VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

43. kapitola - Krvavé slzy smrti

Vyběhla jsem budovy a utíkala jako o život. To nemohla být pravda. To Dimitrij nemohl udělat. Ale udělal to. Viděla jsem to na vlastní oči. Proč jsem jen nedržela jazyk a neutekla dřív, než jsem na sebe stačila upoutat pozornost!Běžela jsem k obytné části. Přes slzy jsem téměř neviděla, ale musela jsem běžet dál. Věděla jsem, že Dimitrij určitě vyběhl hned za mnou. Vlastně jsem ani nevěděla, kam přesně běžím. Jen jsem se chtěla za každou cenu zbavit obrazu před mýma očima.
"Rose!" ten hlas mě vytrhl z mých myšlenek. "Panebože, co se stalo?!" Ten hlas patřil Katherine.
"Kath, musím zmizet," vyhrkla jsem.
"Ale..." chtěla něco namítnout, ale nakonec mě chytla za loket a vtáhla mě do jiné uličky. "Dovnitř!" ukázala na dům vedle nás.
Byl to dům, který dostala Lissa od Taťány. Rychle jsem přešla přes trávník až na verandu a potom do domu. Rozsvítila jsem světla. Sice už začalo svítat, ale v domě byla ještě stále tma díky těžkým závěsům.
"Tak co se stalo?" vyhrkla Kath udýchaně, když jsem zavřela dveře.
"On jí líbal," zamumlala jsem nevěřícně. Zvedla jsem pohled a zadívala se jí do očí. "Nachytala jsem Dimitrije s Anastásií!" vyhrkla jsem.
Šok ve mně začal nahrazovat hněv. Chtěla jsem vysvětlení a chtěla jsem Anastásii vytrhat všechny její zlaté vlasy, zatímco Dimitrij... Co bych mu vlastně udělala?
Katherine se zatvářila zaskočeně. "Co prosím? Rose, jsi si jistá?"
Nepatrně jsem přikývla a nasadila jsem kamenný výraz strážců, abych se znovu nerozbrečela ani nevybouchla vzteky. "Viděla jsem je, Katherine. Líbal ji. A nevypadalo to, že by ho zrovna nutila," pronesla jsem hořce.
"Co budeš dělat?" zeptala se potichu.
"Já... Nevím," přiznala jsem nakonec.
"Třeba to má vysvětlení," začala opatrně.
"Prosím," zamumlala jsem. "Chci být sama."
"Rose..."
"Prosím jdi za Lissou a vytáhni od ní Adriana. Řekni mu, že za nimi za nějakou dobu přijdu s novinkami. Ale neříkej, co se stalo," pronesla jsem chladně.
"Hned se vrátím," slíbila.
"Nespěchej, asi si dám sprchu," zamumlala jsem.
"Přinesu ti čisté oblečení," navrhla.
Nic víc už jsem neřekla. Šla jsem ke schodům a šla nahoru.
Dům už byl celkem zařízený. Vlastně už se v něm dalo bydlet, jen chybělo sehnat ještě pár kusů nábytku a dokoupit maličkosti. Lissina koupelna, ale už byla celá dokončená. Dokonce už v ní byly i potřebné věci.
Svlékla jsem si oblečení a vlezla jsem pod horkou vodu a vší silou praštila do dlaždic na stěně. Fascinovaně jsem si prohlížela ruku, která se o ně do krve odřela. Necítila jsem žádnou bolest z malých tržných ranek, ani nepatrnou známku toho, že bych byla zraněná jinak, než psychicky. Možná bych za jiných okolností Dimitrijovi hned namístě vykřičela, jak moc mě zradil, ale něco takového jsem nečekala a možná právě, proto jsem nedokázala v tu chvíli nijak zareagovat. Neměla jsem sílu ani myslet na Christiana nebo Lissu. Cítila jsem jen psychickou i fyzickou únavu a bolest hluboko v mém srdci.
Nechala jsem po sobě stékat horkou vodu, která mi smývala čerstvé slzy. Chtěla jsem zemřít.
