Zimou Políbená/ FF Nik Tendo

2.

Furt nechápu, proč neustále nosí tu knihu u sebe. Nečte v ní, prostě jí má jen v rukou. Jakoby to snad bylo to nejcennější, co má.

Chtěl bych si s ní popovídat. Chtěl bych ji poznat.

Sedím na sedačce u nás v obýváku a dívám se, jak pomáhá Tomášovi umývat zeleninu.

Možná bych na ní zíral ještě dlouho, ale můj vibrující telefon mi to nedovolí. Vytáhnu ho, abych se podíval, kdo to je. Tereza.

Otráveně si povzdychnu a hovor přijímám. Nikdy se jí snad nezbavím.

"Ahoj lásko, platí ten dnešek?"

"Čau babe, promiň nějak jsem zapomněl ale už se chystám a jdu k tobě" lžu ji v tom, že se chystám.

"Tak šupej, už se na tebe moc těším, zatím pa" hovor končí a vstávám, abych se mohl jít zkulturnit. Z mého odchodu mě vyruší Jakub, který právě přichází.

"Zítra točíme ten klip, chci vás tam všechny. I tebe bych tam rád měl Vivi" říká.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nechci se zbytečně ukazovat lidem."

"Proč ne?"

Jakub očividně nechápe její strach z lidí. Já jo. Chápu, jak se asi cítí, když jde po ulici a všichni se na ni dívají.

"Protože mi vymýšlí ne moc hezké přezdívky, které mi ubližují. Promiň Kubo, půjdu s vámi ale v klipu být nechci" vysvětluje.

Jakub už se nadechuje k protestu ale já ho předběhnu.

"Hele Kubo, vykašli se na to" poradím mu.

Ona se na mě děkovně usměje, já kývnu a mizím u sebe v pokoji, kde se převleču do něčeho pohodlnější.

Vivianu vytlačím z hlavy ve chvíli, kdy přede mnou stojí nahá Tereza.

Přemlouvá mě, abych zůstal přes noc ale moje výmluvy, že ráno vstávám brzo, nakonec pomohou. Přesně v jednu ráno opouštím její byt a se slibem, že ji napíšu, se vydávám domů, kde nejspíš už všichni spí.

Potichu, abych nikoho neprobudil, procházím do kuchyně.

"Myslel jsem, že tu už nikdo nebude. Lekl jsem se" šeptám s rukou položenou na hrudi. Opravdu jsem nečekal, že tu bude sedět a dívat se na film.

"Ano, já často lidi děsím. To je v pořádku" odpoví mi. Její modré oči září i v té tmě jako dvě žárovičky.

"Takhle jsem to nemyslel" posadím se vedle ní a zadívám se na obrazovku, kde běží Největší Showman.

"Kéž by něco takového existovalo i tady."

Podívám se na ní. Rád bych něco řekl, ale nevím co.

"Ve škole se mi posmívali za to, jak vypadám. Říkali, že jsem zrůda a že určitě došla barva a proto jsem taková" přiznává mi.

Připadám si jako debil, když jen tak sedím a dívám se na ni. Furt tomu nemůžu uvěřit. Naprosto nechápu, proč jsme o ní nevěděli i před tím.

"Nejsi zrůda. " Bravo Dominiku, tímhle ji určitě uklidníš.

"Vždyť se na mě podívej."

"Dívám se" kývnu. Dívám se na ni celé odpoledne. A stejně mi přijde podivně hezká.

Nakonec si povídáme ještě snad hodinu. Tiše sedím a poslouchám její vyprávění, kdy si jako malá holčička obarvila své bílé obočí fixou a pak to nešlo dolů.

Na mou otázku, kde byla před tím, než dorazila k nám, mi neodpoví. Dál se k tomu nevracím a radši se ptám, jak to řeší, když svítí slunce.

"Musím se namazat speciálním krémem a být ve stínu. Slunce by mi mohlo dost ublížit" vysvětluje mi. Ani jeden z nás nezaznamená, že film skončil.

"Co by se stalo, kdybys ses nenamazala?"

"Mohla bych se snadněji spálit."

Představa rudé Viviany mě donutí zvednout kouty úst nahoru a znovu se podívat na ní.

"Strašně hezky se mi s tebou povídalo Niku, ale už půjdu spát. Dobrou noc" ze stolu sebere tu svou knihu a než stihnu odpovědět její postava mizí ve tmě.

Já vypnu televizi a taky jdu k sobě. Můj telefon zase zběsile brní v mojí kapse, takže ho položím na stolek a vysleču se. Plácnu sebou do postele. Telefon naštěstí přestane brnět.

S myšlenkou na zítřejší povinnosti usínám natažený přes celou délku postele.

Ráno mě probouzí obrovská rána. Obraz Viviany se rozplyne, jeji široký úsměv mizí přesně jako její modré oči a já se posadím, abych se mohl protáhnout.