Dynastie Orlov

Láska

Ty dva polibky, které jsme si vzájemně věnovali se proměnili na dlouhé líbání, které bylo moje první v životě. První líbání v životě navíc s nádhernou blonďatou zelenookou Ruskou, která je k tomu mou nevlastní sestřenicí. I přes tento docela zásadní fakt byly naše polibky dlouhé a nenasytné. Neměl jsem z toho výčitky svědomí a překvapivě se za to nestyděl. Za co bych se měl také stydět, že? Nikomu jsem neublížil, jen jsem byl zamilován.
Ale ta krásná chvíle zůstala jen u polibků, nezašla dál.
„J-já, já to nechci." odtrhla se ona ode mne, když jsem pohladil přes šaty její záda.
„Rozumím, bojíš se prvního milování. Já taky." odvětil jsem a pohladil jí po vlasech. Anastázie se na mne sladce podívala a dala mi na tvář svou štíhlou dlaň.
„Jsem ráda, že to chápeš a že mne do toho nenutíš."
„Nejsem Ruslan, abych utekl jen kvůli tomu, že dívka to ještě nechce." zasmál jsem se a položil její hlavu na mou hruď.
„Co ty polibky vlastně znamenají?" vypadlo z ní roztomile nechápavě.
„To, že máš moc ráda mne a já zas mám velmi moc rád tebe." odvětil jsem.
„To není pravda, že tě mám ráda!" okřikla mne Nasťa. Uskočil jsem a smutně se podíval do země se slovy: „Odpusť mi, že jsem plýtval tvůj čas." a chtěl jsem odejít. Ona mne však chytla za ruku a řekla se smíchem: „Petře, já jsem tě jen škádlila. Ale, to že tě nemám ráda je pravda." Přitiskla se ke mne a objala mne se slovy: „Já tě miluji!"
Šťasten jsem pronesl tři verše, které mne zrovna napadli: „Láska je krásný cit,
který nikdo je lehké ztratit.
Však málokomu se ho podaří i najít." a políbil jsem jí na rameni. Ona mi to oplatila na líčku. Svými ústy jsem se přesunul z ramena na její tvář a obtisknul se tam. Přesunul se hlavou k svému uchu a zašeptal: „Taky tě miluji, Nastěnko."
„Můžeš mi něco slíbit?" zeptala se mne v rozpaku. Podíval jsem se na ní.
„Cokoliv." pronesl jsem.
„Slib mi, že nikomu nepovíš o našich polibcích a o naší lásce. I přesto, že nemáme stejnou krev jsme považování za přímé příbuzné a okolí- hlavně má matka a tvůj otec by to nesli s nechutí." řekla mi.
„Neboj se, nikomu to neřeknu." odvětil jsem a políbil jí.
„Bude to naše tajemství." zašeptal jsem. Anastázie mi položila hlavu na rameno, tu hlavu jsem vzal do svých dlaní a na čelo přitisknul polibek na rozloučenou.
„Dobrou noc, Anastázie."
„Neodcházej, je jenom deset hodin večer."
„Právě ideální čas na spánek. Těžce se mi od tebe odchází, ale doufám, pochopíš mou únavu."
„Uvidíme se ráno před snídaní?"
„Ano, jestli se neprobudím, probuď mne ty." poprosil jsem jí.
„Probudím tě něžně v půl deváté ráno." pronesla souhlasně ona. Rozloučili jsme se spolu a já s těžkým srdcem a s ještě větším natěšením na ráno opustil její pokoj.

Ráno mne neprobudil sluneční svit, ale to, že jsem cítil něčí rty na mých. Otevřel jsem oči a uviděl Nastěnku, která mne líbala. Oplatil jsem jí to a pozdravil jí: „Dobré ráno, krásko."
„Dobré ráno, fešáku." odvětila mi a pohladila mne po tváři.
„Kolik je hodin?" zeptal jsem se.
„Sedm." odpověděla mi ona.
„Sedm?" nevěřil jsem.
„Nemohla jsem to bez tebe vydržet." odvětila mi ona.
„Mne taky bylo bez tebe příšerně." odvětil jsem a položil své ruky na její štíhlá ramena.
„Neměl jsem klidné spaní, protože jsem nebyl v tvé překrásné blízkosti." pronesl jsem toužebně.
„Já to mám stejně." odvětila Anastázie a objala mne. Políbil jsem jí na obličej.
„Pamatuješ, jak jsem se ti svěřil se svým zvrhlým snem?" vypadlo ze mne.
„Ten sen, ve kterém jsi strávil s nějakou dívkou noc uprostřed lesa?"
„Ano, ten myslím. Tou dívkou si byla ty, Anastázie." řekl jsem jí na to. Ona se na mne trochu vyděšeně ale zároveň i potěšeně podívala a pohladila mne po rtech. Dlouhou chvíli se mne tak slastně dotýkala, když ten okamžik přerušil pláč její sestry Nataši. Vylezli jsme z postele a šli do pokoje, kde byla postýlka. Nastěnka vytáhla miminko z postele a začala ho kolébat.
„Ty máš hlad, sestřenko, že?" promluvil jsem na holčičku.
„Půjdeme dolů, teta Nina určitě dělá snídani." pronesl jsem k dívce, kterou jsem předchozí večer líbal. Ona souhlasně pokývla hlavou a společně jsme šli dolů, kde tetička právě vařila čaj.
„Dobré ráno, teto Nino." pozdravil jsem jí já. Nastěnka jí také pozdravila: „Dobré ráno, maminko."
„Dobré, děti." odvětila žena, vzala starší dceři tu mladší z náručí se slovy: „Tak pojď, moje holčičko. Musíš se napapat, ať takhle neřveš po ránu." a odešla do jiného pokoje jí nakojit.
Já jsem využil ten okamžik samoty a mrknul jsem na Nastěnku.