Už ani nevím, jak dlouho jsem tam jen stála a nechala po sobě stékat vodu, ale vím, že jsem vylezla až, když jsem zaslechla vrzat schody. Zabalila jsem se do ručníku a vylezla ven z koupelny, akorát když Kath chtěla zaklepat.
"Donesla jsem ti čisté věci a mám pro tebe i něco k jídlu," usmála se povzbudivě a podala mi můj batoh. "Obleč se a přijď dolu. Horká čokoláda ti udělá dobře."
Přijala jsem od ní batoh a vrátila se do koupelny. Vytáhla jsem z batohu věci a převlékla se. Když jsem uznala, že už, alespoň připomínám člověka, tak jsem se konečně dokopala k tomu sejít schody a jít za Katherine do kuchyně.
Kath mi podala horkou čokolád u a sáček s mini muffiny. "Čokoládový už neměli, ale v těch vanilkových je taky čokoláda," pokusila se o úsměv.
"To je dobrý," ujistila jsem jí a napila se čokolády.
V místnosti nastalo trapné ticho. Rozdělala jsem pytlík a dala se pomalu do jídla. Neměla jsem vůbec chuť na čokoládu ani muffiny, ale nechtěla jsem, aby Kath poznala, jak mi ve skutečnosti je. A tak jsem jedla. Snad poprvé v životě mi přišla čokoláda odporná stejně, jako veškeré jídlo.
"Viděla jsem ho," vydechla, po dlouhé chvíli ticha. "Dimitrije."
"Řekla si mu..."
"Ne," skočila mi do řeči. "Ale něco se stalo. Vypadal divně. Jako by nebyl ve své kůži."
Převrátila jsem do sebe zbytek horké čokolády a z posledních sil jsem jí polkla. "Jdu za Lissou," oznámila jsem jí. "Jdeš taky?"
"Rose, nemůžeš... Ne, já tu zůstanu a počkám na tebe," vzdala to nakonec.
"Nemusíš to dělat," řekla jsem.
"Tak už vypadni," pobídla mě namísto reakce.
Cestou zpět k ubytovnám jsem si dávala pozor, abych nenarazila na Dimitrije. Nechtěla jsem s ním mluvit, ne teď. Nebyla jsem na ten rozhovor připravena.
"Můžu dál?" nakoukla jsem do svého pokoje.
Lissa seděla na posteli a o něčem si povídala s Adrianem. Bylo ale poznat, že nemluvili o ničem příjemném, protože oba se tvářili nanejvýš znepokojeně.
"Rose," trhla sebou Lissa a pohlédla na mě. "Už o tom víš?" zeptala se starostlivě.
"O čem?" nechápala jsem.
"Někdo zabil strážkyni Romanovovou," oznámil mi Adrian.
"Tu z Rady strážců?" vyhrkla jsem překvapeně.
"Přesně tu," souhlasil.
"Kdo to byl?" chtěla jsem vědět.
"Nikdo neví," vysoukala ze sebe Lissa potichu. V jejích očích byl čistý strach smísený s tušením.
"Romanovová, ale byla jednou z těch, kteří pátrali po uživateli éteru," sdělil mi Adrian.
"Takže ho našla," konstatovala jsem.
"Nejspíš," přikývl.
"Kde je Eddie?" zeptala jsem se.
"Šel pro něco k pití," odpověděla mi Lissa. "Nic tu nemáš."
"Můžeš jít se mnou?" podívala jsem se na Adriana.
"Jistě," zvedl se z mojí postele.
"A já jsem vzduch?" zeptala se Lissa podrážděně.
"Nejde o nic důležitého," zalhala jsem. "Jen má jít za Sydney."
"Vážně?" zatvářil se překvapeně.
"Jen mu ukážu, kde má Sydney pokoj a hned se vrátím," slíbila jsem jí. "Před dveřmi stále stojí ti dva Taťánini strážci. Budeš v bezpečí."
"Vrať se brzy," vydechla unaveně.
"Snaž se neusnout," připomněla jsem jí a zamířila ke dveřím.
"Vážně mě chce vidět Sageová?" probodl mě zvědavým pohledem.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Jen jsem s tebou chtěla mluvit, bez toho aniž by nás slyšela."
