Dynastie Orlov

Odpoledne

„Posaďte se, chlapci, jako doma." pronesla teta Nina, když si nás všimla.
Na stole byly tři misky s tradiční polévkou jménem Boršč. Za tu jsme poděkovali, když jsme jí snědli. Nabídl jsem se Nastěnce, že jí pomohu to uklidit. Ona to odmítla se slovy: „Ne, děkuji za nabídku."
Já jsem se však nenechal: „Já rád ti pomůžu, Nasťo."
„Ne, děkuji. Ty, Matyáš a strýc Saška jste návštěva a my hostitelky. Návštěva nemá pomáhat hostitelům." odvětila Anastázie a odešla do kuchyně se špinavým nádobím.
„Jak vám chutnalo, chlapci?" zeptala se nás teta, která si chovala Natašu.
„Bylo to výborné, dobře si navařila, tetičko." pochvaloval jsem si já a spokojeně si utřel rty kapesníčkem.
„Děkuji, ale vaše chvála patří mé dcerušce, ne mne." upravila mne teta.
„Aha. V tom případě děkuji za vynikající polévku tobě, Nastěnko." odvětil jsem na to já a podíval se na svou krásnou sestřenici. Ta byla duchem nepřítomná, oči měla dole.
„Slyšela si Petrovu chválu, dceruško?" zavolala na ní její matka. Dívka přistoupila zpět do jídelny, stydlivě se na mne podívala a tichým hlasem vyslovila svoji vděčnost a dík.
Posadila se vedle tety Niny a vzala si do náručí svou malou sestřičku.

„Tak, Sašenko..." začala žena konverzaci.
„Pověz nám, jak se daří v Československu."
„V celku výborně. Politika se lepší. Máme takzvaný Socialismus s lidskou tváří. Prezidentem je Svoboda a hlavní tváří toho je ten Slovák- Dubček, Alexander." odpověděl táta se spokojeností v hlase a na ústech.
„Vypadá to na novou a lepší éru." okomentoval taky spokojen Matyáš.
„Jestli se to zlepší, příjde konečně zasloužená demokracie!" pokračoval v radosti. Jak rád bych se k nim připojil, ale nemohl jsem. Já to nedokázal. Byl jsem rozptylováný pohledem na Anastázii. Vypadala velice plaše a něžně, když byla nepřítomná a jediné, co dělala, bylo kolébání malého miminka. Nějak ale mé pohledy vycítila a oplatila mi je na pár vteřin. Bylo to zvláštní, vždyť to je moje sestřenice. Sice nevlastní, nebiologická, ale přece jenom- její matka mého otce přijala za vlastního, stejně tak činila i u mé maminky. I bratra a mne považuje za součást rodiny Orlov. Z pohledů na ní mne vyrušil hlas tety Niny, který nám oznámil: „Zítra příjde na oběd Natálka s Naďou a Konstantinem."
„Ale, náš drahý strýček se konečně ukáže svým synovcům!" okomentoval Matýsek.
„Konečně svého milovaného švagřícka uvidím. Naposledy jsem ho viděl, když bylo našim klukům sedm a dva roky." dodal k tomu otec ironicky.
„Aspoň se po dlouhé době uvidím s Naděnkou." přidala se k našemu rozhovoru Nastěnka.
„Jak moc se spolu vídáte?" zajímal jsem se.
„Obvykle třikrát do měsíce, protože máma s tetou se pravidelně zvou na oběd nebo na večeři, ale poslední půlrok to bylo jen dvě setkání." odpověděla mi krásná blondýnka a zeptala se nás: „Nechcete si Natu jeden z vás pochovat?"
„Já bych si jí moc rád podržel ,pokud mi to vy dvě dovolíte." odpověděl jsem. Teta Nina s tím neměla problém a tak Anastázie dala k pochování tu malou dívenku, kvůli které jsme přijeli.
„Ahoj, princezno s modrošedýma očima." pozdravil jsem jí, když jsem jí kolébal.
„Víš, kdo jsem já?" zeptal jsem se toho maličkého. Holčička se souhlasně zasmála.
„Mohu jí dát pusu?" zeptal jsem se tety Niny.
„Můžeš, chlapče." odpověděla mi teta a já malé sestřence dal tři polibky na čelo.
„Tak pojď zpátky k mamince." rozloučil se s ní a vrátil jí zpátky k tetičce.
„Hej! Já si jí chtěl taky pochovat!" nelíbilo se Matesovi.
„Podržíš si jí zítra, Matyášku." odvětila teta a zeptala se Nastěnky: „Nechceš klukům ukázat Petrohrad?"
„Velice ráda." odpověděla jí na to dívka a podívala se na nás: „Nechcete se se mnou projít?"
„Já půjdu, co ty, bráško?" zeptal jsem se ho.
„Jděte sami, já si musím odpočinout po té dlouhé pětidenní cestě." odpověděl nám on. V předsíni jsem pomohl Nastěnce do kabátu a vyrazili jsme.

Anastázie mne provázela překvapivě klidným náměstím jednoho z nejvyhledávanějších turistických destinací.
Během procházky jsme si věnovali krátké letmé pohledy, ale neprohodili jsme spolu ani jediné slovo. Mlčení jsem přerušil lichotkou: „Jsi velmi pěkná holka, Anastázie.”
Nastěnka se na mne podívala překvapeně a odpověděla: „Děkuji ti, Petře. Ty si taky nádherný člověk.” Přitom se v tvářích svých červanala. Že by to cítila stejně jako já? Možná je mnou okouzlená stejně, možná i víc jako já jsem očarován její krásou. Tohle jsem si pomyslel. Je to zvláštní, že bratranec a sestřenice, kteří se naposledy viděli jako malé děti spolu koketovali.
Jak jsem byl rád, když ona přerušila tu chvíli ticha.
„Bratranče?”
„Ano, sestřenko?” podíval jsem se na ní.
„Nedá mi to, musím se zeptat.” pronesla ostýchavě Nastěnka. Čekal jsem, co z ní vypadne. Očekával jsem dotaz na maminčiné těhotenství, otcovu kariéru, nebo jak se s Matesem snášíme.
Ale nečekal jsem, že jí bude zajímat zrovna toto. „Máš už nějaké děvče?”
Překvapen jejím dotazem jsem řekl pravdu a také se zeptal: „Ne, nemám zatím žádný vztah, ale chtěl bych někoho vášnivě a oddaně milovat. A ty máš nějakého chlapce?”
„Nemám.” odpověděla mi dívka a změnila téma konverzace:
„Jak se vaše rodina těší na příchod dalšího potomka?”
„Těší se moc, protože holčička, kterou máma nosí v sobě je vytoužená a rodiče se o ní pokoušeli dlouhých sedm let.” odpověděl jsem já s úsměvem na tváři.
„Jak ten zázrak pojmenujete?” ptala se mne dál Nastěnka.
„Bude se jmenovat Zuzanka.” odvětil jsem. Pokračovali jsme v chůzi a společně nasaváli chladný ruský vzduch v létě, které však pro mne bylo jarem.
Procházeli jsme se a povídali si až do večera, než začalo slunce zapadat. V ten moment jsme na sebe vyděšeně pohlédli.
„Rychle domů, jinak dostanu vyhubováno.” řekla Anastázie. Já souhlasně pokývl hlavou a společně jsme rychle utíkali, abychom byli brzy ve vile.
Naštěstí jsme se vrátili včas.