VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

12. kapitola - Stále ticho

"Další výlet?" zamračila jsem se na Adriana.
"No vzhledem k tomu, že zítra nás poctí svou návštěvou má milovaná prateta máme konečně výmluvu, jak vypadnout z tohohle nudného prostředí," pokrčil rameny.
"Jak se na to dokážeš vymluvit?" nechápala jsem.
"Potřebuji nové oblečení, aby prateta neřekla, že mi to tady škodí a Vasilisa pochopitelně by si měla sehnat taky něco pěknýho, když už je to dědička rodu. A ty si stále zahrnutá v terénním cvičení," pousmál se.
"To ti Kirová sežrala?" podivila jsem se.
"Myslel jsem, že víš o mé schopnosti být neodolatelně přesvědčivým," zatvářil se dotčeně.
"Myslíš tu schopnost, která zahrnuje to, že využiješ magii éteru k nátlaku?" upřesnila jsem to.
"Adriane?" probodla ho Lissa káravým pohledem.
"Hele domluvil jsem to naprosto legálně. A to že mi nevěříte mě uráží!" obořil se. Věděla jsem, že své pohoršení z mého nařknutí jen hraje, ale stejně mě to pobavilo.
"Takže si nepoužil ani trošičku nátlaku?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"To jsem nikdy neřekl," přiznal nakonec klidně.
"Znáš pravidla, Adriane!" napomenula ho Lissa. "Tohle není správné!"
"Myslel jsem, že do Missouly si chtěla," pohlédl jí do očí.
K mému překvapení jí to umlčelo. Bohužél, ale myšlenky na důvod, proč jí to zastavilo se rozplynuly dřív než jsem do nich stačila nahlédnout.
"Takže dneska ani zítra už nemám naději na spánek?" usmála jsem se.
"Jestli chceš nakupovat," pousmál se Adrian. "Ale zítra dopoledne máte omluvenku z vyučování, aby jste si odpočinuly."
"Za jak dlouho vyrážíme?" Víc než to, že konečně vypadnu nakupovat jsem nepotřebovala.
Adrian se zamračil na hodinky. "Bejt váma sebou hodím, protože máte tři čtvrtě hodiny," oznámil nám nakonec.
Rychle jsem doprovodila Lissu na její kolej a sama se vydala na svojí kolej, abych se převlékla a vzala si nějaké peníze z těch hodně hubených obálek, které mi chodily od mé matky. Jakmile jsem, ale popadla obálky za poslední dva měsíce vypadla z nich i třetí obálka. Ležela na vrchu, ale nepamatovala jsem si, že bych si jí vyzvedávala nebo bych jí pokládala na stůl k těm ostatním.
Zvedla jsem obálku ze země a se zájmem si jí začala prohlížet. Byla zalepená a hned na dotek byla o dost silnější než obálky od mé matky. Chvíli jsem si prohlížela, jestli nenajdu adresáta nebo aspoň cokoliv nadepsané rukou na obálce, když jsem si všimla malého papírku na stole, který byl nejspíš původně u obálek.

Tvá matka mě požádala, abych ti to dal o tvých narozeninách. Myslím ale, že dneska se ti to bude hodit víc než v sobotu.

D.
Dimitrijovo písmo bych poznala kdykoliv. A popravdě jen zvýšilo mou zvědavost.
Rychle jsem obálku rozlepila a zůstala zírat na její obsah. Vytáhla jsem peníze a fascinovaně sledovala stadolarovky v obálce. Na sucho jsem polkla a vzala si peníze do ruky. Přesně dva tisíce amerických dolarů. To bylo snad poprvé v životě, kdy jsem viděla tolik peněz najednou v bankovkách. Většinou jsem takové sumy viděla jen na Lissině kreditní kartě, ale ta je nemohla ani náhodou utrácet bez rozmyšlení a to byla královská.
Teprve po pěti minutách, kdy jsem dál nevěřícně zírala na bankovky jsem zaregistrovala složený list papíru uvnitř obálky.

Všechno nejlepší k narozeninám. Užij peníze moudře (nebo je klidně rozhazuj podle libosti, stejně jsou už tvoje), mladá dámo.