"Tak co potřebuješ?" zeptal se a vytáhl si z kapsy u bundy cigaretu.
"Snažil ses nahmatat mysl té uživatelky éteru? Myslím dneska," vyptávala jsem se.
"Jo, ale nikoho tu necítím," pokrčil rameny a cigaretu znovu schoval. "Ať je to kdokoliv umí se skrýt velice dobře. Pokud chceš vědět, proti komu stojíme, zkusil bych spíš naší zlomenou kamarádku," zavrčel.
"Řekla něco?" vyhrkla jsem.
"Ne," vydechl znechuceně. "Ale oba víme, že nám něco neřekla."
"Proč by někoho, ale kryla?" nechápala jsem.
"Možná proto, že se nás snaží chránit nebo..."
"Nebo je v tom něco jiného," napadlo mě.
"Promluv si s ní," kývl směrem ke dveřím mého pokoje. "Tobě to možná řekne, když s ní budeš sama."
"A ty budeš kde?" dotázala jsem se.
"Zajdu za Sageovou," pokrčil rameny.
"To tě tak baví, ji otravovat?" zaskučela jsem zoufale. Věděla jsem, že Sydney jeho návštěvy moc příjemné nejsou. Brala to jako práci, ale i tak...
"Víš, jak je zábavné ji vytáčet?" mrkl na mě.
"Aspoň jí řekni, že o tom nevím," zavrčela jsem a šla zpátky za Lissou.
"Strážkyně Hathawayová," zastavil mě jeden ze strážců u dveří u pokoje.
"Ano?" otočila jsem se na něj.
"Pan Schoenberg nás povolal zpátky do hlavní budovy. Můžeme jít nebo tu máme ještě být?" zeptal se mě.
"Běžte," řekla jsem a zapadla do pokoje.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Lissa potichu. "Tvoje aura..."
"Nic mi není," zavrtila jsem hlavou.
"Něco se stalo," zadívala se mi do očí.
Přešla jsem k posteli a posadila se naproti ní. "Dimitrij mě podvedl nebo, alespoň chtěl," oznámila jsem jí.
"To by neudělal," namítla najednou.
"Viděla jsem ho, se s ní líbat," řekla jsem chladně.
V Lissiných očí se objevil nepokoj. "Líbal se s Anastásií, že ano?" zavrčela hořce.
"Jak to víš?" vyjela jsem na ní zaskočeně.
"Já..."
"Liss! Jak to víš?" vyštěkla jsem znovu.
Lissa na sucho pokla a pohlédla mi do očí. "Rose, něco by si měla vědět," začala. "Anatásie..."
"Co?" naléhala jsem.
"To ona," vydechla pouze.
"Cože?" zamumlala jsem nevěřícně. "Ne, ona přece využívá zemi!" Odmítala jsem si to připustit.
"To ona mi dala do pokoje ty holubice a napadla mě éterem, když jsem jí při tom chytila. To ona mě vtáhla do toho snu, který nás málem zabil," šeptala, jako by se bála, že nás někdo uslyší.
"Ale ona..." chtěla jsem něco namítnout, ale pak se mi vrátila vzpomínka na to, co se dnes stalo.
"Přeju krásné sny!" ulítlo mi. Hned jsem těch slov začala litovat.
Anastásie prudce od sebe odstrčila Dimitrije a vlepila mu facku. "To už nikdy nedělej!" vykřikla.Otočila se na mě a zatvářila se soucitně. "Rose, prosím já ti to vysvětlím."
V tu chvíli sebou Dimitrij trhnul a pohlédl na mě. V jeho očích bylo cosi zmateného. Jako by ani nevěděl, co se dělo.
"Nechci to slyšet!" vyhrkla jsem.
"Rose," zamumlal potichu a vykročil ke mně.
"Nech mě být!" vykřikla jsem a utekla pryč.
"Ona ho přinutila," došlo mi. "Použila nátlak. Aidre pro mě šla k Arthurovi, aby mi řekla, že se mnou chce mluvit, ale... Nepřestala ho milovat."
"Rose, musíš ještě něco vědět," začala Lissa.
