VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

30. kapitola - Černý záblesk

"Cože?" vyhrkla jsem.
"Uživatelé éteru dokáží přeměnit Strigoje zpět na jejich původní rasu," vysvětlil.
"To není možné!" namítla jsem.
"Je to v té knize, Rose! Pokud uživatel éteru nabije kůl éterem, probodne Strigojovi srdce a správně nasměřuje magii éteru, dokáže mu navrátit duši," pronesl lehce zoufale.
"To, ale nevysvětluje, proč chce Lissu. Sama Abbigaile mi řekla, že se stala Strigojkou dobrovolně!" dohadovala jsme se.
"Abbigaile toužila po nesmrtelnosti," opravil mě. "Ale v té knize se píše o éteru i něco, co jsme do teď nevěděli, Rose. Uživatel éteru se nemusí stát Strigojem, aby byl nesmrtelný. Dokonce ani nepotřebuje stínem políbené k tom, aby se zbavil temnoty. Stejně jako Lissa dokáže člověka uzdravit, dokáže mu i dát léta života navíc. A stejně jako je dokáže někomu dát..."
"Je dokáže i sebrat," vydechla jsem nevěřícně. "To není reálné."
"Taky se mi tomu nechtělo věřit, ale potom jsem četl dál v knize. Jsou tam spousty příběhu, které to potvrzují. Problémem je, ale temnota. I když se jí uživatelé éteru naučili kontrolovat, při velkém množství magie je nevyspitatelná. Může je i zabít a nejen to," zadíval se mi znovu upřeně do očí. "Kdyby Lissa použila příliš éteru najednou... Nemusela by zabít jen sebe, ale pravděpodobně by si zemřela s ní. Vlastně by si mohla zemřít i první, Rose."
Už mi to začínalo docházet. Proto se choval, tak zvláštně. "Hádám, že to nevíš moc dlouho."
"Zjistil jsem to asi hodinu po tom, co jsi ráno odešla," potvrdil.
"Tak proto ses neobjevil na tréninku s kluky," došlo mi.
"Snažil jsem se toho najít, co nejvíc. Vlastně to kvůli tomu jsem šel za Anastasii."
"Knihy s omezeným přístupem, které nejsou ani v archivu," hádala jsem.
"Přesně tak," pousmál se. "Chtěl jsem jenom zjistit..."
"Jak bych mohla být v bezpečí. Jak by tomu šlo zabránit," doplnila jsem ho znovu.
"Občas mě děsí, že mi tak rozumíš," zamumlal potichu.
"Mě děsí, že si oba tolik rozumíme," opáčila jsem.
Už se nadechoval, že něco řekne, ale v tu chvíli mu zazvonil telefon.
"Musíme jít," řekli jsme oba dva najednou.
V kanceláři Kirové už na nás čekala. Jak ona osobně, tak i Alchymista, kterého jsem neznala. Vlastně hned po tom, jakmile jsem ho uviděla, se mi chtělo začít křičet ať zavolají Sydney, že s ním o ničem mluvit nebudu, ale Dimitrij to nejspíš vytušil a obdařil mě varovným pohledem, jakmile jsem otevřela pusu.
"Slečno Hathawayová, Belikove," kývla ředitelka směrem k volným židlím za svým stolem. "Jsem ráda, že jste se dostavili, tak brzy," pronesla sarkasticky.
"Už jsem se přímo nemohla dočkat, až uvidím znovu vaši kancelář. Už je to docela dlouho od mojí poslední návštěvy," usmála jsem se a namísto židle jsem se usadila na černou koženou pohovku v rohu místnosti. "Ta pohovka mi už chyběla."
Kirová zkroutila rty do tenké čárky a začala mě propalovat nenávistným pohledem. Já jsem to, ale ignorovala a dál se tvářila naprosto nevinně. "Tak proč jste toužila tolik po mé přítomnosti? Dneska bych docela ráda stihla i večeři."
