Dynastie Orlov

Procházka o půlnoci

Pozdě večer toho dne se bratr a otec vrátili z Moskvy. Přivítali jsme je a společně zasedli k večeři.
„Tak, tatínku, pověz, jak bylo v hlavním městě Sovětského svazu.” pronesl jsem já směrem k hlavě rodiny.
„Báječně bylo. Moskva je nádherné město.” odvětil mi otec a povzdychl si: „Ale už se mi stýská po našem milovaném Valašsku.”
„Nám také.” pronesli jsme s Matyášem sborově. Můj mladší bratr ale na rozdíl ode mne to řekl klidněji, protože můj stesk nebyl tak jasný. Věděl jsem, že odjezd domů znamená odjezd od Anastázie. Do dívky, do které jsem se čerstvě zamiloval, kterou nechci opustit, ale za týden a tři dny se tak stane.
„No a co ty, bratře? Jak ses měl se třemi ženami?” zeptal se mne bratr.
„Co?” nedával jsem pozor, přemýšlel jsem totiž nad svým nápadem, večerní procházkou.
„Jak ses tu měl v společnosti dam?” zopakoval brácha svůj dotaz.
„Výborně.” odpověděl jsem stručně a opět své oči namířil na ní.
Po jídle šla Nastěnka uklidit talíře a i přes její počáteční odpor jsem jí s tím pomohl. Když jsem talíře od táty, bratra a sebe dal do dřezu, kde ona už umývala talíře po sobě a po své mamce, naklonil jsem se k ní a zašeptal: „Sejdeme o půlnoci v zahradě.”
„U jabloně, budu tě tam čekat.” odvětila ona.

Dlouho jsem čekal, než táta a bratr usnou. Už jsem si myslel, že to já budu ten, který bude spát, když Mates konečně zavřel oči a už jsem neslyšel tátovy kroky po pokoji.
Vylezl jsem potají na balkón, přelezl jsem zábranu a seskočil z tama dolů. Jaký měla Anastázie nádherný vyděšený výraz, když viděla, jak jsem elegantně skočil z balkónu, divila se, že se mi nic nestalo.
„Petře!” vykřikla ona.
„Pš! Snad nechceš, aby na nás někdo přišel!” zašeptal jsem.
„To nechci, jen nechápu, jak můžeš takhle riskovat život.” pronesla ona krásným toužebným šepotem.
„Kvůli tobě jsem ochotný se nechat klidně i upálit. Klidně i nahý.” odvětil jsem jí na to a svá ústa obtisknul na její čelo.
„A já jsem ochotná kvůli tobě se nechat utopit.” řekla mi ona a objala mne.
„Kam půjdeme?” zeptala se mne.
„Třeba do lesa.” navrhnul jsem. Ona souhlasně pokývla, chytli jsme se za ruky a společně jsme odešli ze zahrad, kde svítil měsíční třpyt se zářícími hvězdami v tmavé a příjemné letní noci, která však připomínala jaro.

Procházeli jsme se tím lesem, vnímali dlaň toho druhého a povídali si o různých věcech.
„Petře?”
„Ano, lásko?”
„Jaký je život u vás?” Touto otázkou mne velice zaskočila, protože jsme se zrovna bavili o tom, jak krásný je láska cit. Nicméně jsem v ten okamžik ucítil nějakou zvláštní naději, kterou jsem se nechtěl ztratit a proto jsem jí na to odvětil: „Přichází nová a lepší éra, lidé se mají výborně. Ale život ještě není takový, jak bych si ho přál já.”
Nastěnka netušící, co myslím na mne nechápavě pohlédla.
„Proč není takový, jak ty o něm sníš?”
„Protože cestování není ještě možné bez zařizování různých doložek a hlavně, pokud cestuješ na západ, musíš si dávat velký pozor na to, s kým mluvíš a pak postupovat různé výslechy tajnou policií.” odpověděl smutně, neb jsem měl vzpomínku na to, jak mého spolužáka, který byl v tehdejším Západním Německu navštívit svou babičku vyslýchala právě ona tajná policie, zkráceně StB.
„V každém státě, kde mají moc komunisté je tajná policie, která kontroluje ty, kteří zdrhli na západ a nebo jinak odporují režimu. Například poslechem zakázané hudby, četbou zakázaných knih od zakázaných autorů. U vás se už nad tím mávne rukou, ale my, sovětská mládež máme toho málo ke čtení, proto s Naďou čteme jenom povídky, které psala teta Barborka .” okomentovala Anastázie šepotem v češtině. Zaplať pánbůh, že jsme v tom lese o půlnoci byli sami, protože kdyby nás někdo slyšel, měli bychom pěkný malér za 'udajný odpor režimu.’ Povzdychl jsem si nad tou smutnou skutečností, se kterou jsme museli žít.
„Ano, bohužel je to tak. Ale přece si nebudeme kvůli politice kazit hezký večer. Nebo noc nebo ráno, či něco mezi tím.”
„Naše láska přemůže i tento režim, nic nás nikdy nerozdělí.” pronesla Nastěnka a políbila mne.

Nic nás nikdy nerozdělí. Tuto větu jsem si v duchu opakoval neustále. Nemohl jsem v ní věřit, protože týden a pár dní k tomu uteče jako voda a já jí pak odletím. Kéž by se stal zázrak, aby ona mohla odletět domů se mnou, to bylo od toho dne mé největší přání.