VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

23. kapitola - Rodinné větve

"Proč vám to, tak trvalo?" vyhrkla jsem, když jsem otevřela Adrianovi a Christianovi dveře.
"Promiň, není zrovna snadný se sem dostat, když venku bojoval Belikov s Castilem," vysvětlil Adrian. Tvářil se pobaveně.
"Oni spolu bojují?" zeptala se Lissa překvapeně. Seděla na mé posteli a pročítala svůj rodokmen. Bylo zvláštní jí sledovat, jak pozorně čte každé slovo i jméno, jako by to bylo něco posvátného.
"Bojovali. Belikov zas vyhrál," opravil jí Adrian znuděně a posadil se vedle ní na mojí posteli. "Tak co, sestřenko? Už jste něco našly?" Pohlédl po chvíli i na mě.
"Ani ne," přiznala jsem.
"Ani jednu zmínku o Abbigaile?" ujišťoval se Christian starostlivě.
"Ne," povzdychla si Lissa. Znovu otočila stránku.
"Ani písmenko," doplnila jsem ji.
"No mám pro vás dárek," nadhodil Adrian. Vytáhl z batohu svou rodinnou knihu s ještě dvěma knížkama a tři složky.
"Co to je?" zamračila jsem na přebytečné věci.
"Něco, co jsem v posledních týdnech shledal zajímavým," usmál se hrdě.
"A to jsi nám nic neřekl?" zeptala jsem se ho nevěřícně.
"Čekal jsem na vhodnou chvíli. Navíc jsem si to chtěl nejdřív prostudovat, abych se ujistil, že je to pro nás vážně důležité," bránil se.
"Co je to?" zajímala se Lissa a kývla k malé pozlacené knížce. Byla sice malá, ale pořádně tlustá. Velikostí i tvarem mi trochu připomněla Bibli.
"Máš skvělé instinkty, sestřenko," pousmál se a podal jí knihu. "To jsem sebral z knihovny královského dvora, ještě než jsme se poznali. Je tam toho o éteru hodně, ale potíž je v tom, že je to psané ještě ve staré verzi ruštiny a já nezvládám skoro ani základy tý současný. Dokázal jsem, ale přeložit pár vět z úvodu. Stojí tam, že je to kniha pro svaté."
"Myslím, že s ruštinou ti moc nepomůžu," zaváhala jsem.
Vzala jsem si od Lissy knihu a začala si ji prohlížet. Desky tvořily zlaté ornamenty připomínající molnijské značky až na to, že něco takového jsem v životě neviděla. Možná mi to trochu připomínalo i tetování alchymistů, ale stále to nebylo ono.
Sledovala jsem jednotlivé linie i drahokamy připomínající hvězdy ve zlatě. Něco na té knize mi připadalo skoro až nebezpečně známé. Jako bych jí už někdy viděla, nebo dokonce jí i držela. Musela jsem ji už někdy vidět, nebo aspoň něco velice podobného.
"Já sice trochu rusky umím, ale nejsem si jistá, jestli tomu budu rozumět," přiznala Lissa, když zaregistrovala azbuku na stránkách, když jsem začínala listovat zastaralou knihou.
"A co Dimitrij?" navrhl Christian. "Určitě tomu bude rozumět víc než my."
"Nechci ho do toho zatahovat," zavrtěla jsem hlavou.
"Já myslel, že před ním nemáš žádná tajemství. Nebo jsem se mýlil, malá dhampýrko?" pronesl Adrian se známkami překvapení.
"Dobře, ukážu mu to. Ale nechte to na víkend. Vím, že zítra se neučíme, ale o víkendu nebudeme muset se hrabat knížkama v knihovně," smlouvala jsem.
"Zítra je výročí naší školy, Adriane. Budeme muset se zapojit do oslav. Přijedou rodiny studentů," vysvětlila mu Lissa.
"Bude tu zmatek," souhlasil Christian.
"Bude mejdan?" zeptal se Adrian hned se značně lepší náladou.
"Velký," ujistila ho Lissa. "Tak velký, že Rose bude moc slavit i své narozeniny ."
"Já už je slavila s tebou a Kath," namítla jsem.
"Ale s náma ostatníma ne," pohlédl Adrian na Lissu. "A klidně se vsadím, že večer budou královští mít tajnou párty, tak proč neslavit ve velkým?"
Měla jsem ráda oslavy, ale nějak jsem neměla potřebu slavit zrovna svoje narozeniny. Původně jsem si myslela, že se mými osmnáctinami něco změní, ale vůbec mi to teď tak nepřipadalo. Oslavování bylo to poslední, na čem mi záleželo. Chtěla jsem jen to, co jsem nemohla mít.
