Zimou Políbená/ FF Nik Tendo

6.

"Hej mohla bys mi říct, co jsem ti jako udělal?" ptám se Vii, která okolo mě skoro proběhne ve snaze zmizet ze studia. Zastaví se a pozvedne na mě své obočí. 

"Dominiku, nechci se ti splést do vztahu s Terkou. Myslím, že bude v pořádku, když budeme dělat, že jsme se tuhle u tebe v pokoji nelíbali" usměje se na mě. 

Chci něco namítnout, ale do studia vchází Jakub s Radkem a Konví. 

"Vi, už so mnou pôjdeš na tú večeru?" ptá se ji Konev. Na jakou sakra večeři? Ona rozhodně nikam nepůjde. 

"Ptáš se mě už třetí den a znovu tě s těžkým srdíčkem musím odmítnout Dane. Ale zkus se zeptat Natky, ta by s tebou ráda šla. Zatím se mějte kluci, později vám doneseme jídlo." Sleduju, jak Konev poplácá po tváří a zamíří ven ze studia. 

"Co jste tady dělali?" ptá se Radek sedající si k počítači. 

"Jen si povídali" pokrčím rameny. Záměrně se vyhnu pohledu Jakuba a beru si do ruk sluchátka. 

Celý nahrávání jsem přemýšlel, proč mi tak vadí, že se mnou nechce nic mít. To já vždycky odmítal. To já mám být ten bezcitnej parchant a vyhýbat se jí.

"Nesu jídlo" do studia vtrhne Hasan s taškou. Myslel jsem, že přijde Viviana. Říkala, že přijde. 

"Kde je Via?" Jakoby mi snad Radek četl myšlenky.

Hasan se posadí na gauč, přičemž tašku položí na stůl.

"Bylo jí špatně, tak s ní jel Tomáš domů. Vypadala vážně blbě" vysvětlí a otevře první krabičku, kterou podá podá Konvi.

.
.
.

Rozhodl jsem se, že ze sebe nebudu dělat čuráka. Je to jen další obyčejná holka.

Nejspíš mě zaujala tím, že je jiná. Ale řekl bych, že počáteční pobláznění je pryč a já se zase můžu vrátit ke svýmu předešlýmu životu.

Naprosto ji zastíním, když k sobě do pokoje tahám malou, hubenou brunetu s řasama tak dlouhýma, že to vypadá jako dva malý smetáčky.

Beru si ji zezadu a užívám si to. Bruneta křičí moje jméno jako smyslů zbavená. Udělám se jí na záda a spokojeně se položím do postele. Tohle jsem potřeboval.

"Ani mi nepodáš nic na utření?" ptá se bruneta, jejíž jméno jsem zapomněl hned po tom, co mi ho řekla.

"Zajdi si do sprchy" řeknu s pohledem upřeným do stropu. Ona kývne, sebere svoje věci a mizí na chodbě. Doufám, že už se nevrátí.

Po chvíli ležení se zvednu, obleču a zamířím do kuchyně, kde potkám Vivianu a Karla. Oba v rukou drží hrnky, ze kterých se kouří a o něčem si zapáleně povídají.

"Uvařila jsem brambory a maso, kdyby si měl hlad" řekne směrem ke mě.

"Jo to seš šikovná" odseknu možná až moc nepříjemně.

Čekal jsem, že mi něco na obranu řekne, ale ona se jen usměje a upije z hrknu.

"Karlo nevíš, kdy dorazí ostatní?"

Otočený zády k nim si nabírám jídlo, který udělala a poslouchám jejich konverzaci. Jo, vím i tom, že je to neslusný.

"Možno za dve hodiny, neviem."

Posadím se k nim, načež mlčky začnu jíst.

.
.
.

"Viviano, seš tu? Volal tě Tomáš, prej s tebou o něčem potřebuje mluvit" klepu na její dveře od pokoje.

Odpovědi se mi nedostane, takže otevřu dveře a to, co vidím mě docela dost vyvede z míry.

"Pro Boha živého Dominiku odejdi" zavřeští vyděšeně a ve snaze schovat své tělo se začne různě vtipně kroutit. 

Myslím si, že jsem i zapomněl tu další věc, co ji mám vzkázat. 

"Odejdi" zatřepu hlavou a opravdu nerad za sebou zavřu dveře. 

Čekám před dveřmi několik minut, než se ozve tiché 'Můžeš' a já znovu vejdu. 

Viviana stojí v bílých šatech u postele a kouká do telefonu. 

"Tomáš s tebou chce mluvit" řeknu. Ona přikývne, telefon položí na postel a jde ke mě. Trošku z jejího upřenýho pohledu znervózním. Nejsem zvyklej, že se na mě někdo takhle upřeně dívá. 

"Co to děláš?" ptám se zmateně, když chytí lem mého trička a stáhne mě k sobě dolů. 

"Jdu za bráchou" zašeptá s úsměvem. 

Uvědomuju si, co jsem povídal o tom, že ze sebe nebudu dělat čuráka, ale když já si nemůžu pomoct. Ona vypadá tak nevinně a čistě a já ji chci zkazit. 

Za boky si ji přitahuju k sobě a líbám ji. Je to skvělý a jsem si jistej, že bych to mohl dělat furt.

"Počkej, říkal si, že mě volal brácha" odtáhne se, když ji začnu vyhrnovat šaty. 

"Jo ale to počká" mumlám. Vážně ji chci. 

"Dominiku brzdi, někdo může přijít" sundává moje ruce a odstupuje ode mě dál. Nesouhlasně zamručím a sleduju, jak opouští pokoj. 

Potřebuju chvíli, abych se vzpamatoval a taky jdu za nima. 

"Viviano já nechci, aby ti někde švihlo, až budeš sama. Bojím se o tebe chápeš?" slyším Tokáčův hlas vycházející z kuchyně. Zůstanu stát v chodbě, abych zachytil aspoň kousek jejich rozhovoru. 

"Strašně si toho vážím ale nemůžu tu zůstat napořád Tome. Jsem ti na obtíž, nemůžeš se do smrti starat o svou nemocnou sestru" 

"Co tady šponuješ?" ozve se za mnou hlas Zoota. Leknu se ho tak moc, že poskočím. 

"Ale nic" řeknu a raději jdu k sobě do pokoje. 

Zajímalo by mě, jak je nemocná. Zdá se být v pohodě. Když samozřejmě nepočítám to, že je albína. Možná to bude mít napsaný v té svojí knížce. Nebo se zeptám Tomáše. 

"Jdu do klubu, jdeš taky?" Jakubova hlava se objeví ve dveřích. Podívám se na něj. 

"Dej mi půl hodiny" zvednu se z postele, abych hodil rychlou sprchu a převlíkl se. 

Moje myšlenky okolo Viviany se klasicky rozplynou, když vidím vysokou blondýnu samotnou sedící na baru. Jsem si jistej, že tahle bude dneska moje.