Dynastie Orlov

Procházka na louce

V pokoji už ležel na posteli Mates a chystal se k spaní. Když jsem tam přišel já, on se na mne podíval a řekl mi, že jsem tam byl nějak moc dlouho.
„Já bývám v koupelně vždycky dlouho.” odvětil jsem a lehl jsem si do své postele. Brácha však poznal, že lžu a nenechal se odradit mým argumentem.
„Cos tam dělal?”
„Co by, myl se.” odpověděl jsem krátce.
„Nebyl si tam náhodou s Nastěnkou?” zeptal se mě.
„Nevím, jestli se o tom mohu bavit s malým dítětem.” pronesl jsem provokativním tónem hlasu.
„S jakým malým dítětem?” nenechal se vytočit Mates. „Jsem jen o pět mladší než ty.”
Škodolibě jsem se usmál a odpověděl: „To sice ano, ale tebe ještě neviděla žádná kočka polonahého.” Jemu po chvíli došlo, co jsem tím myslel, podíval se na mne vyděšeně a řekl: „Ona zapomněla zaklepat?”
„Ano, ale mé tělo se jí nejspíše líbilo. V jejích očích jsem viděl touhu.“ odpověděl jsem zasněně a kousl se do rtu. Ze smyslných myšlenek mne bohužel vyrušil bratr slovy: „Snad ses do ní nezamiloval.”
„A co když jo?”
„Vždyť je to naše sestřenice!” vysvětlil mi své obavy Matyáš.
„Nebiologická, krom toho, že táta a teta Nina spolu vyrůstali nemáme nic společného.” namítal jsem.
„To sice nemá, ale oni dva jsou si jako vlastní. Nemůžeš náš rod zničit pro svou lásku.”
„Já ještě nevím, zda ji miluji. To musím ještě zjistit. Jdi už spát, bratříčku.” pronesl jsem unavený a zavřel oči. Mates si povzdechl a zhasl světlo.

Ráno jsem se rychle vybrchal z postele, hodil jsem na sebe oblečení a co nejrychleji pospíchal dolů na snídani. Společně s Anastázii jsme se najedli a vypravili se na louku. Přitom jsem si spolu povídali. „Dneska jsi nádherná, Nastěnko.” zalichotil jsem jí.
„Děkuji, Petře.” byla její neklidná reakce, která jí však dělala ještě přitažlivější.
„Nemusíš mi děkovat za pravdu, sestřenko.”
„Petře!” plácla mne po rameni nevěřícně.
„Přiznej si to.” řekl jsem jí. Všiml jsem si, že po cestě rostly kopretiny. Tu nejkrásnější jsem utrhl a podal jí se slovy: „Schovávala se za ostatní a přitom je ze všech nejkrásnější. Jako ty.” Nasťa si vzala do ruk tu květinu a odvětila: „Děkuji. Škoda, že si to neutrhl s kořenem. Mohl to být jedna z prvních květin v herbáři.”
„Ano? To jsem nevěděl, že květiny, pokud je člověk chce trhat do herbáře, musí být s kořenem.” řekl jí jsem na to a dal jí tu kytičku za její malé ucho, které splývalo s jejími rozpuštěnými vlasy. Ona se na mne podívala, usmála se a pověděla: „Teď už to víš.”

Natrhali jsme spolu jetel plazivý, jetel luční, heřmánek pravý, sedmikrásku, kopretinu a pryskyřník. Nastěnka mi řekla, že další pěkné květiny do sbírky jsou v nedalekém lese. Šli jsme tam a našli jsme tam další rostlinky. Blatouch bahenní šel jí utrhnout snadno, ale když jsme šli k rybníku a tam spolu nalezli sasanku, ta jí bohužel nešla utrhnout a musela mne požádat o pomoc. S velikou radostí jsem to přijal a vyrval jí s kořenem. Vzhledem k tomu, že jsem měl síly za dva, utrhnutí toho jedovatého květu byla pro mne maličkost. Odebral jsem hlínu z kořene a podal jí tu kytku. Jakou cítila radost, když jsem jí tu rostlinu z čeledi pryskyřníkovité podal.
„To bychom měli.” pronesla vděčně.
„A co teď?” zajímal jsem se. Odpověděla: „Půjdeme domů. Necháme to by lisovat pod deskami jakékoliv tlusté knihy na týden a pak to dáme do herbáře.”
Zvedl jsem ramena a souhlasně pokývl hlavou.

Vraceli jsme se z lesa a konverzovali o jejím koníčku- trhání květin do herbáře. Najednou jsme slyšeli nějakou dívku, jak za námi, respektivě za Nastěnkou běžela.
„Nasťo, Nastěnko, stůj!” volala na ní dívka stejně stará jako ona. Anastázie a já jsme zastavili a podívali se na ní.
„Táňo!” oslovila jí ona. „Kde se tady bereš?”
„Ještě, že jsem tě stihla.” pronesla zrzavá dívka jménem Tatiana udýchaně.
„Co se děje?” ptal jsem se nechápavě. Tatiana se na mne překvapeně podívala a zeptala se mé krásné sestřenice: „Kdo je ten fešák? To je tvůj drug?” Poslední slovo je ruské pojmenování pro partnera.
„Není to můj přítel, je to můj bratranec.” odvětila ona s úsměvem. Sundal jsem z hlavy kloubouk a představil se Tatianě slovy: „Zdravím tě, Táňo. Jmenuji se Petr.”
„Těší mne.” odvětila ona a chtěla mi podat svou ruku. Když jsem však se omluvil, že jsem trhal jedovaté květiny, stáhla svou ruku k sobě a opět začala mluvit Anastázii.
„V GUMu mají nové krásné kozačky. Je tam jako vždycky fronta jako blázen, ale když se mnou půjdeš, určitě nějaké stihneme.”
„Děkuji za informaci, ale já teď jsem byla v lese a nechce se mi do obchodu. Navíc nemám čím platit.” odvětila ona.
„A nebude to škoda?” zeptala se jí.
„Počkám si na jiné a lepší boty, ale děkuji za nabídku.” odpověděla jí Nastěnka.
„Tak dobře. Tak se mějte krásně, ahoj!” řekla nám na rozloučenou Táňa, zamávala a odešla. My se otočili a vraceli se domů.

Teď se možná ptáte, co to je ten GUM, o kterém zrzka mluvila. Byl to veliký obchodní dům, kde se dostávalo i zahraniční zboží klidně i ze západu. Stejně jako v československých Tuzexech i tady se na to stálo fronty. Pochopitelně. Západní, nebo jakékoliv atraktivní zboží bylo velice lákavé především pro mladé lidi. Navíc tenkrát nebylo možné mít telefon neustále u sebe, dříve byl jeden telefon v jedné domácnosti a někdy ani to ne a sousedi si ho museli půjčovat mezi sebou. Proto Táňa za Anastázii běžela i několik kilometrů, jen aby jí řekla o nových kozačkách.