"Teď ne!" namítla jsem a vyskočila na nohy. "Musím najít Dimitrije. Musím ho varovat."
"Rose!" vykřikla a prudce se postavila. "Odpusť mi," zamumlala a chytla mě rychle za ruku.
V hlavě mi zavládl zmatek. Ocitla jsem se v Lisse a viděla zmatené obrazy před očima. Její mysl se vší silou upnula k vzpomínce a vtáhla mě s sebou.
"Proč to děláš?" křičela Lissa na Anastásii, která k ní stála otočená zády.
Byly v snové zahradě plné zvířat a květin. Působilo to jako ráj. A Anastásie uprostřed toho všeho vypadala ve svých bílých slabých šatech jako anděl.
Otočila se na Lissu a odhalila, tak své tmavé oči, z kterých se řinuly slzy. "Protože jen díky tobě je můj otec mrtvý a můj strýc je téměř mrtvý taky," odpověděla jí chladně.
"Tvůj otec a strýc?" nechápala Lissa.
"Robert Doru, můj otec. Zemřel ve snaze zachránit svého bratra, protože ty si mu nepomohla. Zemřel za strýčka Viktora!" vykřikla zoufale.
"Viktor. Viktor Daškov je tvůj strýc?" řekla Lissa šokovaně.
"Nevlastní bratr mého otce," přikývla. "A kvůli tobě teď umírá ve vězení, protože..."
Obraz se rozpadl a Lissinou myslí vířily znovu obrazy. Nechtěně jsem zahlédla pár jejích vzpomínek na Christiana, ale téměř hned si znovu sjednotila myšlenky.
"Zabíjíš, Rose!" křičela na Anastásii Lissa. Stáli uprostřed temnoty a Lissou se šířila nepředstavitelná bolest. "Zabij mě, ale ji nech žít!"
"Je stejně vina, jako ty!" pronesla Anastásie klidně a dál pokračovala v mučení Lissy.
Lissa se snažila bránit, ale už byla vyčerpaná. "Nech ji žít," škemrala.
"Mlč!" okřikla Lissu.
Lissa se nadechla a najednou v ní vybouchnula obrovská vlna síly a vytrhla jí ven, když spatřila nad sebou Adriana, jak se nad ní sklání a snaží se jí vzbudit.
Byla jsem zpátky ve svém těle.
"Buď opatrná," varovala mě.
"Počkej až se vrátí Eddie a potom najděte Adriana!" poručila jsem jí a vyběhla z místnosti.
Musela jsem ihned najít Dimitrije a varovat ho. Doufala jsem ale především v to, že stále není s Anastásií, protože část mě moc dobře věděla, že proti uživateli éteru toho zrovna příliš nezmůžu a už vůbec, pokud mě dokáže držet v šachu skrze Dimitrije.
Hledala jsem ho snad všude, ale nikde jsem ho nemohla najít. U sebe v pokoji ani u Anastásie nebyl. Děsilo mě to, protože jsem o něho měla strach. Sice jsem věděla, že by mu snad Anastásie neublížila, ale zároveň jsem věděla, že pokud dokázala utajit, co je zač takovou dobu, tak je víc, než nebezpečná.
Věděla jsem, že musím začít uvažovat jako strážkyně, ale moje city k Dimitrijovi mi to komplikovaly. Musela jsem něco vymyslet a rychle, protože každá minuta byla rozhodující.
"Kde můžou být? Kde můžou být?" opakovala jsem si potichu.
Zatavila jsem. Byla jsem venku u hlavní budovy. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Dimitrij si musel být vědom toho, že Anastásie ovládá éter. Určitě musela použít nátlak, aby ji políbil, takže to musel vědět. A jestli to opravdu věděl, určitě se jí snažil držet někde dál od Lissy, aby nám získal čas. Určitě se ji snažil přesvědčit, že je na její straně.
Pohlédla jsem na hlavní budovu. Nemohla jsem projít všechny salónky a sály to by trvalo příliš dlouho. Kam by jí Dimitrij zavedl, kdyby ji chtěl držet mimo hru? Kam?