PS: Kdyby se tvá matka ptala dostala si jen polovinu.

S láskou,
Tvůj otec
To mě mohlo napadnout už na začátku, když jsem uviděla peníze. Má matka by mi nikdy tolik peněz nedala. Abe byl ale podle všeho dostatečně zajištěný, aby mi mohl poslat takovou částku bez mrknutí oka.
Pobaveně jsem se zadívala na jeho podpis a nevěřícně zavrtěla hlavou. Jen on mohl na svítivě žlutý velký papír napsat, tak krátký text. Ty tři řádky škrabopisu vypadaly vzhledem k velikosti papíru vážně velice zvláštně. No mohla jsem být vděčná za to, že to psal černou propiskou, a ne barevnou fixou.
Přešla jsem ke skříní i s obálkou plnou peněz. Zaváhala jsem, ale nakonec jednu stodolarovku vytáhla a dala jí do jedné z obálek od mé matky. Zbytek peněz jsem schovala pod tílka v mojí skříni a vytáhla si oblečení, do kterého jsem se hned převlékla.
Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že do Missouly spolu s nami jede Alberta a Stan. Dimitrij byl Lissin strážce, ale podle všeho ho potřebovali na Akademii, takže měl zůstat, což mě trochu zklamalo. Měla jsem v plánu se ho zeptat, jak se mu podařilo dostat obálku do mého pokoje, když byl zamčený, ale teď to muselo počkat.
Díky Adrianovi se nakonec podařilo přemluvit Kirovou, aby pustila i Christiana, takže jsme se to velké obyčejné sedmimístné hondy museli stejně trochu namáčknout, protože mimo Alberty a Stana s námi poslali nakonec poslali dalšího strážce z Akademie. Cartera jsem znala jen od vidění, protože pracoval u nižšího ročníku. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli je to jeho křestní jméno nebo příjmení, protože jsem ho viděla nanejvýš dvakrát.
Byl na dhampýra poměrně malý, i když stále byl vyšší než já. Bylo mu něco kolem dvaceti pěti, aspoň tak jsem ho teda odhadovala. Jeho jasně modré oči a bledá pleť působily v kombinaci s jeho sněhově bílými vlasy spíš Morojsky. Kdyby nebyl tak dobře stavěný nejspíš bych ho na dálku vnímala i jako Moroje. Vlastně mi trochu připomínal anděla z nějaké dětské pohádky nebo biblických příběhů.
"Už jste si promysleli, kam přesně chcete jet?" zeptala se nás Alberta, jakmile se automobil rozjel.
Řídil Stan, zatímco Carter seděl na sedadle spolujezdce. Alberta seděla se mnou na úplně zadních sedadlech a Lissa, Christian i Adrian seděli před námi.
Lissa jí řekla názvy tří obchodních center a popsala, kde jedno z nich je, protože bylo údajně v Missoule nově otevřeno. Stan měl sice pár námitek, ale měl smůlu v tom, že na tomhle výletě měl hlavní slovo Adrian, který si to vyloženě užíval.
"Já bych raději do toho nového obchoďáku," dohadovala se Lissa s Adrianem. Stále se nemohli rozhodnout, kam pojedeme dřív.
"Kam chceš ty, malá dhampýrko?" zeptal se mě Adrian nakonec.
"Cože?" odtrhla jsem oči od sledování cesty.
"Pro který obchoďák hlasuješ?" zopakoval.
"Třeba pro ten novej," vydechla jsem a dál zírala z okýnka auta ven.
Z Montany už před pár dny zmizely i ty poslední známky zimy. Většinu zim sníh přetrval delší dobu, ale letos byla poměrně krátká zima. Věděla jsem, že už brzo se objeví i náznaky jara, ale prozatím vše působylo spíš podzimně. A možná právě díky krátké zimě se mi vybavovaly mé vzpomínky z podzima. Stalo se toho tolik. Za poslední rok se můj život úplně změnil a já si nebyla ještě úplně jistá, jestli je dobře, že se mi ta změna zdála dobrá.
Dozvěděla jsem se pravdu o poutu, seznámila se s Dimitrijem, zbavili jsme se s Lissou naší největší hrozby. Tak proč jsem se teď nedokázala smát? Proč jsem stále měla tendenci ohlížet se přes rameno?
