1 reason why || ft. hyunin [DOKONČENO]

❤️7❤️

Byly tam mé obrázky. Ručně nakreslené. Všude. Jak v chibi verzi, tak anime, manga všechno verzi. O můj bože. Potom jsem si všiml, že tužka v diáři, je ta tužka kterou jsem rozlomil na půl. Zakroutil jsem hlavou. Začínám si o něm už fakt něco myslet. Je to blázen. Diář jsem zaklidil zpět a vytáhl jeho mobil. Na tapetě měl mě, jak se usmívám do mobilu. Takže ne jen že je blázen, ale je i taky stalker?! Mobil jsem rychle uklidil a batoh hodil tam kde byl, protože jsem slyšel kroky jdoucí do obýváku.
,,Hotovo Hyunjinie! Utřel jsem i prach, umyl okna i vnitřek lednice." Usmíval se od ucha k uchu. ,,Díky." Zamumlal jsem a sedl si. Jeongin si ihned ke mně sedl a vzal jemně moji ruku. ,,Bolí tě tvoje ručička hodně?" Koukl se na mě smutně a přitom ruku jemňounce hladil. Mávl jsem rukou. ,,Dobrý už." Jeongin kývl a najednou zase spustil: ,,Máš hlad?" - ,,uhm." - ,,Dal by sis třebaa..vafle?" Kývl jsem. Jeongin vyskočil na nohy a hodil sprint do kuchyně kde dělal vafle. Zakroutil jsem nad tím hlavou. Co takhle si s ním trošku pohrát? Ušklíbl jsem se.
           Šel jsem tedy do kuchyně. Zatím co se vafle dělaly a Jeongin na ně dával pozor, aby se nespálily, jsem ho zezadu objal a položil si na jeho rameno bradu. Cítil jsem jak ztuhl. Sledoval jsem jeho rudé tváře. Jeongin se opatrně na mě podíval. Hlavu jsem si na jeho rameno položil, abych mu mohl hledět do očí. Musím říct, že vypadal jako kdyby si něco šlehl, jelikož jeho černé zorničky byly skoro přes celou jeho oční panenku. Koutkem úst jsem se pousmál a ruce dal na jeho boky, jemně palcema pohladil a nakonec jsem se odtáhl a sedl si ke stolu. Očkem jsem sledoval Jeongina, jak tam stojí jako kámen, potom ale zase nabral vědomí a dodělával vafle. Hahaha! To mě baví.
           Po cca 10 minutách Jeongin přišel s talířem plný vaflí, musím říct že to úžasně vonělo. Talíř položil přede mně a následně si sedl na židli. Do vaflí jsem se ihned pustil. Tak výborný jsem v životě nejedl. Mňamii. Koukl jsem se na Jeongina, co měl podepřenou hlavu a sledoval mě. ,,Ty nebudeš.?" Rychle zakroutil hlavou že ne. Pokrčil jsem rameny a dál jedl.
          Po chvilce se malý zvedl a šel umývat nádobí. Přišel jsem k němu. A začal se k němu naklánět. Jeho rudé tváře snad osvítily celý pokoj. Koukal jsem se do jeho očí. Několik sekund jsme takhle vydrželi, a já si konečně vzal to, pro co jsem sem šel.