Zírala jsem do oken a snažila se něco zahlédnout. Třeba jen nepatrný náznak, že někde jsou.
Vběhla jsem dovnitř hlavní budovy a rozhlédla se, když jsem si vzpomněla na malý mramorový sál, který vedl do zahrady za hlavní budovou. Byl zastrčený a byl hned vedle několika společenských místností. Kdybych byla v Dimitrijově kůži vzala bych jí stranou, a to mohlo znamenat pouze královskou zahradu.
Proběhla jsem chodbami a chtěla už vlézt do mramorového sálu, když jsem před sebou uviděla Aidre. Nemělo cenu se s ní obtěžovat proto, jsem nasadila, co nejpřátelštější výraz a usmála se na ní, jako by se nic nedělo.
"Nevíš, kde je Dimitrij?" zeptala jsem se s předstíraným klidem.
"Je s Anastásií v zahradě," oplatila mi úsměv a mávla směrem k zahradě za palácem.
"Dobře," řekla jsem a pomalým krokem vyrazila k zahradě. Počkala jsem až zmizí a přidala do kroku. Zřejmě Aidre nevěděla o tom, co se stalo, ale instinkt mi říkal, že je do toho všeho víc, než jen namočená. Neměla jsem, ale čas na to se s ní zdržovat.
"Dimitriji?" zvolala jsem naschvál, co nejvíc nahlas. Musela jsem ho dostat pryč od Anastásie.
"Rose?" Dimitrij se překvapeně otočil. Stál s Anastásií u keře s růžemi a poslouchal něco, co mu říkala, když jsem je vyrušila.
Přešla jsem k nim, ale stále jsem stála pár metrů od nich. Věděla jsem, že Anastásie musí vědět, že mezi mnou a Dimitrijem něco je. Nebo to, alespoň musela tušit. Musela jsem působit normálně a naštvaně.
"Hledá tě Arthur," zavrčela jsem směrem k Dimitriovi.
"Rose," pohlédla na mě Anastásie. "To co jsi viděla," začala hrát, jak se z toho, co se stalo, cítí špatně. "To nebylo, jak to vypadalo..."
"To je v pořádku," usmála jsem se. "Stejně mi do toho nic není."
"Ale já myslela," nadechla se Anastásie.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč se mnou chce Arthur mluvit?" zeptal se mě Dimitrij chladně. V jeho očích se, ale zaleskl strach z toho, že jsem za nimi přišla. Věděl to. Věděl, co je Anastásie zač.
"Týká se to Christiana," zalhala jsem.
"Určitě je to důležité. Měl by si jít," usmála se na něj Anastásie. "Doprovodím tě." Někdo by si toho možná nevšiml, ale já už mnohokrát viděla, když Lissa na někoho použila nátlak.
S tím jsem nepočítala chtěla jsem s ní být sama, ale na to už bylo pozdě. Jakmile vkročila do mramorového sálu, tak jsem jí strhla k zemi. Vytáhla jsem z kapsy stříbrný řetízek, který mi Lissa vtiskla do ruky, když jsem odcházela a snažila jsem se ho Anastásii dát přes hlavu, ale v tu chvíli mě odhodila silná vlna éteru.
"Ty malá couro!" vyjekla Anastásie. Ty slova od někoho jako ona zněla strašně vulgárně, i když to až tak moc velká nadávka nebyla. "Ty to nemůžeš vědět!"
"Rose, ne!" křikl po mě Dimitrij, když jsem se chtěla znovu vrhnout na Anastásii.
"Se vsaď, že můžu," odsekla jsem. "Málem si jí zabila! Málem si zabila nás obě!"
"A teď vás zabiju doopravdy," pronesla ledově.
"Jistě, začínám si myslet, že to máte v rodině. Tvůj strýc chtěl Lisse taky ublížit," zavrčela jsem.
"Máme dohodu," skočil nám Dimitrij do řeči.
"Dohoda padá," sdělila mu Anastásie ledově.
"Jaká dohoda?" zeptala jsem se nejistě a vyškrábala se na nohy.
"To tě už nemusí zajímat, protože už jsi mrtvá," procedila Anastásie skrze zuby.