"Je ti něco, Rose?" zeptala se mě Alberta.
"Jsem v pořádku," vyhrkla jsem možná až příliš rychle.
"Nevypadáš moc dobře." Otočila se na mě starostlivě Lissa.
"To nic není," donutila jsem se k úsměvu. "Jen mě ta cesta už nudí," zalhala jsem.
"Už jen patnáct minut," oznámil mi Carter automaticky.
Měl pravdu vjížděli jsme do Missouly. Nový obchodní dům byl jen kousek od centra města, takže nám chvíli trvalo se tam dostat přes večerní dopravu. Bylo něco po šesté, takže většina lidí se právě vracela domů z práce.
Nakupování mi docela zvedlo náladu. Měla jsem ráda obchody, a když už jsem měla vlastní peníze, nevadilo mi utrácet. Zrovna jsme s Lissou byli v obchodu s oblečením a ona se prohrabovala štosem triček.
"Tohle je úžasný," vydechla ohromeně a podala mi tričko.
Vůbec jsem nechápala, co se jí na tom tričku tak líbí, dokud ho neotočila a já si nevšimla nápisu na něm. Zhypnotizovaně jsem zírala na tmavě fialové tričko.
"Budeš mě muset políbit nebo mi dát dvojku z chování?" přečetla jsem nevěřícně nápis.
V jejích očích se zalesklo škodolibé pobavení. Dělala si ze mě legraci.
"Beru si ho," pojala jsem to vážně. Vyškubla jsem jí tričko z ruky a zamířila k pokladně.
Cítila jsem Lissy překvapený pohled, ale věděla jsem, že jí rozesměje, když si ho potom zítra obleču. Navíc už teď jsem skrze pouto cítila, že se rozesmála, jakmile jsem ho dala prodavačce.
"Co si kupuješ pěknýho?" objevil se u pokladny Adrian.
Vyděsil mě, protože jsem ho neslyšela přicházet, takže jsem už málem vytáhla svůj kůl a zabodla ho do něj, kdybych mě prodavačka nepodala drobné.
"Už ti někdo řekl, že bys nikdy neměl děsit strážce?" zeptala jsem se ho a vzala si tašku s tričkem od prodavačky.
"Ani sexy strážkyně?" pousmál se.
"Mohla jsem ti ublížit," vydechla jsem trochu zoufale.
"Ale neublížila," připomněl mi.
"Kde je Lissa s Christianem?" rozhlídla jsem se zmateně.
"Jen klid, malá dhampýrko," zastavil mě Adrian, když už jsem chtěla začít vyšilovat. "Alberta je vzala do obchodu vedle."
Už jsem chtěla jít za nimi, ale v tu chvíli jsem ucítila skrze pouto, že Lissa si nepřeje, abych šla za nimi. Bylo mi jasné, že mi chce koupit dárek k narozeninám.
"Pojď teď musíš ohlídat mě a já chci do jednoho obchodu o patro níž," nadhodil Adrian a vydal se pryč.
Pousmála jsem se a šla za ním. Bylo milé, že se snaží udělat mi překvapení. Lissa chtěla, aby moje osmnáctiny byly neobyčejné, takže jsem jí nechtěla všechno kazit.
V posledních dnech mi připadalo, že Lissa je šťastnější než kdykoliv před tím, a to dělalo šťastnější i mě. Smála se. Vtipkovala. Bylo to, jako by veškerá temnota spolu s naším léčením vážně odešla a ona tak mohla žít normální život. Teď už pro ní éter nepředstavoval žádnou hrozbu, a to pro nás obě znamenalo hodně. Byly jsme volné.
K mému překvapení mě Adrian vzal do obchodu s šaty, takže jsem pochybovala, že si chce koupit něco pro sebe, leda by byl tranvestita.
"Co tu děláme?" vydechla jsem podezíravě.
"Máme tu na Lissu počkat," pousmál se. "A jelikož tu není nikdo ze strážců, kdo by tě mohl kontrolovat můžeš si klidně něco i vyzkoušet."
