Zimou Políbená/ FF Nik Tendo

5.

"Kde je Viviana?" ptám se Tomáše, když dorazím druhého dne do kanceláře a nikde ji nevidím.

"Karlo měl jedinej volno, tak ji vzal na zmrzlinu nebo co. Mimochodem taky tě zdravím."

Najednou se ve mě zvedne vlna žárlivosti a já se celý napnu.

Proč s ním šla? Proč ji Tomáš pustil s ním a já na ní nemůžu pomalu ani promluvit? To není fér.

"Dominiku seš v pohodě?" ptá se mě Andreas.

Nejsem.

"Proč bych neměl bejt?" Vím, že je neslušný odpovídat na otázku otázkou, ale já nechci, aby někdo poznal, že mi na ni záleží víc než je zdrávo.

Zbytek dne se táhne v nekonečným tlaku. Nemůžu se soustředit na svoje věci. Moje myšlenky se točí okolo Viviany a Karla, kteří teď dělají Bůh ví co.

Měl bych co nejdřív navštívit Terezu. Jo přesně to udělám, abych furt nemyslel na sestru Tokáče.

Nepřemýšlím, beru do ruky telefon a píšu blondýně, ať mě čeká za tři hodiny. Ona mi odepisuje červeným srdíčkem, což jí zobrazím a dál si telefonu nevšímám.

Moji pozornost zaujme dvojice, která právě vchází do kanceláře.

Viviana drží obrovského medvěda a její obličej zdobí široký a šťastný úsměv.

"Tak jaký to bylo?"

Hlas Jakuba mě vytrhne z přemýšlení. Proč ji koupil medvěda? Já bych ji koupil většího.

"Dobre to bolo. Via je naozaj veľmi super dievča."

"Bylo hezké trávit čas jinak než zavřená v bytě. Nejdřív jsem chtěla utéct protože mi nebyli příjemné pohledy těch lidí ale díky Karlovi jsem to zvládla" usmívá se.

Na mě se ani nepodívá, což mi vadí. Sbalím všechny svoje věci a vstávám.

"Kam jdeš Dominiku? Chtěli jsme hrát NBA přece." Otočím se na Radka, který sedí nejblíž mě a ušklíbnu se.

"Za Terezou však víš. Dojdu žádný strachy" vysvětluju zatímco procházím okolo dvojice. Moje oči se střetnou s křišťálově modrou a já mám co dělat, abych pokračoval dál.

Bez jediného slova mizím na ulici a mířím k holce, která by mi mohla pomoct od mého trápení.

Otevírá dveře a já se po ní okamžitě vrhám. Přes hlavu ji přetahuju její tílko, pod kterým už nic nemá, a zahazuju ho pryč.

"Chyběl si mi Niku" říká mi, když ji házím do její postele a snažím se z ní stáhnout kalhoty. Nic na to neříkám, nemám co.

Najednou jakoby mi přeplo. Nechápu, co se děje. Najednou po Tereze netoužím a nechci ji.

"Sorry, musím jít. Ozvu se ti" narovnám se, seberu svoje věci a mizím z bytu.

Moje kroky ale nesměřují domu, nýbrž do parku, kde se posadím na lavičku a zapálím si cigaretu.

Nevím, co dělat.

Mám se vrátit za Terezou a dokončit to nebo jít domů.

Mám to s blonckou ukončit nebo dál pokračovat i přes to, že k ní už vůbec nic necítím.

Všechno mě tak neskutečně sere.

Můj telefon v kapse zběsile vyzvání a tak ho vytahuju. Jakub.

"Co je?" ptám se až moc nepříjemně.

"To se ptám já tebe, teď tady byla Tereza a hledala tě. Kde seš vole?" vyjede na mě. Mělo mi bejt jasný, že bude chtít vysvětlení. Ale já ji ho nedám.

"Sedím v parku, pozoruju pobíhající pejsky a přemýšlím, jestli se zleju teď nebo až doma" sdělím mu svou činnost.

Jakub mi se slovy 'Seš kretén' zavěsí a já se rozhodnu jít domů.

V bytě je překvapivý ticho a tma. Projdu do kuchyně, abych se mohl napít a pak zamířím rovnou do pokoje, kde sebou praštím do postele.

.
.
.

"Myslíš, že jen spí nebo umřel?" slyším nad sebou hlas  a tak otevřu jedno oko.

Nademnou se sklání Viviana společně s Hasanem, kterej se do mě zrovna chystá dloubnout ukazováčkem.

"Co děláte?" zadrmolím rozespale. Oba leknutím uskočí, na což se musím zasmát.

"Kontrolujeme jestli seš stále mezi živejma" uculí se Hasan, Viviana začne horlivě přikyvovat hlavou.

"Vždyť jemon spím, dejte mi pokoj" mumlám a chci se otočit na druhou stranu.

"Tak jo" špitne Via. Pak už jen slyším kroky a následný otevření dveří. Hasan míří samozřejmě za ní. A to jí že začátku neměl rád.

Chvíli ještě ležím a dívám se ven z okna. Pak se ale rozhodnu jít do sprchy a něčeho se najíst.

V kuchyni se potkám s Vivianou, která sedí u stolu a něco píše do té své knihy. Když si mě všimne, knihu zavře a bez jediného pohledu odchází do obýváku za ostatníma.

Doufám, že není naštvaná jenom protože jsem ji vyhnal, když jsem chtěl spát.

Do misky si naberu salát a s telefonem v ruce se posadím ke stolu. Jídlo mám snězený během chvíle a tak se jdu taky posadit k televizi.

"Už půjdu spát kluci. Dobrou noc" říká Viviana po hodině, kdy na obrazovce běží závěrečný titulky.

Pobaveně sleduju , jak přeskakuje nohy všech ostatních a když se dostane ke mě, zvednu k ní hlavu.

"Mohl by ses prosím posunout?" Na to ji s úsměvem zavrtím hlavou a dál se na ni dívám.

"Fajn" zamrčí, přičemž roztomile nakrčí  nos. Zvedne jednu nohu, kterou přehoupne přes moje tělo.

"Ježíši" výkřiknu, když uklouzne a spadne přímo na mě.

"Já ti říkala, aby si uhnul." No jasně, však za všechno můžu já.

Pomůžu ji se zvednout zpátky na nohy a mlčky sleduju, jak mizí v pokoji pro hosty.

A v tu chvíli, kdy za sebou zabouchne dveře, mě napadne šílený nápad.