Dynastie Orlov

Cesta do Petrohradu

Cesta do Petrohradu byla dlouhá a tajemná. Tatínek vždy, kdy jsme projížděli nějakou vesničku a když zrovna neměl povinnou přestávku na spánek a odpočinek si pro sebe řekl: „Komanči všechno kurví." Když jsem tu vulgární větu, kterou vyslovil přede mnou a Matyášem uslyšel asi po dvacáté, neovládnul jsem se a svého otce napomenul.
„Tož, táto!"
„No co. To si nemůže váš stále mladý tatínek zanadávat?" snažil se bránit.
„Může, ale mimo naší přítomnost." odvětil jsem mu.
„No, no, Petře." pronesl otec. Maty mu na to řekl: „Když komunisty tak moc nenávidíš, proč ním sám jsi?"
Otec si povzdechl a odpověděl: „Abych ochránil tebe, tvého bratra, vaši maminku a vaší sestru, kterou ona nosí pod srdcem. Proto."
„To vím, ale co tě donutilo být v Komunistické straně Sovětského svazu a po sňatku s maminkou Komunistické straně Československé?" pokračoval v rozhovoru mladší bratr. Tatínek si ještě jednou povzdechl a odpověděl: „Snad sami znáte ten příběh o mladém muži..." Tu větu nedořekl, protože jsme ho s Matyášem sborově přerušili výkladem, jež nám vždy říkal, když jsme se ho ptali na podobnou otázku: „Kterého válka oddělila od jeho malé kamarádky, kterou rok vychovával a kterého muž jménem Nikita Azarov dostal do Ruska, kde ho adoptoval Boris Michaljovič Orlov."
„A tím pádem je Borisek váš..." skočil nám do řeči tatínek. Jelikož my dva jsme věděli, o kom otec mluví, řekli jsme zase sborově: „Náš mrtvý děda."
„Správně, ale kluci! Neříká se mrtvý, ale zesnulý." napomenul mne a bratra tatínek.
„Hlavně, že ty mluvit nevhodně před náma můžeš, ale my před tebou nemůžeme říct ani chcíplý." řekl mu on na to Matýsek. Otec se hlasitě zasmál a dodal:
„No nic, o současnosti si můžete popovídat s tetou Natálii."
„Vždyť ona je taky komunistkou jen aby si zachránila kejhák." pronesl nechápavě Mates. Pravda, popletl si tety a proto jsem ho opravil: „Zase sis popletl Natálku s Ninečkou, bratříčku. Teta Natalia je radikální komunistka a nemá naši maminku ráda. Nina je její pravý opak."
Mates se stydlivě podíval do země a zbytek cesty nepromluvil. V automobilu pak šel slyšet pouze rozhovor v ruštině mezi mnou a otcem. Rusky jsme mluvili proto, abysme jsme si procvičili jazyk, kterým celé dva týdny budeme mluvit s tetami a sestřenicemi- Nastěnkou, dcerou Niny a
Naďou, dcerou Natalie. Obě slečny jsou podobné svým matkám podobné jako vejce vejci. Vypadaly skoro jako sestry, avšak jejich podobnost byla oproti podobnosti dvojčat nízká. Zatímco osmnáctiletá Nasťa byla po svoji mamince zelenooká blondýnka, její o tři roky mladší sestřenice Nadezhda měla černé rovné vlasy a modré oči po svém otci, Natalininém manželovi a mém strýci generálovi Konstantinovi Dworkinovi, který pomáhal mladým mužům se stát statečným vojákem a ukázkovým komunistou.
„Nastěnka by se ti líbila. Je pohostinná, hodná, chytrá a velmi krásná." řekl mi otec česky.
„Ale naposledy jsem se s ní viděl tak v pěti. Pamatuji si pouze střípky, však v nich vidím pouze malou a tichou kudrnatou plavovlasou holčičku." odpověděl jsem mu zaměstnaný řízením.
„Z pětiletého andílka se stala krasavice, uvidíš." pokračoval v rozhovoru táta. Já jsem ale nad jeho slovy moc neuvažoval a dál řídil auto.
U Kyjevy jsme zastavili auto, odpočinuli si a táta řídil zbytek cesty.
Seděli jsme s Matyáškem na zadních sedadlech a začali tužkou psát na kus papíru dopis pro maminku.
Milá maminko,
cesta probíhá v pořádku. S tátou se střídáme ve řízení a každou třetí hodinu máme dlouhou přestávku.
Zrovna projíždíme okouzlující Kyjeví, kterou si Ty pamatuješ jako zchátralou dědinku, kde jste s otcem při vašem útěku do Sovětského svazu zastavili na oběd.
Dlouhou cestu si krátíme povídáním historek a hlavně procvičování ruštiny.
Než jsem dopsal poslední slovo, už jsme byli v Petrohradu. Zastavili jsme před vilou, kde teta Nina se sestřenkou Nasťou už na nás čekaly.