"Nesmím si nic zkoušet. Navíc já šaty nepotřebuju," namítla jsem.
"No tak jedny dvoje koktejlky si vyzkoušet můžeš," přemlouval mě. "Strigoje tu nikde nevidím a i kdyby, tak je ucítíš dřív než se na mě vrhnou, ne?" zkoušel to dál.
"Adriane..." vydechla jsem unaveně. Neměla jsem náladu na dohadování.
On mě, ale ignoroval a přešel ke stojanu s šaty. Kriticky se zadíval na šaty a nakonec jedny vytáhl. Ještě si je jednou přeměřil pohledem a s úsměvem je ke mně přiložil. Přimhouřil oči.
"Adriane," varovala jsem ho.
"Jo tyhle jsou dokonalé," pousmál se a dál ignoroval moje varování. "Chceš si je zkusit?"
"Ne," odsekla jsem varovně.
"Fajn, tak je vezmeme i bez toho," zamířil ke kase.
Překvapeně jsem zamrkala. "Nepotřebuju šaty," rozběhla jsem se za ním, abych ho zastavila.
"Ber to jako dárek k osmnáctinám," znovu se pousmál.
Rezignovaně jsem sledovala, jak šaty podává prodavačce a teprve v tu chvíli si je začínala prohlížet. Byly to šaty z růžovo-fialového hedvábí. Měly pouze úzká ramínka a jejich délku jsem odhadovala, tak těsně nad kolena. Nejvíc na nich mě, ale zarazil jejich střih. Byly úplé a nepochybovala jsem o tom, že na mně budou vypadat vražedně. Až když je prodavačka otočila, aby je složila jsem zaregistrovala, že jsou nahrnutě trochu na stranu, kde byla ozdobná mašle přímo v místě, kde já bych měla bok. To Adrian nemohl myslet vážně.
Adrian podal prodavačce svou kreditku a já myslela, že sebou švihnu, když se na kase objevila cena šatů. Osm set dolarů nebyla zrovna malá částka.
"Vezmi si tu tašku a pokud poděkuj. Námitky nepřijímám," oznámil mi Adrian a podal mi značkovou tašku.
"Děkuju," vydechla jsem asi po minutě ticha a políbila ho na tvář. "Ale už nikdy to nedělej."
"Pokud mi za každý dárek dáš pusu na tvář koupím ti jich hromadu," ignoroval moje varování.
"Ty se nikdy nezměníš," zavrčela jsem a přátelsky ho vzala kolem ramen. "Aby tě to nezrujnovalo," zavtipkovala jsem.
"Myslím, že konto mého otce to přežije," poznamenal.
Rozesmála jsem se a odtáhla se, když jsem zaregistrovala, že se blíží Lissa.
"Kde jste tak dlouho?" zeptala jsem se jí na oko zmateně.
"Promiň, Rose. Museli jsme něco zařídit," vymlouvala se.
"Mám terénní cvičení! Nemůžeš nikde chodit beze mě!" vyhrkla jsem.
"To je v pořádku, Rose," zastavila mě Alberta a tím mi zabránila dál hrát dotčenou. Chtěla jsem aspoň náznak toho, kde Lissa byla.
"Dobrej pokus," zasmál se Adrian.
"Hej!" vyjekla jsem. "To není fér!"
Trvalo asi patnáct minut než si Lissa vybrala šaty, které by nepohoršily Taťánu. Do druhého obchoďáku jsme se dostali během následující půl hodiny a tam jsme prošli jen pár obchodů.
"Tak co už to zabalíme nebo se chcete podívat ještě do toho obchodního domu na kraji města?" zeptal se nás Christian, když už jsme byli na parkovišti a cpaly nákupní tašky do kufru auta.
"Chci zajít ještě do toho krámku s šperky," usmála se Liss.
"A já chci pizzu!" vyhrkla jsem. V přízemí obchoďáku měli tu nejlepší pizzu snad v celé Montaně, nechtěla jsem odjet bez toho, aniž bych si kousek dala.
"Zdá se, že dámy nemají ještě dost," ušklíbl se Adrian. Vypadal už unaveně stejně jako Christian.