"No tak, Rose! Nebude to tvoje vlastní oslava! Jen se zamícháme do davu a budeme se bavit!" přemlouvala mě Lissa. Chtěla, abych aspoň jeden den byla šťastná. Podle jejích myšlenek si už o mě začínala dělat starosti.
"Dobře, ale jen budeme slavit výročí školy," smlouvala jsem.
Lissa mě s úsměvem obejmula. "Jasně."
"Co takhle dát se do práce?" nadhodil Adrian a otočil listem knihy rodu Dragomirů. "Bude trvat, než to projdeme."
"Adrian má pravdu," odtáhla jsem se od ní. "Musíme začít."
"Já si vezmu složky," nabídl se Christian.
Rozdělili jsme si práci, a potom začali hledat. Já jsem s Adrianem procházela rodokmen Ivaškovů. Viděla jsem Abbigaile dýl, než on nebo Christian a u některých jmen byly i portréty, takže jsme jí mohli najít podle jejího obrázku v stromu života dřív, než kdyby jsme měli listovat částmi, kde byly podrobné informace o jednotlivých členech rodiny.
"Možná musíme jít dál, jak do sedmnáctého století. Vždyť Anna s Vladimírem museli žít, tak v třináctém možná i o pár set let dřív," otočila jsem listy v knize asi o šest set stran zpět.
"Od kdy si expert přes letopočty?" zeptal se mě s jiskrou flirtu v očích.
Znovu jsem otočila pár stránek. "Třeba od té doby, co jsem tě poznala," opáčila jsem a ukázala prstem na stránku. "Abbigaile Ivaškovová."
Lissa i Christian, jak na povel, se přesunuli hned k nám.
O Abbigaile tu byly přesně dvě strany té ohromné knihy. Na první straně byl její portrét, který mi připadal poměrně dost přesný až na odstín jejích vlasů. Když jsem jí viděla jako Strigojku její vlasy mi připomínaly žhnoucí oheň, ale na portrétu byly spíše hnědé. Taky působila o něco mladším a živějším dojmem. Ale nejvíce mě zaskočily její oči.
Věděla jsem, že stejnou barvu jako na portrétu mít nemusely, ale něco mi říkalo, že ten odstín autor namaloval s dokonalou přesností. Bylo to ohromné, jako by namísto očí měla pravé jadeity. Nedokázala jsem si vysvětlit proč, ale na tom portrétu mi trochu připomněla Jill. Možná to bylo tím, že na obrázku vypadala přibližně stejně staře, ale víc mě překvapila podoba těch rysů. Když jsem Abbigaile viděla poprvé žádné podoby jsem si nevšimla, ale teď mi připadala docela značná. Nevěděla jsem kolik jí mohlo být, když jí namalovali ani, jestli ten obrázek nebyl už několikrát překreslen, ale to co jsem viděla mě mátlo.
"Panebože," vydechl Christian ohromeně. "Až na ty vlasy bych možná i přísahal, že vypadá trochu jako Jill."
"Trochu?" reagoval Adrian.
"Mají jiné vlasy a tvar brady," posoudila jsem.
"Nejspíš to bude tím malířem. Všichni jsme Abbigaile viděli. Tehdy mi nepřipomínala Jill," snažil se Christian najít vysvětlení.
"Oba dva jsme byli mimo a ta Strigojka byla starší. Neříkej, že sis nevšiml hned na první pohled, že už jí nějaká ta stovka je. Možná Strigojové nestárnou, ale z ní to vyzařovalo. Nebo to mohlo být těma rudýma očima?" dohadoval se Adrian.
"Já nebyla mimo," namítla jsem. "Nepřipomínala mi Jill. Možná měly podobné oči a trochu i rysy, ale každý má někoho, kdo je mu podobný," pokrčila jsem rameny.
"Rose má pravdu," souhlasila se mnou Lissa. Nespouštěla ale oči z toho portrétu.
Nevím, jak dlouho jsme se váleli na mojí posteli v knížkách, ale prozkoumali jsme rodokmen až k Lisse a Adrianovi. K překvapení všech jsme zjistili, že pokrevní linie vede přímo až k Adrianovi i Liss v docela stálém vzorci. Podle knihy svatých jsme dokázali určit minimálně osm uživatelů éteru v jejich pokrevní linii. Bylo to matoucí, ale Lissa byla Anastasii nejblíž.
"Myslím, že umírám," zaskučela jsem a vyskočila na nohy.
Protáhla jsem se, abych zahnala pocit rozlámanosti i ospalost. To listování v knihách bylo naprosto unavující. Připadala jsem si skoro až víc mrtvá než živá.
"Dojdu nám sehnat kafe," nabídl se Adrian. "A hádám, že ty budeš chtít spíš nějakej energy drink," pohlédl na mě.
