1 reason why || ft. hyunin [DOKONČENO]

❤️11❤️

,,T..to je Seungminnie..a tohle je Minho, Byeol a..Hyunjin.." Vydal jsem ze sebe a Seungmin jim jen roztomile zamával. ,,Ahojky!" Vřískla Byeol s úsměvem. Když se konečně jejich pohledy začaly posouvat jinam, Hyunjin se ozval: ,,Co to sakra-" Vykulil jsem oči. Kdksksk! Rychle jsem se zvedl a vysprintoval z postele. ,,O..omlouvám se! U..uvidíme se ve škole!!" Rychle jsem je odsunul ze dveří a zabouchl. Chtělo se mi brečet. Sjel jsem po dveřích po zádech a přitáhl si kolena k bradě. Teď už vím, že jsem Hyunjinnieho ztratil úplně. Seungmin ke mně přišel a pomohl mi vstát. ,,To nic zlatí..jsem tu s tebou." Usmál se Seungmin. Objal jsem ho.
        Ke školním skříňkám jsme přišli v 7.57. Jak těsně sksks. Vytáhl jsem si ze skříňky učebnice, pohladil Hyunjinnieho fotku co tam byla a skříňku zamkl. Ještě jsem vyzvedl Seungmina u své skříňky a šli jsme do naší třídy. ,,Ahojky kluci!!" Objala nás Byeol. Usmáli jsme se a objali ji. Sedli jsme si do lavic a najednou se u mé lavice objevil Minho. ,,Vy spolu jste?" Sledoval mě. Rychle jsem zakroutil hlavou že ne. ,,Je to můj nejlepší kamarád.." Usmál jsem se na Minha. On mě jen pohladil po vlasech. Nahnul se k mému uchu: ,,Zkus si s Jinem trochu pohrát. Jde vidět že žárlil. Hodně."

Hyunjin's POV

Celou dobu co jsem seděl v lavici, jsem nemohl přestat přemýšlet nad tím co jsem ráno viděl. Jeongina s nějakým Seunbinem, minem, linem nevim. Nechápu proč mě to štvalo. Byl to divný pocit. Ale věděl jsem jedno. Že toho novýho typka nemám rád. A ty mé fotky v Jeonginově pokoji mě docela překvapily. Byl to zvláštní pocit, ale měl štěstí že na těch fotkách jsem vypadal hezk- c- co to melu. Je to divný! Je to úchylný! Proč to Jeongin sakra dělá. Z mého myšlení mě najednou vytrhl Minho, který šeptal něco Jeonginovi do ucha. Zamračil jsem se. Sledoval jsem Minhovo ruku jak jezdí mezi Jeonginovo pramínky vlasů. Měl jsem chuť ho sejmout. Zakroutil jsem rychle hlavou. A proč bych to dělal? Může mi to být jedno. Ale přesto jsem je sledoval. Jenže náhle začalo zvonit. Musím říct, že nikdy jsem neměl zvonění raději. Ušklíbl jsem se pro sebe.
          Po tom co skončilo vyučovaní jsem šel okolo Jeongina, co si zandaval učebnice do skříňky. Podíval se na mě a ihned skříňku zabouchl a zamkl. Sledoval jsem jeho vyděšená očka. Už se nedivím že mu říkají lištička. Je tak malý a plachý, ale dokáže zabíjet. Co to zas melo. Náhle se Jeongin začal usmívat, musel jsem se usmát zpátky, jenže mi úsměv spadl, když jsem zjistil že úsměv nebyl na mě, ale na onoho Seungmina. Zamračil jsem se a sledoval je spolu odcházet.