"Rose," varoval mě Dimitrij přísně.
Narovnala jsem se na pohovce, ale stále jsem na ní zůstávala sedět.
"Pane Ulrieli, toto je strážce Dimitrij Belikov se slečnou Hathawayovou. Strážce Belikove toto je Peter Ulriel, Alchymista, který má na starost tuto oblast," představila nás Kirová.
Znovu jsem si začínala prohlížet Alchymistu. Jestli mi někdy vadilo, že na nás Sydney koukala s odměřeností a strachem, - alespoň původně, - tak teď mi její chování připadalo nanejvýš přátelské, zatímco Alchymista vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Měl tmavé vlasy a tmavě modré oči, ve kterých mu přímo svítil strach. Snažil se své pocity skrývat za tvrdým výrazem Alchymistů, ale tu nenávist smíšenou se strachem vymazat nemohl. Byla jsem učena rozpoznat slabosti protivníka a teď jsem díky tomu viděla všechno. Jestli jsem si myslela, že Sydney má z nás strach, tak to jsem se mýlila. Ona už si na naší přítomnost zvykla. Ale Alchymista zdá se byl v přítomnosti Morojů minimálně. Docela jsem pochybovala, že viděl Strigoje, ať už mrtvého, nebo živého.
"Proč tu není Sy-slečna Sageová?" zeptala jsem se znuděně. Radši bych tu měla ji, než toho vylekanýho Alchymistu, který i přes to, že mu muselo být minimálně tolik jako Dimitrijovi se tvářil jako vyděšené děcko.
"Slečna Sageová má na starosti jinou práci. A v tuto chvíli je postavena i mimo své pravomoce. Je pověřena něčím tajným, takže od teď budete spolupracovat s panem Ulrielem," vysvětlila Kirová.
To se mi nelíbilo. Před Sydney jsem mohla říct cokoliv, protože jsem si byla jistá, že nadřízeným řekne pouze to, co uzná za vhodné. Nechtěla jsem jednat s tímhle Alchymistou. Nejsem idiot. Už dávno mi došlo, že ve světě Sydney je všechno jiné. Dimitrij říkal, že její svět má dost tvrdá pravidla, co se týče sbližování s dhampýry. Vlastně jen kvůli tomu, že jsem jí nechtěla dostat do problémů jsem se o ní už víc nezmínila.
"Tak co po mně chce?" vydechla jsem nakonec.
Ulriel zaváhal, ale nakonec se zvedl ze židle a přešel ke mně. Podal mi nějakou složku a zkoumavě si mě začal prohlížet, když jsem jí otevřela.
"Na straně dvacet je fotografie Strigojky. Máme podezření, že by je to ta která vás s panem Ozerou a Ivaškovem držela," pronesl chladně.
Rychle jsem nalistovala stranu dvacet a ztuhla jsem. Měl pravdu byla to Abbigaile. Podle data na fotografii, byl snímek starý tři týdny a byl pořízený v... "Kentucky?"
"Už jste jí viděla?" zajímal se Alchymista.
Znovu jsem se podívala na fotografii. Byla focena v temné uličce, která v kombinaci s Abbigailinými šaty a pláštěm působila téměř až nevhodně moderně. "Je to Abbigaile Ivaškovová. Pokud vím všichni Strigojové z ní mají respekt," opáčila jsem.
"Zavolám strážcům v Kentacky," zamračila se Kirová a už se natahovala k telefonu, když jsem překvapila sama sebe tím, že jsem jí zastavila.
"Nemá to cenu," zakroutila jsem hlavou. "Je chytrá. Nenechala se zachytit kamerou jen tak. Už tam nebude nebo chystá past. Bylo by nesmyslné poslat tam strážce."
"Od kdy jste odborníkem na chování Strigojů, slečno Hathawayová?" zeptala se mě ostře.
