Dynastie Orlov

Křtiny

Zbytek toho dne a následující den potom se mi Anastázie vyhýbala. Ačkoliv jsem se pokoušel s ní nahodit jakýkoliv kontakt, nevyšlo to a když to se už tak stalo, bylo to z její strany velice krátké a chladné. Když jsem na ní pohlédnul, ona okamžitě uhnula svou nádhernou tváři a pak předstírala, že tu nejsem.
Když jsem na ní promluvil, na něco jsem se jí zeptal, odpověděla dvěma třema slovy a odešla do svého pokoje.
Udělala tak i večer před křtinami své malé sestřičky Nataši. Jakmile opět odešla do svého pokoje a tatínek zrovna telefonoval s maminkou, aby jí oznámil radostnou zprávu, že bude Natašin kmotr, vzala si mne s Matesem teta Nina bokem a ptala se nás: „Chlapci, nevšimli jste si na Nastěnce něčeho zvláštního?”
Mates zavrtěl hlavou, že si ničeho nevšiml. Já jsem odvětil: „Ano, všiml jsem si, že je od včerejška víc mlčenlivá, než běžně bývá.”
„Byla už taková, když jste se procházeli spolu v zahradě?” vyzvídala teta, když v rukách držela Natašu, která se pomalu chystala ke spánku.
„Ne, právě naopak, namluvila toho hodně. Povídali jsme si o jejím bývalém přítelovi- Ruslanovi.” odpověděl jsem. Teta se na mne překvapeně podívala a zeptala se nechápavě: „O kom?”
„O Ruslanovi.” zopakoval jsem.
„Cože?” nevěřila ona.
„Ano.” potvrdil jsem. Teta Nina si úlevně povzdechla a okomentovala to slovy: „Takže včerejší odpoledne se nic nestalo. Když mluví o někom, koho měla ráda, má nějaký důvod k štěstí, i když jí ten člověk ublížil. Pokud se vám se svým štěstím svěří, řekněte mi to jenom, pokud budete cítit že je její život v nebezpečí.” poprosila nás na závěr a odešla uspávat malou holčičku, kterou čekal zítra velký den.
V pokoji jsme si já a Matyáš povídali o křtinách naší roztomilé sestřenky.
„Ty, Mates? Myslíš, že na křest příjdou i teta Natalia a strýc Konstantin?” zeptal jsem se.
„U nich dvou si jistý nejsem, ale Nadezhda přijde určitě.” ujistil mne on.
„Narozdíl od jejich rodičů má mnohem příjemnější povahu.” dodal.
„Nechápu, jak o ní můžou říct, že je s ní jen samé trápení.” pronesl jsem trochu naštvaně na Dworkinovi.
„Přesně, takové slušné vychované a vzdělané děvče.” souhlasil se mnou bratr.
„A navíc velmi krásné.” dodal.
„Snad ses do ní nezamiloval.” řekl jsem v žertu. Mates odvětil: „To si piš. Její matka je totální mrcha, nejsem blázen, abych si přivedl někoho takového do rodiny, když ona už bohužel v rodině je. Ale ty, Petrouši, si možná přivedeš do rodiny tetu Ninu, teda hlavně Anastázii.”
„No dovol!” pronesl jsem ironicky a hodil po něm polštář. On mi ho vrátil s komentářem: „No co! Vždyť to na tobě vidím, jak z ní fakt hoříš.”
„Co kecáš?!” pronesl jsem v rámci obrany a zase hodil ten polštář. On mi ho opět vrátil. „Nekecám, Petře, mám pravdu.”
„Nemáš!”
„Mám.” vrátil mi naposledy polštář. Abych nevyvolal další výměnu názorů, zhasl jsem světlo a bratrovi popřál dobrou noc.
„Dobrou noc, Caesare zamilovaný do blonďaté Kleopatry.” pronesl bratr v rámci humoru a usnul. Chvála Bohu- to jsem si pro sebe řekl v duchu. Uvažoval jsem nad tím, že to, co jsem si myslel předešlý den zahradě- že mám Nastěnku rád trochu jinak, než jak mám správně mít. Všiml si toho i můj mladší bratr. Lze si ale hodnotu citu, který k ní cítím vybrat?

