Dynastie Orlov

Odjezd do Československa

„Opravdu chceš vystudovat pedagogickou fakultu v Československu?” byla tetina překvapená reakce na Nastěnčinu prosbu, kterou pronesla u poslední večeře v Sovětském svazu. Na její reakci odvětila slovy: „Ano, maminko, být učitelkou v Československu je jedno z mých největších přání a když už mám možnost si ho splnit, chci tu šanci využít.”
„Dobrá, je to tvá volba, Nastěnko.” povzdechla si teta Nina.
„Jestli o ten svůj sen vážně stojíš, nemohu ti v tom bránit. Kde ale jako budeš bydlet?” zajímalo jí.
Vím, že se to nesluší, ale odpověděl jsem za ní.
„Já taky budu studovat v Olomouci stejnou školu. Pronajal jsem si tam malý třípokojový byt nedaleko školy, já bych spal v jednom pokoji, ona v druhém.”
„Ano, budu bydlet s Petrem.” potvrdila má slova moje milovaná. Teta se na nás dva udiveně podívala a zeptala se: „Ano? Jste si jistí, že to spolu pod jednou střechou zvládnete? Sami, v cizím městě?”
„Samozřejmě.” řekli jsme sborově s Nastěnkou.
„Teto, jsou to mladí a šikovní lidé, ne malá děťátka, která potřebuji péči dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu.” zastal se nás můj bratr. S velikou vděčností v očích a s úsměvem na rtech jsem se na něho podíval a odvětil jedním slovem: „Přesně!”

Večer jsem opět navštívil Nastěnku v jejím pokoji. Zrovna si balila věci do kufru.
„Neruším?” vstoupil jsem dovnitř.
„Nerušíš mě, miláčku.” odvětila ona na to a zavřela kufr. Přistoupila ke mne blíž a začala mne líbat. Já spolupracoval a málem bych učinil první krok k tomu, aby se to zvrtlo. Však věděl jsem, že ještě nemůžeme spolu strávit noc, protože by se to buď mohlo provalit, nebo hůř- byli bysme při tom přichycení.
„Tady se někdo těší do svého nového domova.” pronesl jsem toužebně.
„Moc se těší, protože tam nebude mít strach z toho, že bude přichycená při něčem nedůstojném se svým příbuzným.” pronesla ona povzneseně.
„První tři dny budeš mít z toho strach, čtvrtý den už budeš s tím příbuzným, tedy se mnou spát na jiném místě, které bude pro tebe a něho dočasným rájem.” odvětil jsem na to zašeptáním do jejího ucha a políbil jí na tvář.
„Bude nám rájem, i když já budu v září skládat přijímačky?” zeptala se mne sladce.
„V tom bytě prožijeme první rok, pak se odstěhujeme zpátky na můj rodný valašský venkov.” barvil se jí svou představu o společném životě v zlatých barvách, což se jí líbilo, protože to projevila položením své hlavy na rameno. Na rozloučenou jsem jí pohladil, popřál Dobrou noc a odešel do svého pokoje. Tam jsem prospal poslední noc v Petrohradu.

Ve čtyři ráno jsme já, Nastěnka, otec a bratr opustili v našem automobilu ten dům a odjeli na letiště. Letadlem jsme doletěli domů, do Československa. Ještě teď mám před očima svou milou, jak se okouzleně dívá z okna na naše Moravskoslezské Beskydy, které byly pod náma.
Ještě více ale byla nadšená, když už jsme z ostravského letiště vyjeli a mířili si to směr domov.
Jakmile jsme projížděli mou rodnou vesnicí, její oči, které zrovna nádherně štěstím zářily se na mne podívaly a ona pronesla: „To je krásná zem! A jak teď skvétá!”
Tím skvétáním měla na mysli nejen půvab naší valašské krajiny, ale i to okolí, které na ní působilo velice pozitivně. Viděla, že lidi mají věcí dostatek narozdíl od sovětských vesnic, které byly proslulé svou chudobou. Naše podmínky života byly o mnoho lepší, než v období války a a první roky po ní.
Zastavili jsme před naším domem a vystoupili jsme z auta. Bratr začal pomáhat tátovi s kufry, já vylezl s Anastázii ven a šli na zahradu, kde jsem jí chytil kolem ramenou se slovy: „Vítej v Československé socialistické republice.”

Po chvíli pozorování její euforie jsem vzal její a svůj kufr a společně s Matyášem a taťkou jsme šli dovnitř domu. Jaké příjemné překvapení na nás čekalo, když jsme spatřili v kuchyni prostřený stůl a naši matku, která připravovala další jídlo u linky.
Otec potichu a opatrně k ní přistoupil a políbil jí na tvář.
„Tak jsme si ti vrátili domů, miláčku.”  zašeptal jí. Maminka se usmála a objala ho se slovy: „No konečně, stýskalo se nám.” K objetí jsme přistoupili i já s Matesem.
„Nám se stýskalo?” zopakoval její poslední slovo mladší bratr, protože nechápal, co tím ona myslí. Já začal tušit, protože jsem si všimnul, že matčino břicho bylo mnohem menší, než když jsme odjížděli. Mé podezření, že naše malá sestřička přišla na tento svět předčasné se potvrdilo, když nás ona zavedla do ložnice, kde v malinké kolébce spalo roztomilé děvčátko, Zuzanka.
Otec by malém propukl silný radostný pláč, když uviděl toho malého človíčka, který zrovna spinkal. A nebyl jediný. Nad Zuzankou se rozplývala i Nastěnka. Abysme jí neprobudili, odešli jsme opožděně oslavit její narození a náš návrat.