"Třeba od té doby, kdy mě tahle konkrétní Strigojka navlíkla do šatů jen kvůli tomu, abych vypadala podle etikety!" vyštěkla jsem. "Je šílená. Trvá na způsobech a vše, co dělá... Každý její pohyb je předem uvážený. A je silná. I Daniel Ivaškov byl silný, ale on z ní měl respekt. Kurva! Vzpomeňte si, jakou dalo práci ho zabít!" křičela jsem.
"Rose!" Ani jsem si nevšimla, že jsem stála a Dimitrij byl ode mě sotva pár desítek centimetrů. "To stačí. Měla by si počkat na chodbě," promlouval ke mně měkkým hlasem, jako bych byla vyplašené zvíře, které uvízlo v pasti.
V tu chvíli jsem si to uvědomila. Začínala jsem panikařit. Měla jsem z Abbigaile takový strach, že jsem si ani neuvědomila, jak jasně to dávám najevo.
"Dobře," řekla jsem nakonec. Ani jsem se neobtěžovala s rozloučením s ředitelkou nebo tím Alchymistou. Prostě jsem vypadla ven.
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem zuřila. Nevím jestli to bylo gestem Abbigaile nebo tím, že jsem si dělala trochu starosti o Sydney, ale byla jsem vytočená. Abbigaile se mnou chtěla hrát hru, potíž ale byla v tom, že já jsem neznala svou roli v té hře ani pravidla. Věděla, že mi strážci tu fotografii ukážou. Otázkou však bylo, jak si tím mohla být, tak jistá.
"Rose?"
Trhla jsem sebou a otočila se na Dimitrije. Vypadal zaskočeně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mi po tváři stéká pár horkých slz. Byla to pitomost neměla jsem důvod brečet. Téměř nikdy jsem nebrečela. Tak proč teď?
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě něžně. Byli jsme na chodbě sami, ale stejně mě překvapilo, když mi pevně stiskl ruku. Věděla jsem, že už to je víc, než dost riskantní.
Nepatrně jsem přikývla a zadívala se na naše ruce. Ne, nebyla jsem v pořádku. V hlavě jsem stále viděla, jak Marion na jediný příkaz se pořezala, aby naplnila šálek své paní. Viděla jsem výraz Daniela, když na něho jeho matka jen nepatrně zvýšila hlas. A viděla jsem její rudé oči, které mě spalovaly. Ačkoliv jsem to nechtěla přiznat děsila mě víc, než cokoliv jiného na světě.
A Dimitrij to věděl. Věděla jsem, že ví o mých nočních můrách. Nebyly sice časté, ale poslední dobou se stávalo, že mě Abbigailiny rudé oči děsily i uprostřed noci. A vědomí, že teď jsem v jejích plánech i já a nejenom Lissa mě děsilo o to víc.
"Hraje si se mnou," procedila jsem skrz zuby. "Věděla, že mi ukážou tu fotku."
"Neublíží ti. Tobě ani Lisse," snažil se zmírnit mé rozladění.
"Ty si jí neviděl!" vyhrkla jsem. "Je horší, než kterýkoliv jiný Strigoj. Možná jsou ostatní Strigojové zlý, nemaj duši a celkově jsou to zrůdy, ale ona... Je to psychopat! Psychopat bez jediné známky nejistoty. Je silná, krásná, mocná a chytrá. A nejhorší je na tom to, že si to uvědomuje. Ví, co dělá a dokonale ví, jak manipulovat s ostatními. Postrkuje s námi, jako s figurkami ve hře!"
Bez jediného zaváhání mi dlaněmi orámoval obličej a palci mi setřel téměř už zaschlé slzy. "Ty jsi, ale silnější, než ona. Možná je horší, než ostatní Strigojové, ale ty nejsi řadová strážkyně. Už jen to, že si s tebou takhle hraje, značí o tom, že v tobě vidí rovnocennou soupeřku. Nezachází s tebou jako s lovenou zvěří, ale jako se sobě rovnou. Možná máš pravdu a je to výzva, ale v tom případě si musíš uvědomit, že i ona má slabinu. Ty jí jenom..."
