Dynastie Orlov

Návštěva

Oblečení do svátečního, učesaní a upravení jsme skoro všichni seděli v jídelně až na tetu Ninu, která nervózně chodila po místnosti a společně jsme očekávali významnou návštěvu ve složení teta Natalia, strýc Konstantin a jejich dcera, sestřenice Nadezhda, zkráceně Naďa.
„Každou chvíli přijdou, sestřičko.” uklidňoval jí můj otec.
„Já vím, ale znáš mne, Sašenko. Chci, aby to dobře dopadlo.” odvětila mu na to ona. Matyáš, který si zrovna choval
malou Natašu okomentoval situaci těmito slovy: „Je to tady bláznivé, že Naty? Furt se na někoho čeká.” a podíval se na ní. Otec, jenž seděl vedle něho dal miminku pusu na čelíčko a řekl:  „Všichni jsme z toho čekání strašně nervózní, jen ty si úplně klidná a nevíš, co se děje, viď?”
Teta Nina pobavena komentáři svého mladšího synovce a svého nevlastního bratra se uklidnila a vzala si malou Natu zpátky k sobě. Najednou se v místnosti rozezní hlasitý zvonek.
„Jdu otevřít.” pronesl jsem a šel ke dveřím. Otevřel jsem a uviděl ty, na které jsme čekali- Dworkinovi.
„Ahojte.” pozdravil jsem je. Oni odvětili pokývnutím hlavy a vstoupili dovnitř.
„Nazdar, Maty.” pozdravil mne strýc Konstantin. Jelikož si mne popletl s mladším bratrem, opravil jsem ho: „Já jsem Petr, Matyáš je v jídelně.”
„Tak pardon, jste jako dvojčata.” vymluvil se on. Tento argument mne sice urazil, ale nechtěl jsem spustit hádku a pozdravil sestřenku Naďu, patnáctiletou tmavovlásku vzhledově podobná své matce, ale temné oči měla po Konstantinovi. Narozdíl od svých rodičů, radikálních komunistů měla mnohem příjemnější povahu, která se projevila objetím.
„Nazdar, Petře! Vítej v Sovětském svazu!” řekla mi překvapivě česky. Zněla jako rodilý mluvčí.
„Kde je teta Barborka?” zeptala se mne Naďa opět česky.
„Doma, v Československu. Každou chvíli má přivézt na svět naší sestru.” odpověděl jsem já.
„Ach, to je škoda. Chtěla jsem si s ní popovídat.” odvětila mi ona trochu zklamaně a šla do jídelny se přivítat s bratrem a s otcem.
Strýc s tetou se na mne podívali lhostejně podívali a šli též se přivítat s dalšími příslušníky rodiny.

Při jídle byla atmosféra v jídelně velice tichá a dusná. Krom zvuků, které občas vydávala malá Nata a cinkání příboru nešlo nic jiného slyšet. Já jsem nad tím podivným čichem moc nepřemýšlel, protože jsem byl příjemně rozptylován Anastázií. Díval jsem se na ní toužebně a chtěl jsem, aby mi ona ty pohledy oplácela. Nestalo se tak. Kdykoliv na mne pohlédla, uviděla, že mé oči jsou na ní přilepené a ucukla pohledem k zemi dolů, či k talíři s jídlem. Z mého koukání a i z toho ticha mne vyrušil bratrův dotaz v našem rodném jazyce na sestřenici Naďu.
„Kde ses naučila tak výborně česky?”
Naďa se usmála a odpověděla: „Děkuji za tvoje uznání, Matyáši. Naučil mne tak pan učitel Světinský.”
Otec nevěřícně zvedl obočí a zeptal se také: „Vladimír ještě žije?”
„Ano, drahý strýče. Na to, že má něco přes sedmdesát, zdraví mu a to musím ještě zaklepati velmi dobře slouží.”odpověděla mu patnáctiletá tmavovlaská česky.
„Tak to někdy za ním přijdu!” pronesl táta rusky a napil se vody.
„A co tě k tomu přimělo se tak učit?” zajímal jsem se já.
„Povídky, které si teta Barborka psala, když se učila na maturitu.” odvětila nám všem ona. Tato informace byla pro mě velice čerstvá a nečekaná. Maminka sice ve volném čase, když jsme byli s Matym malí kluci nám četla pohádky, které sama napsala, ale nevěděl jsem, že si psala i povídky a to když skládala maturitní zkoušku.
„Tati, máma si psala povídky?” zeptal jsem se otce. On se usmál a odpověděl:
„To víš, že psala. A nejen povídky a pohádky, ale dokonce i básničky.” Podíval se nechápavě na Naďu. „Ale ty povídky si psala jen v ruštině, ne?”
„Ne, ne. Našla jsem i české rukopisy, které se mi upřímně líbily více.” přiznala se dívka.
„Ty v češtině se lépe čtou.” dodala Nastěnka. Jaké překvapení pro tátu s bráchou a především pro mne bylo slyšel mluvit česky i jí. Zněla strašně rozkošně a něžně, když to řekla gramaticky správně, avšak se svým sladkým ruským přízvukem. Opět jsem se na ní podíval a zeptal jsem se: „Ty taky umíš česky?”
„Umím.” odpověděla trošku stydlivě ona.
„Máte šikovné dcery, sestřičky.” pochválil táta tetě Natálii Naďu a tetě Nině Anastázii. Zatímco Nina odvětila: „Šikovná to je a já jí za to mám ráda.”, Natalia mu na to řekla: „Talent na jazyky možná má, ale jinak máme s ní jenom samé trápení. Že ano, Konstantine?” pohlédla na něho ctižádostivě ona. On jí na to souhlasně pokývnul.

Návštěva dále pokračovala v dusném duchu, ze kterého jsem se velmi rád nechal vyrušit pohledem na Nastěnku. I ona se ním ráda nechala vyrušit a tedy mé přání se mi splnilo. Divím se, že našich toužebných pohledů si ani její matka, ani můj otec nevšimli. Jakou úlevu všichni pak cítili, když návštěva odešla. S Naďou aspoň byla řeč, ale s jejími rodiči se mluvit nedá.

Večer, když už malá holčička spinkala ve své postýlce, její maminka spala s ní, jsem už okoupaný se v koupelně oblékal do pyžama. V ten moment nečekaně vstoupila do koupelny moje hezká sestřenka. Leknutím jsem si košilí snažil schovat svou horní část těla. Leknutím ona uskočila zpátky a zavřela dveře. V jejích očích jsem však viděl touhu a vzrušení.
„Promiň, Petře. Nevěděla jsem, že tam jsi.” omluvila se mi za zavřenými dveřmi. Já se oblékl, otevřel dveře a odvětil: „Nic se nastalo, příště musíš klepat, Nastěnko.”
„Já vím. Hele, zítra půjdu na louku sbírat květiny do herbáře. Nechceš jít se mnou?” nabídla mi blondýnka. Nad tím jsem nemusel dlouho přemýšlet.
„Půjdu moc rád, sestřenice.”
„Dobře, půjdu hned po snídani, v devět ráno. Nevadí ti to?”
„Ne, alespoň to čekání uteče jako voda.” odpověděl jsem jí a chystal se k odchodu. Předtím jsem ale na ní dlouho hleděl a nakonec pronesl její jméno: „Anastázie.”
Ona se mi též zakoukala do očí a taky vyslovila mé jméno: „Petře.” Jakou zvláštní bolest jsem cítil, když zavřela dveře koupelny a mne tedy nezbývalo nic jiného než odejít do pokoje, zavřít oči a pokusit se usnout.