Zimou Políbená/ FF Nik Tendo

14.

Všichni povinně pustit písničku k této kapitole!😩🖤

"Lásko já budu muset zase na pár dní odjet" říká mi, když ležíme vedle sebe a díváme se jeden na druhého.

"Zase? V poslední době furt někam jezdíš" řeknu a hlavu si podepřu svou dlaní.

"Víš, že kdybych mohla, tak ti řeknu kam jedu" začne, ale já ji přeruším. Posadím se a spustím.

"Zase to tvoje Kdybych mohla... Ty můžeš, ale nechceš. Uvědomuješ si, že mi to docela vadí? Nic mi nechceš říct, furt přede mnou máš nějaký tajemství a mě už to přestává bavit" rozhodím naštvaně rukama.

"Nedělej mi to ještě horší prosím" zašeptá. Jenže já jsem naštvanej a taky smutnej z toho, že zase někam musí odjet. Víc ale naštvanej.

"Víš co, najdi si někoho, kdo ti bude tyhle odjezdy a neustálý zatajování tolerovat. Já už to nedávám" s tímhle vstanu, popadnu svůj telefon a opouštím ji.

Je mi tak neskutečně na hovno. Nechápu, proč mi prostě neřekne konečně pravdu. Myslel jsem, že si říkáme všechno.

"Co se děje?" zeptá se Tomáš, když okolo něj projdu do kuchyně, kde na lince leží moje klíče od auta.

"Ty jdi taky do prdele" odseknu, aniž bych se na něj podíval.

"Taky odjedeš a nikomu neřekneš důvod?" vyprsknu na něj, protože to nevydržím.

"Hele Dominiku... Víš opravdu ale odjet musí" začne.

"Kam?" zeptám se.

"To ti říct nemůžu."

No jasně.

"Běžte fakt do prdele" zavrtím hlavou a vydám se do obýváku pro mikinu.

"Uklidni se hele jo."

"A jak se mám asi uklidnit, když holka, kterou miluju zase někam odjede a nikdo mi nechce nic říct. Jak by bylo tobě hm?" zeptám se.

A jak jsem očekával, Tomáš mlčí. Kouká na mě a nic neříká. Takže já mizím z bytu pryč. Potřebuju být má chvíli sám. Musím si to všechno urovnat by hlavě.

Pohled Viviany:

Kéž bych mu mohla říct, jak moc nemocná jsem.

Kéž bych mu mohla říct, že jediný, kdo mi platí léčbu je klášter, kam musím jednou za měsíc přijet a strávit tam pár dní.

Už jsme se s Tomem bavili o tom, že bych tam přestala jezdit, ale nemůžu si dovolit přerušit léčbu.

Nikdy jsem se smrti nebála, byla jsem na ni připravená. Jenže teď, když mám Dominika, nechci umřít.

Tak strašně se snažím oddálit ten den, kdy to má přijít. Jenže v poslední době, jakoby se ten den blížil a blíž.Nechci ho tu nechat. Ani Toma.

Mám strach.

Co bude potom, až zemřu?

Potkám se s Dominikem i v příštím životě?

Existuje nějaký posmrtný život nebo to je jako spánek?

Bude to bolet jako poslední záchvat? Nebo to bude horší...?

Co když se mnou Dominik už nebude chtít mluvit?

Co když se s ním nestihnu rozloučit?

Při této představě se hystericky rozpláču, načež obejmu svého hnědého medvěda, kterého jsem dostala od Doma na Vánoce.

Do pokoje přijde Tomáš. Tiše se posadí vedle mě a vtáhne mě do svého objetí. Já položím hlavu na jeho rameno a ještě víc se rozbrečím.

"Já ne-nechci umřít Tome. P-proč n-nemůžu být jako ostatní hol-holky" zajíknu se.

"Ty neumřeš rozumíš? Zvládneme to spolu. Tak jako když je byli malí" šeptá, přičemž se mnou kolébá ze strany na stranu.

"Dominik se se mnou asi rozešel" špitnu, když se od něj odtáhnu a utřu si své oči do rukávu Dominikovi mikiny.

"Ale hovno, to by neudělal. Miluje tě" s úsměvem mě pohladí po tváří. Já se k němu zase přitulím, užívajíc přítomnost svého bratra. Tolik mi chyběl.

"Řekl mi, ať si najdu někoho, kdo mi to bude tolerovat. Já mu to chci říct Tome, musí vědět důvod mého odjezdu" rozhodnu.

Nemůžu o Dominika přijít jen kvůli svoji blbosti přece.

"Seš si jistá?" zeptá se. Já pobýval hlavou.

Na Dominika čekám snad do jedenácti do večera, ale on stále nepřichází. Strach oblbuje mou mysl natolik, že mi upadne talíř s večeří a při sbírání střepů se pořežu.

Ránu mi ošetří Jakub, který si mého rozpoložení také všiml.

"Zase přijde" uklidňuje mě s úsměvem, když mi obvazuje ruku.

"Chtěla bych se s ním rozloučit před odjezdem" špitnu s pohledem upřeným dolů na své ruce.

"Nejspíš se zavřel do studia a dělá na něčem" vysvětlí mi. Na malou chvíli mě napadlo, že bych se to mohla jít podívat.

Jenže on mě nechce vidět.