"Musím tu slabinu najít," pochopila jsem.
"Ano," přikývl a koutky úst mu nepatrně zacukaly. "Nenech se vystrašit. Nesmíš jí dovolit, aby tebou manipulovala. To je to, co chce."
"Máš pravdu," vydechla jsem těžce. "Nemá cenu to teď řešit."
"Teď máš v seznamu úkolů na prvním místě odmaturovat, aby ses mohla stát Lissinou strážkyní," zašeptal a pustil mě. Udělal dva kroky dozadu, ale stále ze mě nespustil oči.
"Jsi na omylu," oznámila jsem mu. "To není první položka."
Zatvářil se nechápavě.
"První položkou je podívat se na ten příběh, o kterém si mluvil. Pokud mě a Lissu může éter zabít, chci o tom vědět všechno," pronesla jsem vážně. "Tak lehce se mě nezbavíš, soudruhu," pousmála jsem se.
Zadíval se na hodiny visící nad dveřmi vedoucí do chodby na jejímž konci má kancelář Kirová. Za chvíli měla být večeře. Věděla jsem, že dnes měl mít Dimitrij dozor.
"Přesně hodinu po večerce má převzít Alto hlídku," řekl tlumeně.
"Takže potom, jako vždycky?" zašeptala jsem.
Přikývl. "Buď opatrná. Musíš se vytratit ještě před směnou."
"Půjdu ještě před večerkou a počkám," ujistila jsem ho.

Vytratit se z Akademie bylo snadné. Horší, ale bylo čekání. V chatě jsem už neměla příliš věcí, protože mi bylo jasné, že už tam moc času nestrávím. Měla jsem tam už jenom kusů oblečení na převlečení. Přenosné malé dvdéčko s ostatními vylepšeními už jsme postupně odnesli. Takže mi nezbývalo nic jiného, než čekat. Vlastně jsem na chvíli i usnula. Probudilo mě až zavrzání schodů před chatou.
"Vzbudil jsem tě?" zeptal se mě Dimitrij, když za sebou zavřel dveře.
"Máš tu knihu?" vyptávala jsem se ho namísto odpovědi.
Položil zlatou knihu na stůl. "Mluvila si už s Lissou o návštěvě toho Alchymisty?"
"Mluvila jsem se všema. Christian i Adrian to vzali asi jako já. Lissa... Má strach," vydechla jsem nakonec. "Neví co si o tom myslet."
"To je pochopitelné," přikývl Dimitrij.
"Souhlasí s tebou. Taky mi řekla, abych to nechala být dokud neodmaturuju," zavrčela jsem.
"Chceš se teda podívat na ten příběh?" navrhl.
"Jo. Je hodně dlouhý?" zvedla jsem k němu oči.
"Docela, ano," přiznal.
"Tak to zkrať, ale zajímavé části nepřeskakuj," usmála jsem se. Vstala jsem z postele a přešla až k němu. Počkala jsem až se posadí na židli a nechala se vtáhnout k němu na klín.
Dívala jsem se, jak nalistoval určitou stranu. V knize byly založené papíry s poznámkami.
"Příběh se týká nějaké francouzsky, která žila v osmnáctém století," vysvětlil. " Tehdy žila jako šlechtična u francouzského dvora. Ale to není až tak podstatné. Byla to dhampýrka. Stínem políbená. Při jednom střetu se Strigoji bránila svého nevlastního bratra. Zachránil ji pomocí éteru. Vrátil jí život a ona se stala stínem políbenou. Její bratr se, ale od té doby změnil a rozhodl se éter používat pro dobro ostatních. Začalo to poměrně nevinně. Léčil nemocné a pomáhal s zázraky. Uplynulo, ale pár let během, kterých se jeho sestra zamilovala do jeho přítele, který byl taky Morojem. Dokonce si ji i vzal, ale potom Strigojové napadli dům, kde žil její bratr. Použil éter proti Strigojovi a údajně se mu ho podařilo přeměnit znovu na dhampýra, od té doby začal její bratr zkoumat, jak proměnit, co nejvíce Strigojů nazpět. A přišel na to, ale... Proměnil jich tolik v tak krátkém čase, že když se dostal do potíží a použil éter jako obranu... Zabil sebe i svou sestru," shrnul rychle příběh.
