Dynastie Orlov

Zahrada

„Já stejně nechápu ten tvůj koníček.” komentoval jsem Nastěnčinu zálibu v sbírání rostlin, když ona je dávala lisovat do velké knihy o historii socialismu.
„Mnoho dívčin v mém věku už běhají za chlapcema, nebo jsou už nějaký ten pátek vdané, ale já ještě necítím potřebu utéct od maminky.” řekla ona a vložila další květinu do knihy.
„Před rokem jsem to ale málem udělala a upřímně toho lituji.” dodala smutně a zavřela knihu.  Podívala na mne těmi svými smaragdovými oči a řekla mi: „Promiň, že jsem si na to vzpomněla.”
„Na co sis vzpomněla a proč se mi omlouváš?” nevěděl jsem, co myslí.
„Ty to ještě nevíš?” zeptala se mne kráska dětinsky nechápavě, což mne příjemně vzrušovalo.
„Co, nebo o čem bych měl vědět?” vyzvídal jsem.
„O tom mém hloupém hříchu.” odpověděla mi ona zklamaně.
„Co tím myslíš?” chtěl jsem vědět více. Anastázie se na mne znovu podívala, smutně si povzdechla a prozradila mi pravdu. „Byla jsem zamilovaná, to byl můj hřích.”
„Tohle? Vždyť láska není hřích.” řekl jsem zaskočen jejími slovy.
„Je to hřích, bratranče. Já se zamilovala do...”
„Do koho?” zajímal jsem se. Touha jí ujistit, že mi může důvěřovat mne donutila chytnout jí kolem ramenou. Překvapivě to zabralo, ona se na mne podívala a vyslovila jeho jméno: „Ruslan Sergejovič Grečko.”
„Ruslan?” zopakoval jsem jeho jméno. Dívka souhlasně pokývnula hlavou.
„A proč to považuješ za hřích?” chtěl jsem vědět. Ona se nadechla a odvětila: „Byl to mladý voják, který utekl z vojny. To by nebyl až tak špatné, jen kdyby mne nepotkal. Zamilovala jsem se do něho na první pohled a vzhledem k tomu, že to byla má první láska, brala jsem si to hrozně k srdci a věřila, že on cítí to samé.”
„Kolik ti tenkrát bylo?”
„Stalo se to před rokem, to mi bylo sladkých sedmnáct let.”
„Co se vlastně mezi vámi stalo?”
„On emigroval do Ameriky.” odpověděla na mou otázku smutně. „Hned po té podzimní noci, kdy jsem odmítla přijít s ním do fyzického kontaktu.”
Poslední slova ve mne probudily jednu představu, kde se ten hoch dožaduje noci s ní a ona ho odmítá. Místo, aby jí nechal se jí dále doprožoval do okamžiku, než mu sdělila důležitou věc.
Objal jsem jí. „Proč si ho odmítla?”
„Protože jsem...to nechtěla.” odvětila ona.
„A on místo pochopení utekl do imperialistické země a jistě bez jakéhokoliv rozloučení.” řekl jsem na to já.
„Přesně.” potvrdila mi Anastázie. Položila mi hlavu na rameno. Pohladil jsem jí po jejích dlouhých blonďatých vlasech a řekl: „Ubožák a to ještě používám slušná slova.”
„Když je schopný utéct jen kvůli tomuto.” odvětila ona.
Chvíli jsme vnímali vzájemné nevinné dotyky ve formě hlazení po vlasech a tváři, než do knihovny, která má jméno po jejích dveřích Červená vtrhl Matyáš.
„Petře, Nasťo!” oslovil nás mladší bratr.
Anastázie se ode mne odtrhla a pohledem namířila na něho. Udělal jsem totéž a zeptal se ho: „Copak, bráško?”
„Je oběd. Pojďte se najíst.” řekl nám.
Při cestě po schodech jsem se k ní naklonil a zašeptal: „Pojďme po obědě do zahrady, popovídáme si o tom.”

Po jídle nám otec oznámil, že půjde navštívit pana učitele Světinského a zeptal se mne a brášky, zda nechceme jít s ním. Mates to s radostí přijal s tím, že už potřebuje poznat toho Vladimíra, ‚který dokáže k maturitě přesvědčit i lidé s učilištěm.’
„A co ty, Petře? Půjdeš s náma?” zajímal se táta.
„Ne, děkuji. Mám jiný program.” omluvil jsem se těmito slovy.
„Dobře, jak chceš.” odvětil on klidně, vstal a řekl: „My dva Matyáši tedy půjdem. Tak si tady užij s třema krásnýma ženskýma, ale buď hodný.” pronesl táta v žertu. Společně s Matesem se se mnou rozloučil a odešel.

Když byli oni pryč, šli jsme s Nastěnkou do zahrady. Tam jsme spolu vedle sebe chodili a povídali si o její velké lásce k Ruslanovi Grečkovi.
„Jak jste se vlastně poznali?”
„Na oslavě narozenin našeho rodinného přítele, kterého Ruslan byl bratr.”
„Kolik bylo Ruslanovi, kdy jste se seznámili?”
„Mne bylo sedmnáct, jemu dvacet dva, je tedy o pět starší než já.”
„Co se ti na něm líbilo?”
„Byl střední postavy, vždy voněl kolínskou, byl zarostlý a měl krásné modré oči.”
„A povahově tě co přitahovalo?”
„Jeho okamžité jednání. Políbil mne hned druhý den, kdy mne pozval na procházku po petrohradské pláži.” prozradila zasněně.
„Páni! To tak rychle pospíchal k svatbě?” pronesl jsem udivený.
„K svatbě ne, ale k vzplanutí těl ano.” odpověděla mi příjemně rozrušená. „Vzplanutí těl...” zopakoval jsem její poslední dvě slova.
„...To zní hezky.” rozplýval jsem se nad tím vymyšleným synonymem slova milování. Anastázie se na mne usmála řekla:
„Když člověk miluje, i nejkrásnější slovo může učinit ještě krásnějším.”
„Učinit ještě krásnějším...” pronesl jsem zmámený.
„Láska je jako čarodějnice- když je čistá, její kouzla jsou krásné. Když však hříšná je a nerozvážná- její magie se obrátí proti zamilovanému jedinci.” pronesla Nastěnka na závěr toto moudro a se slovy: „Jestli chceš, klidně si tu ještě procházej. Já jdu pomoci matce s Natašou.” odešla.
Sám, okouzlený sestřenčiným povídáním jsem kráčel zahradou a přemýšlel nad jejich významem. Pomalu,ale jistě mi docházelo, že jí mám možná trochu jinak rád, než jako bratranec sestřenici. Však jistý jsem si nebyl, přeci jen, spím v tom domě s ní pod jednou střechou teprve druhou nocí.