"Jo, ten by bodnul," přiznala jsem. "Jestli ho, ale neseženeš, bude mi stačit pár litrů coly."
"Neboj, mám stále své zásoby," ujistil mě.
"Nechceš pomoct?" nabídl se Christian, jako by vyčetl z Lissina výrazu, že chce být se mnou sama.
"No v tom případě můžem donýst i něco k jídlu," usmál se na něj Adrian a nenápadně na mě mrkl. "Možná bych byl schopen sehnat i zmrzlinu."
"Čokoládovou," vyhrkla jsem a znovu stočila svou pozornost ke knize.
Dveře se po chvíli za klukama zabouchly a já zůstala s Lissou sama.
"Co to je?" kývla zvědavě ke stolu, aby svedla mou pozornost pryč od toho, abych jí četla myšlenky.
Překvapeně jsem se podívala na stůl. Byla to složka od Abeho. Včera večer jsem jí otevřela. Byla plná výpisů z účtů a podobných věcí, takže jsem si řekla, že jí prozkoumám dneska.
"Nic, jen něco od Zmeji," zalhala jsem.
"Aha..." vydechla. "Dej mi minutu půjdu na záchod."
Počkala jsem, až zmizela ve dveřích mé malé koupelny a přešla ke stolu. Otevřela jsem složku a začala znovu číst. Včera mi to nedošlo, ale teď ano. Hned na prvním výpisu bylo jméno, které jsem až příliš dobře znala: Erik Dragomir. Měla jsem si hned včera přečíst, že ta složka se týká jeho. Možná právě proto Abe nechtěl, aby o té složce Lissa věděla.
"Děje se něco?" zeptala se mě Lissa nechápavě, když se vrátila z koupelny.
Zdálo se, že něco málo vyčetla z mého výrazu. "Nic," přinutila jsem se k úsměvu. Rychle jsem složku zavřela. "Jdeme pokračovat v práci?" navrhla jsem.

"Vzdávám to!" zakřičela jsem zoufale a vrazila Lisse do ruky knihu. Pohlédla jsem na Adriana. "Ani ten energy drink nezabraňuje únavě, z toho čtení stále stejných informací."
"Taky jsem grogy," souhlasil.
Všechny nás už další dvě hodiny hledání v knihách pořádně vysílili. Byli jsme unavení a celkově otupělí. Nemohli jsme už takhle postupovat. To listování už bylo úmorný.
"Už i kafe došlo," ukázala Lissa na prázdnou konvici.
"Proč tohle nevedou v audio knihách?" zaskučel Adrian a zavřel knihu.
"Nebo proč to nemá aspoň obsah," přidal se Christian.
"Adriane?" pohlédla na něj Lissa zamyšleně. "Nepřipadá ti povědomý?" Podala mu knihu.
"Vzhledově mi připomíná tátu, proč?" Vrátil jí knihu.
"To je obrázek tvého několikrát pra dědečka," zamumlala. "Používal éter."
"Cože?" vykulil na ní překvapeně oči. "A to si vzala kde?"
"Stojí to tady," ukázala na portrét v rodokmenu Ivaškovů. Na pozadí portrétu byl sotva čitelný nápis v azbuce. "V překladu to znamená políben svatým duchem," přeložila mu to.
"Nemyslíš, že bych věděl, kdyby někdo, tak brzo přede mnou používal éter?" zeptal se jí.
Měl pravdu byly to jen čtyři generace to by si někdo pamatoval, že jeho předek uměl dělat zázraky. Teda pokud to netajil stejně jako naše bývalá profesorka Soňa Karpová, ale to mi nepřipadalo příliš pravděpodobné.
"Ale..." nadechla jsem se, ale už jsem to nestihla doříct, protože dveře mého pokoje se bez varování otevřely a v nich se objevil Dimitrij.
Vypadal překvapeně z toho, že jsme tam všichni, ale jakmile zaregistroval Adriana, došlo mi, že jsem v průšvihu. Adrian s Christianem neměli u mě v pokoji, co dělat.
"Jdeš pozdě na trénink," oznámil mi. K mému překvapení nezačal tím, že máme problém.
"Sorry, jen jsme něco hledali v knížkách," vstala jsem z postele.
"Christiane, Ivaškove..." pohlédl významně na kluky. "Příště bude lepší, když zůstanete všichni ve veřejných prostorách," Stočil pohled zpátky ke mně.
"No to vzhledem k volbě naší četby by asi nebyl zrovna nejlepší nápad," poznamenala jsem a zvedla z postele obrovskou pozlacenou knihu rodu Dragomirů. Věděla jsem, že ta kniha existuje jen v pár svazcích. Na Akademii se vyskytovaly jen díky stáří naší školy a tomu, že jsme měli hodně rozsáhlý archív. Další podobné knihy byly málo kde.