"Panebože," vydechla jsem. Nebylo mi z toho příběhu zrovna dobře.
"Pak jsem narazil na další příběh. Jednalo se o smrt vnučky Elisabeth Dragomirové. Byla to Morojka, která se zamilovala do dhampýra. Využívala éter a on byl stínem políbený. Nikdy se nepíše, jak se to stalo, ale oba umřeli docela zvláštním způsobem. Podle všeho to bylo v době, kdy Strigojové byli docela mocní. Přepadla je skupina Strigojů a ona se snažila zachránit sebe i svého manžela. Podle té knihy byla těhotná. Snažila se za každou cenu se zachránit, že z ní sám vytryskl éter. Tu noc tam všichni zemřeli. I Strigojové i Elisabethina vnučka se svým manželem a dítětem, které nosila."
V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, jak Lissa použila éter k boji. Věděla jsem, že jí budu muset říct, ať od toho nápadu ustoupí. Nechtělo se mi zemřít. A už vůbec jsem nechtěla dovolit, aby si ublížila. Musela jsem jí zastavit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Dimitrij opatrně.
"Muselo to být příšerné. Zemřít... Já vím, že už jsem jednou zemřela, ale... Já nevím, ta představa, že bych mohla znovu zemřít. Nepamatuju si, co se stalo. Nepamatuju si jaké to je. Ani jestli to bolí. Tolikrát jsem už nad tím přemítala, ale..." zarazila jsem se.
Dimitrij odložil knihu na stůl a obejmul mě. Cítila jsem, jak se jeho rty dotkly mého čela, a pak se přiblížili k mému uchu. "Smrt ti nemusí dělat starosti. Ne, dokud ti nebude, alespoň osmdesát," ujistil mě.
Trochu jsem se zasmála. "Budu to muset říct Lisse. Asi by jsme si měli dávat pozor na množství éteru, které použije. Rozhodně nebude přeměňovat Strigoje, ale bude lepší, když se o tom dozví, co nejdřív. Ale o těch Strigojích jí to zatím neřeknu. Myslím, že by se snažila o to samé, co bratr té francouzsky," snažila jsem se zvážnět. Moje srdce, ale dál zrychleně bilo.
"A měli by jste se zmínit i Adrianovi," pokračoval Dimitrij. Jeho tvář se ocitla jen pár centimetrů od té mojí. Možná ani to ne.
"To do rána počká," zamumlala jsem a políbila ho. Vlastně jsem nechápala, jak jsem to vydržela takovou dobu bez toho, abych ho políbila. Poslední dny vážně moje sebeovládání už šlo do háje. Možná to bylo tím, že už to bylo docela dlouho, co jsme náš vztah tajili a potaji se scházeli, možná to bylo tím, že už jsme ani jeden nemysleli, že je nutné to tajit. Rozhodně ale ani po těch týdnech - no spíš už by se to dalo počítat na měsíce, - ta vášeň a chtíč neustupovaly. Spíš naopak každým dnem mi připadalo, že je smrtící se držet zpátky.
"Rose," vydechl trochu zadýchaně. Za boky si mě od sebe trochu odstrčil. "Tohle by jsme neměli. Měla by ses teď soustředit na maturity."
"To není úplně od věci! Ber to jako praxi z biologie," usmála jsem se.
"Z biologie, ale nematuruješ," zasmál se. "A možná ti těch pár dní bez sexu jen prospěje."
Protočila jsem oči v sloup. "V tom případě by sme si mohli ještě udělat krátký trénink před tím, než půjdeme spát," navrhla jsem.