Ta nenávist, s kterou se na mě dívala. Jak jsem to mohla přehlédnout?
"Že o tom nevím," pokrčila jsem rameny. "Spíš by ses ty měla zajímat o svoje rodinné shledání. Vsadím se, že když budeš hodná, tak tě možná i zavřou do cely hned vedle tvýho strejdy," usmála jsem se na ni chladně.
Místností projela další vlna éteru a smetla mě znovu na zem.
"Sakra, to se nemůžeš krotit?" vyštěkla jsem.
Další neviditelná vlna mě odhodila rovnou na mramorový sloup. Ucítila jsem šílenou bolest a svalila se k zemi. Mým tělem se šířila bolest. Už jsem ucítila další sílu éteru, ale v tu chvíli se všechno zvrtlo.
"Ne!" ten hlas patřil Dimitrijovi. "Půjdu s tebou. Odejdu s tebou, ale nech ji být."
Rychle jsem střelila pohledem k Anastásii. V jejích očích se objevilo cosi zvláštního, jakoby jí těmi slovy Dimitrij tříštil duši na kusy.
"Ty se mnou půjdeš i tak," řekla a z očí se jí vyhrnuly slzy. "Jen díky ní jsme s Natálií zůstaly samy. Musí za to zaplatit. A když zemře ona, Vasilisa zemře taky. Není ve stavu, kdyby přežila další ztrátu milované osoby."
"Jestli mě miluješ, necháš ji žít," vydechl Dimitrij opatrně.
"Miluju tě," zamumlala. Její pohled byl plný bolesti. "Ale právě proto, že tě miluji ji nemohu nechat naživu. Kdybych jí nechala žít, tvá mysl by byla stále s ní. Nejsem slepá. Vidím to, co k ní cítíš, a co ona cítí k tobě. Miluješ jí víc, než sám sebe."
"Pokud to vážně vidíš, tak víš, že bez ní nedokážu být," pronesl Dimitrij otevřeně.
"Ne, pokud tě donutím zapomenout," řekla slabě.
Dimitrij přistoupil k Anastásii a zadíval se jí do očí. "Ani éter nedokáže, abych na ní zapomněl," pověděl jí tlumeně.
Anastásie si sáhla pod šaty a vytáhla stříbrnou zdobenou dýku. "V tom případě ti dávám na výběr," zvedla k Dimitrijovi svůj pohled.
"Ne!" vykřikla jsem.
"Tohle ostří dnes způsobí smrtelné zranění té dhampýrské holky," začala. Chtěla Dimitrije ovlivnit. Věděla jsem to. "Ta dýka se smočí v její krvi a sebere jí život. Máš na výběr. Buď s tím dokonce života budeš žít, nebo hned po tom, co zemře, mě najdeš a zapomeneš. Tak nebo tak tvou rukou ještě dnes zemře. A ty sám si nebudeš moci vzít život."
"Nedělej to," zaprosil Dimitrij raněně. Věděla jsem, že jen ten nátlak mu musí způsobovat bolest. Lissa říkala, že pokud nutí dělat někoho něco proti jeho vůli a nevymaže mu vzpomínky, tak mu to může způsobit nepředstavitelnou bolest.
"Protože tě miluju, tak ti dám šanci se s ní rozloučit," zamumlala Anastásie a z tváří jí stekly nové slzy. "Jakmile bude jasné, že z ní už vyprchává život a nepůjde to zvrátit, nátlak skončí, aby ses mohl rozloučit. Pak už je jen na tobě, jak se rozhodneš. Jestli budeš chtít žít s tím, že si ji zabil nebo zapomeneš. Za každých okolností mě teď, ale necháš zmizet a neublížíš mi," dokončila to a vtiskla mu do ruky dýku. "Prozatím sbohem."
"Ne!" vykřikla jsem zoufale. Chtěla jsem jí zasdržet, ale v tu chvíli mě odhodila další vlna éteru, a když už jsem se vyškrábala znovu na nohy byla pryč. "Ne," zašeptala jsem a zadívala jsem se na Dimitrije.
"Rose," zašeptal slabě.