Dimitrijova tvář zkameněla a jeho celé tělo se napnulo. "Kde jste to vzali?" zeptal se mě tvrdě.
"To je dlouhá historie?" pousmála jsem se nejistě.
"Ehm... Musíme se vrátit za profesorkou Carmackovou," začala Lissa a zamířila ke dveřím.
"Počkej, musím tě odvést," vyhrkla jsem.
"To je v pohodě nenechám se chytit," ujistila mě.
Tázavě jsem pohlédla na Dimitrije.
"Běžte," pobídl je tvrdě a nezpustil ze mě oči.
K mému překvapení všichni se vypařili bez jediné námitky. I Adrian nic nenamítal.
"Hádám, že se zlobíš," nadhodila jsem, když se dveře zabouchly.
"Myslíš?" zeptal se mě ledově.
"No asi bude lepší, když se převlíknu a půjdeme na trénink," snažila jsem vycouvat.
Otočila jsem se k odchodu a už se natahovala po klice, ale v tu chvíli jsem se ocitla pod Dimitrijem přitisknutá zády ke dveřím. Ani jsem netušila, jak to udělal, ale byla jsem si až příliš vědoma, že mi svírá pravé zápěstí a nohu vklínil mezi ty moje, abych se nepokusila vykroutit.
"Stále čekám na vysvětlení," konstatoval.
"No vypůjčili jsme si pár knížek z archivu, když Carmacková nedávala pozor," přiznala jsem.
Nevěděla jsem proč, ale teď jsem si kvůli vypůjčení těch pár knih připadala, jako ten největší zločinec, když mě Dimitrij propaloval nesouhlasným pohledem.
"Hele my je vrátíme!" bránila jsem se. "Jen musíme najít něco o Abbigaile!"
"Té Strigojce?" zeptal se mě překvapeně.
"Jo," souhlasila jsem neochotně.
"Našli jste něco?" zadíval se mi hluboce do očí. Už se netvářil tolik nesouhlasně.
"Pár uživatelů éteru, a taky jsme si ověřili, že nelhala, alespoň o svém manželství a dětech," odvětila jsem. Neubránila jsem a otočila hlavu, abych se podívala na mojí ruku, kterou stále držel za zápěstí přitisknutou na dveřích v úrovni mého ramene.
"Proč si mi to prostě neřekla?" zatvářil se dotčeně.
"Nechtěla jsem ti způsobovat další starosti," přiznala jsem a znovu se na něj podívala.
Pořád mě tisknul celou svojí vahou ke skříni a já cítila, každý jeho sval.
"Pustíš mě, nebo máš se mnou jiné plány?" tázala jsem se ho zvědavě.
Jeho tváří problesklo krátké překvapení, když si uvědomil, jak blízko jsme, ale nepustil mě.
"Ještě něco mi tajíš?" pokračoval ve výslechu.
"Krom toho, že jsem dneska extrémně nadržená, ti netajím nic," odsekla jsem drze. I když jsem mu tajila zbytek knih, přes které jsem stihla přehodit peřinu, než vstoupil dovnitř. Možná jsem mu je měla ukázat všechny, ale na to dnes už nebyl čas.
Byl to vtip, ale po chvíli přemýšlení mi došlo, že v tuhle chvíli je to zároveň i bolestná skutečnost.
"Podle mě by se do mých mimo školních aktivit se zaměřením mě unavit, dal zařadit i sex," zamyslela jsem se vážně.
"Rose," vydechl trochu zoufale a pustil mě. Stále, ale zůstal stát blízko.
"Vsadím se, že bych potom do maturity neměla už ani jeden průšvih!" smlouvala jsem.
"Stejně by ti to dneska bylo k ničemu. Dneska budeš místo tréninku pomáhat s výzdobou v jídelně na oslavu výročí," oznámil mi.
Měla jsem, co dělat, aby mi brada nespadla až na podlahu. To jako myslel vážně?
"Nemůžeme místo toho zase vytáhnout ty tyče?" zatvářila jsem se prosebně.
"Myslel jsem, že to nesnášíš," pohlédl na mě překvapeně.
"Stále lepší než výpomoc," zavrčela jsem.
"Tyče si užiješ o víkendu," ujistil mě.
Další překvapení.
"Až o víkendu?" podivila jsem se.
"Dnes pomáháš v jídelně, zítra kvůli té akci se nesmíš hnout od Lissy. A po zbytek týdne budou finální dny terénních cvičení. Takže až o víkendu," vysvětlil.
"V neděli," opravila jsem ho. "Tyče v neděli. V sobotu chci boj bez pravidel," sdělila jsem mu klidně.