Zimou Políbená/ FF Nik Tendo

15.

Písnička v médiích🥺🖤

Ani nevíte, jak lituju toho, že jsem odešel a nerozloučil se. Jenže v tu chvíli jsem byl tak naštvaný a prostě nemyslel.

Uvědomuju si, že ona by mi neublížila tak jako ty předtím. A taky to, že její odjezdy mají důvod.

První den jsem skoro celý strávil ve studiu a dodělával nějaký svoje věci.

Druhý den jsem si začal uvědomovat, že ani nevím, kdy přijede. Takže jsem se nasral Tokáčovi do kanceláře a celý den ho otravoval. Měl ze mě velikou radost. Skoro mě samou láskou vykopal ven.

Třetí den mi začalo trochu jebat. Nebo spíš hodně.

Čtvrtý den jsem ji zkoušel volat. Napsal jsem ji několik zpráv o tom, jak moc ji miluju, že mi chybí a taky se zmínil o tom, že mi bez ní trochu jebe. Ani jednou mi neodpověděla.

Pátý den jsem si nechal potetovat krk. Znovu jsem se pokusil ji volat. Moje naděje pomalu zhasínali.

Šestý den jsem hodil telefon do bundy a vydal se do kanceláře. Moje nálada začala hraničit s depresí.

Po cestě si zapaluju cigaretu a zastavuju se v obchodě, abych si koupil něco dobrýho na jídlo. Po cestě začne pršet a tak do kanceláře vcházím zmrzlý a totálně promočený. Ignoruju ostatní s pohledem upřeným do telefonu procházím do skladu, abych si vzal něco suchýho. Po cestě zpátky, stále zahleděný na displej, o něco zakopávám a padám k zemi.

"Dominiku co děláš?" hučí na mě Andreas od svého pracovního místa. Já se zase vyškrábu na nohy, abych zjistil, o co jsem si rozbil hubu.

"To je kufr Vivi?" ptám se s očima upřenýma na černý kufr nečinně ležící na zemi.

"Myslím, že jo" přikývne Andy, aniž by mi věnoval jediný pohled.

Takže Vivi už přijela. Skvělý.

"Šli s Tokáčem něco zařídit" dodá.

Posadím se na svoje místo, vedle Jakuba a otevřu svůj počítat. Musím konečně dodělat ty slíbený věci. Jenže moje myšlenky utíkají k mojí krásné albíně.

Se sluchátkama na uších projíždím internet. Není divu, že málem dostanu infarkt, když se za obrazovkou objeví Tokáčuv usměvavý obličej.

"Kurva Tomáši" zavřeštím protože se vážně leknu. Pak mi dojde, že s Tomášem musela dorazit i Vivi a tak se rozhlédnu po místnosti.

Sedí vedle Andyho a něco zaujatě kreslí na kus papíru. Pramen sněhově bílých vlasů ji padá do tváře a ona si ho znovu zastrkává za ucho.

A zrovna ve chvíli, kdy zvedá pohled k obrazovce z níž nejspíš něco pře křeslu je, si všimne toho, jak na ni zírám.

Usměje se a mně poskočí srdce radostí z toho, že ji vidím.

Seberu do ruky telefon, abych ji napsal.

Me: Promluvíme si? Pojď se projít.

Mobil ležící vedle její ruky se rozsvítí, což upoutá její pozornost. Nad mou zprávou se usměje a vstane.

"Tomášku za chvíli jsem zpátky" informuje svého bratra.

Už se chystá něco namítnout, ale to už vstávám i já a jdu za ní.

Tomáš pochopí a přikývne.

"Než začneš, chci ti říct, jak moc mě to mrzí a jsem připravená ti všechno říct" vyhrkne dřív, než vylezeme před budovu.

"Omlouvám se, choval jsem se hrozně. Jestliže nechceš, nemusíš mi to říkat lásko" chytnu její ruce, načež si ji přitáhnou k sobě.

"Chci ti to říct" špitne a víc se ke mně přitulí. Spokojeně ji položím bradu na hlavu a usměju se.

"Půjdeme do Caffetterie na čaj? Můžeš mi to říct tam" napadne mě.

Přikývne a tak ruku v ruce zamíříme ulicí do naší oblíbené restaurace.

Objednám nám oboum heřmánkový čaj a čekám, až mi to všechno poví.

Nakonec mi řekne úplně všechno. Několikrát se překvapením zakuckám čajem.

"Můžu ti nějak pomoct lásko?" ptám se a ruku položím na tu její. Ruku stiskne a podívá se mi do očí.

"Několikrát mi Tom říkal, že mi to bude klidně platit, ale už jenom to, že teď v podstatě bydlím u vás je dost. V tom klášteře to není zase tak hrozné" vymlouvá se. Já si myslím,  že s tím posledním mi kecá.

Pohled Viviany:

Jsem neskutečně ráda, že mezi mnou a Domem je to zase v pohodě.

Zároveň se mi strašně ulevilo tím, že jsem mu všechno vyklopila. Téměř všechno.

Po dopití čaje a následné malé hádce, kdo zaplatí, se vydáme pro můj kufr a následně domů, kde si lehneme do postele, přitulíme jeden k druhému a spokojeně se díváme na film.

"Lásko co kdybychom si pořídili nějaký zvíře?" řekne najednou.

Zmateně zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se na něj.

"Jaké?" zeptám se.

"Co já vím, třeba činčilu" zasměje se.

"Proč zrovna tohle?" nechápu.

"Jednou jsem byl u jednoho kámoše a on měl asi tři a dal mi jednu pochovat. Víš jak je to strašně heboučký?" rozplývá se s úsměvem.

Jeho výraz mě donutí se usmát. Je tak neskutečně roztomilý.

"Dobře, koupíme si činčilu."

Dominik mě znovu přitáhne k sobě a když mě políbí do vlasů, šťastně se k němu víc natisknu.

Tolik mi chyběl. Bylo utrpení tam být bez něj a nemoct mu ani napsat, nebo zavolat.

"Tolik tě miluju" řeknu a následně zvednu hlavu, abych se na něj mohla podívat.

"A já miluju tebe. Konečně tě mám u sebe" usměje se a natáhne se, aby mě mohl políbit.