Tohle jsem jsi myslel do chvíle, než jsem unavený Matyášovou provokací klidně usnul. Ráno mne a mého mladšího bratra probudil otec už oblečený, učesaný a upravený větou: „Ale hoši, vy ještě spíte!”
„Co?” nevěřil rozespalý Mates jeho slovům a víc se přikryl. Otec se nedal, vstoupil do pokoje a roztáhl záclony. Slunce, které nám zasvítilo do očí nás probudilo a bratra donutilo říct: „Tati, vždyť je sedm hodin!”
„Ano, to je, vaše sestřenice bude za dvě hodiny pokřtěná.” odvětil mu otec, který přistoupil k jeho posteli a se slovy: „A vy dva jste na její křtiny malém zaspali!” sebral mu peřinu.
„A jó!” pronesl neklidně Matyáš a utekl do koupelny se v rychlosti upravit. Já vstal, ustlal jsem si, dole jsem snědl krajíc chleba, který jsem si namazal na snídani, když Mates uvolnil koupelnu, tam jsem se umyl, oblékl uniformu a šel se na sebe podívat do zrcadla.
Z mého krátkého prohlížení mne přerušil něžný hlas Nastěnky, který mi řekl: „Petře, pojď už. Za pět minut odjíždíme k chrámu.” Otočil jsem se na ní a očarován z toho, jak je nádherná v modrých šatech jsem pronesl jen: „Páni, Anastázie.”
Nasťa se na mne zamračila a milý hlas proměnila na naštvaný: „Přestaň se na mne tak zvrhle dívat a mazej dolů, nebo zmeškáš křtiny mé milované sestřičky!” Já i přes její nepříjemnou proměnu v chování jsem nepřestal být okouzlen jejím půvabem. Odvětil jsem provokativně: „Už jdu, koťátko.”, šel k ní blíž a chvíli jsem se na ní, jak by ona řekla zvrhle koukal. Kousnul jsem se do spodního rtu a pokusil se jí pohladit. Ale když už jsem měl svou ruku na její jemné pleti, ona mi jí odtrhla a ukázala mi schodiště. Usmál jsem se a po schodech odešel dolů.
Celá rodina jsme nastoupili do auta a odjeli k chrámu Kristova vzkříšení, kde před ním stáli sestřenice Nadezhda a pan učitel Světinský, který o mne prohlásil, že jsem statný a pěkný mládenec.

Po dlouhém obřadu, který byl delší než celá svatba mého otce s mojí matkou jsme se procházeli po nádherném Petrohradu. Když otec zavelel: „Všichni do auta!”, já jsem omluvil, že se půjdu projít po místní pláži a vrátím se pěšky. Jelikož jsem byl už dospělý, tátovi to problém nedělalo a nechal mne jít. Společně se mnou šla i Naďa. Protože si byly s Nastěnkou velmi blízké, uvědomil jsem si, že mi může pomoci jí získat.
„Naďo, máš s Anastázií dobrý vztah?” vyzvídal jsem.
„Výborný, bratranče, výborný.” odvětila mi bez jakékoliv ostýchavosti.
„A nevíš, co na ní zabírá jako omluva?” zeptal jsem se.
„Za co omluva konkrétně?” odvětila otázkou Naďa. Kápl jsem božskou slovy:
„Za to, jak jsem se na ní dneska ráno úchylně koukal.”
„A proč ses na ní tak díval?” zajímalo jí. I přes veškerou hanbu, kterou jsem jsem v duši cítil jsem se jí přiznal: „Protože mne ona neskutečně přitahuje.”
„Jak přitahuje? Jakože se ti líbí?” nechápala bratrova vrstevnice.
„Ano, moc.” pronesl jsem zasněně.
„Nastěnka po zkušenosti s Ruslanem se bojí s chlapci navázat víc než přátelství. I když s tebou komunikuje i objetím, stačí jeden toužebný pohled a už je pro ní jako cizí.” odvědila mi ona.
„Takže mám si své zalíbení nechat pro sebe?”
„Nejlépe. Navíc- ty si její a můj bratranec. I když nevlastní, nebiologický, ona tě považuje za svého, proto jí ty pohledy nejen děsí, ale i odpuzují.” varovala mne Nadezhda.
„Já vím... Tak co na ní zabírá?” zeptal jsem se dětinsky smutně. Naďa se usmála a řekla: „Květiny, ty zabírají na každou ženu. Ona má ráda všechny, ale nejraději má růže.” V tu chvíli mne silně chytla za ruku a odvedla k malé chaloupce s velikou zahradou, kde rostly gerbery, růže, tulipány a jiné květiny. Ale hlavně ty růže, ty tvořili největší část té velké zahrady, kde zrovna pracovala zrzavá šarmantní žena středního věku.
„Dobrý den, paní Čičerinová.” pozdravila slušně Naďa.
„Dobré poledne!” odvětila žena.
„Za Táňou?” zajímala se. Pochopil jsem, že ta elegantní dáma je maminkou Nastěnčiné kamarádky, která nám "překazila" tu procházku po louce.
„Ano, prosím.” řekla jí na to ona.
„Je za barákem, trhá si své růže, tam ji najdete.” řekla nám žena a pokračovala ve své práci. Poděkovali jsme a na zmíněném místě Tatianu skutečné našli.
„Copak, Naděnko? Nasťa potřebuje další růže do herbáře?” pronesla, když jsme jí pozdravili a ona nás.
„To já potřebuji jednu růži, která by vyjádřila omluvu.” odvětil jsem já. Táňa šla k záhonu, kde rostou pouze modré růže a tu nejkrásnější mi podala se slovy: „S touhle se nejen omluvíš, ale i potěšíš dívčino srdce.”
Růží jsem si vzal do ruk, poděkoval jsem a společně s Naďou jsme odešli.