"Slib mi, že jí ochráníš," prosila jsem. "Slib mi, že jí udržíš naživu." zopakovala jsem, když nic neřekl. Moje oči se dívaly přímo do těch jeho. Cítila jsem bolest a viděla bolest. "Slib mi to."
"Nezabiju tě," pronesl pevně.
"Musíš mě zabít," řekla jsem a udělala k němu pár kroků.
Couval. "Nezabiju tě," zopakoval tvrdě.
"Dřív nebo později tě k tomu éter donutí," vyhrkla jsem a snažila se zadržet slzy. "Ale když to uděláš teď, můžeš ji ještě zastavit!" Musela jsem být silná.
"Ne!" zakřičel na mě.
"Dimitriji," zamumlala jsem potichu. "Podívej se na mě," zaškemrala jsem. "Podívej se na mě!" Rychle jsem se k němu přiblížila a pokusila se ho dotknout, když uskočil.
"Rose, nenuť mě!" vyštěkl zoufale a zadíval se mi do očí.
"Nebojuj s tím. Dovol, aby tě to ovládlo, dokud je čas tím zachránit Lissu. Já zemřít musím, ale ona ne. Zastav Anastásii a zajisti ji, tak bezpečí," promlouvala jsem k němu, co nejvyrovnaněji jsem dokázala. "Řekni ji o tom, že má sestru a najděte ji. Pomoz jí znovu získat rodinu. A řekni jí..."
"Rose, přestaň," snažil se mě zastavit.
"A řekni jí, že budu navždy s ní." Teď už jsem cítila, jak se mi slzy řinuly po tvářích.
"To už radši zabij mě," zamumlal potichu.
"Ty musíš žít. Já měla zemřít už před třemi lety. Lissa mě zachránila a já jí jsem za to vděčná, protože jen díky ní jsem tě poznala. Teď mě, ale musíš zabít," stála jsem si za svým.
"Rozo...."
"Nesmíš se z toho vinit. Nesmíš se tím nechat zničit, musíš jít dál," pokračovala jsem.
"To neříkej!" V jeho očích se objevily slzy a pár mu jich steklo po tváři.
"Anastásie řekla, že dnes zemřu, takže bude chvíli trvat, než éter začne být nezvladatelný. Ale vím, že už teď musíš cítit šílené nutkání vzít mi život."
"Nikdy ti neublížím," procedil skrz zuby.
Rychle jsem překonala vzdálenost mezi námi a snažila se udržet na nohou, které jsem strachem a bolestí sotva cítila. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Byl to dlouhý polibek plný bolesti a strachu. Cítila jsem, jak mé tělo hoří hořkou bolestí, i to jak moc mě to bolí. Bylo to jiné, než kdy předtím, protože tohle byl polibek smrti. Než si ale Dimitrij stačil uvědomit, co dělám, stačila jsem sjet prsty k dýce, kterou pevně svíral. Došlo mu to, ale už bylo příliš pozdě. Vší silou jsem si vrazila ostří do hrudníku. Mířila jsem přímo do srdce, ale díky Dimitrijovi rychlé reakci jsem o pár centimetrů minula. Stejně to, ale stačilo k tomu, abych věděla, že ta rána je smrtelná.
"Rose!" ten výkřik jako by mě pohltil.
Cítila jsem bolest. Tak šíleně to bolelo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem na zemi v Dimitrijově náručí. Viděla jsem i slyšela, jak na mě křičí, ať bojuju, ale bylo to, jako by byl příliš daleko, na to abych mu odpověděla.
"Rose!" ten druhý výkřik, patřil Lisse a byl v mé hlavě. Cítila snad, že umírám?
"Rose, Rozo!" snažil se mě Dimitrij udržet při vědomí.
"M-miluju..." vydrala jsem ze sebe, ale víc už jsem nestačila říc, protože mě pohltila bolest a temnota. Jen na malou vteřinu, na malý okamžik, jsem cítila, jako by jsem byla úplná, protože mi došlo, že tím, co jsem udělala jsem zemřela pro lidi, které jsem na světě nejvíce milovala.
A tak jsem zemřela. Znovu.
Konec 2. části