Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_01

♦ Ahojte všichni! První kapitolka mého nového díla s názvem Bastards, v překladu zmetci/bastardi, je tu! Vzhledem k úspěchu, kterého se dočkala povídka Lost Boys jsem se rozhodla zvolit podobný způsob psaní, týkající se především oné skutečnosti, že kluci zde nejsou slavní (One Direction neexistují).

♦ Ve snaze přeskočit zbytečné, nudné okecávání jsem se rozhodla vás rovnou vrhnout do děje, který se odehrává v New Yorku na předměstí Bronx. Postupeně nám přibudou všichni kluci takže nebojte, dočkáte se kompletní sestavy. Na veškeré vaše otázky ráda odpovím, stačí mi napsat koment, nebo poslat zprávu :)

♦ Video prolog najdete v médiích, doporučuji shlédnout :)

♦♦♦

Pět důvodů proč nenávidím svého ex přítele Isaaca víc, než nenávidím kyselé okurky a měli by jste vědět, že já skutečně hluboce a upřímně nenávidím kyselé okurky.

Za prvé, nenávidím ten jeho rozkošný kukuč umučeného, zmoklého štěněte, kvůli kterému vždy a za každou cenu dostane všechno co chce. Stačí jediný pohled do jeho nebesky modrých očí a má bitva je předem prohraná.

Za druhé, nenávidím dolíčky v jeho tváři, které se objeví pokaždé, když se na mě kouzelně usměje a odhalí tak řadu bílých, rovných zubů, které by mu mohla závidět nejedna filmová hvězda.

Za třetí, nenávidím, když nosí upnuté triko a vystavuje tak na obdiv svoje poctivě vydřené, břišní svaly, rýsující se pod příliš tenkou látkou.

Za čtvrté, nenávidím, když mi stále dokola opakuje jak moc jsem pro něj důležitá a jak moc mě potřebuje, protože vím, že to tak není a že jsem snadno nahraditelná.

Za páté, nenávidím onu skutečnost, že ačkoli mi tolikrát ublížil, vždycky mu odpustím, protože ho miluji víc, než cokoli na tomhle podělaným světě.

♦♦♦

"Ne mami, já už se k němu nevrátím!" Odseknu panovačně jako malé, rozmazlené děcko. "To říkáš pokaždé a obě víme, jak to dopadne." Povzdechne, zatímco já pravou rukou drtím volant svého milovaného, červeného Mustangu Shelby z roku 2013.

"Myslím to vážně, skončila jsem! Už s tím arogantním, sebestředným kreténem nechci mít nic společného!" Prsknu a letmo pohlédnu na modře podsvícený tachometr, jehož ručička se právě přehoupla přes sto třicítku.

"To jsi tvrdila i posledně zlatíčko. Kdy už to konečně pochopíš? Miluješ ho a vždycky budeš. Nezáleží na tom, co ti udělá, ani jak moc ti ublíží. Vždycky se k němu vrátíš."

Má pravdu, ostatně jako vždycky, přeci jen je to moje vševědoucí maminka.

Frustrovaně udeřím rukou do volantu a aniž bych ukončila hovor, odhodím svůj iPhone na sedadlo spolujezdce. "Zlatíčko? Avelin jsi tam?" Našpulím pusu a v duchu počítám do deseti. "Avelin?!" Natáhnu se pro mobil a zapnu hlasitý odposlech. "Jsem tu." Odvětím. "Dobrá, tak mě teď pozorně poslouchej srdíčko. Ať jsi teď kdekoli, zastav, zhluboka se nadechni a uklidni se. Neměla bys řídit rozčílená." Nabádá mě, jako bych snad za volantem seděla poprvé.

"Nejsem rozčílená!" Namítnu krapet hlasitěji, než je třeba. "Ale ano, jsi! Tvůj přítel tě podvedl, každá by na tvém místě byla." Protočím oči. "Ale já nejsem každá." Zašeptám vzdorovitě a přeřadím na vyšší rychlost.