"Jestli to chcete stihnout, tak nasedat," pobídla nás Alberta. "Máme se vrátit za pět hodin, takže máte už jen hodinu."
Všichni jsme nasedli do auta a Carter nastartoval. Podle toho co nám Alberta řekla musel Stan v Missoule něco zařídit, takže jsme se měli sejít až znovu na Akademii. Na dalším parkovišti auto zastavilo za necelých patnáct minut. Vystoupili jsme z auta a zamířili dovnitř. Sotva jsme se, ale přiblížili ke vchodu všechny pouliční lampy, jak na povel zhasnuly.
Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o pouhý výpadek elektřiny, ale z obchodního domu stále vyzařovalo světlo. Rozhlédla jsem se, abych se podívala po příčině, ale v tu chvíli se parkovištěm roznesl Lissin křik a já ucítila známou nevolnost, která mě varovala před nebezpečím, které přicházelo. Strigojové.
"Utečte!" vykřikla jsem na Lissu a Christiana. "Dovnitř!"
"Je to jen výpadek elektřiny," ohradil se Carter.
Albertě, ale už došlo, jak vím, že to není pouhý výpadek. Věděla o mé schopnosti vycítit Strigoje. Věřila mi.
"Ke dveřím," poručila mu.
Udělali jsme, ale sotva jen pár kroků a ze tmy se na proti nám objevily tři postavy. Nevolnost zesílila.
Jeden ze Strigojů se vrhl přímo na mě, ale ještě před tím jsem zvládla za sebe vtáhnout Lissu. Vlastně mi ani nedocházelo v jakém jsme průšvihu než jsem zaregistrovala další přicházející Strigoje. Dohromady bylo kolem nás přes osm Strigojů. Neměli jsme šanci.
Strigoj mě uhodil a tím mě donutil se bránit. Kůl jsem měla v pouzdře připnutý na pásku, takže jsem se stačila vyhnout jeho útoku a zároveň se připravit na obranu.
K mé smůle se, ale do boje zamíchal druhý Strigoj. Stěží jsem se zvládla ubránit, natož abych jednoho ze Strigojů stihla zabít. Už jsem jednoho Strigoje téměř měla, ale ten druhý mě tvrdě udeřil do břicha. V ústech se mi najednou objevila pachuť krve a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že prohrávám.
"Adriane!" zakřičel na něj Christian, který se mezi tím vším stačil dostat k Lisse. "Zapalovač!"
Jen díky poutu jsem viděla, jak Christian za letu chytil zapalovač a cvakl. Oheň se během minuty zformoval do poměrně velkého plamene a zasáhl Strigoje, který se pokoušel napadnout Christiana a Lissu. Až teď mi došlo, jak ve skutečnosti je Christianova moc silná. Bez zdroje ohně jeho magie byla omezená, ale třeba jen s obyčejným zapalovačem byl mocnější než dobře vycvičení strážci.
"Uteč, Liss!" poručil Lisse Christian rychle.
Poslechla a já si všimla, jak se rozeběhla k obchodnímu středisku. K mé smůle, ale v tu chvíli jsem se musela dál soustředit plně na boj, protože jsem na tom už začínala být špatně.
"Chyť tu, holku," zavrčel jeden ze Strigojů, s kterým jsem bojovala na toho druhého.
"Ne!" vykřikla jsem a slepě se na toho jednoho vrhla.
To byla snad ta největší chyba, kterou jsem kdy v životě udělala, protože Strigojovi nedělalo téměř žádnou námahu mě jediným pohybem odrazit a zároveň i srazit k zemi.
Najednou jsem jsem ucítila nával bolesti, která se rozšiřovala z místa vzadu na mé hlavě. Všechno kolem mi připadalo strašně zrychlené a zároveň i zpomalené. Zmateně jsem se dotkla místa, ze které se šířila bolest. Mezi vlasy jsem cítila něco vlhkého a lepkavého. Do nosu mě uhodil zápach vlastní krve.
Zadívala jsem se na Strigoje, který se ke mně blížil, ale byla jsem ochromená. Nedokázala jsem se pohnout. Vše před očima se začínalo rozmazávat, když v tu chvíli jsem ucítila, jak mě Strigoj znovu praštil.