VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

14. kapitola - Šepot

Prudce jsem otevřela oči a zmateně se začínala rozhlížet kolem sebe.
"Tiše nebo nás prozradíš!" varoval mě Adrian šeptem.
"Adriane!" zamumlala jsem úlevou.
"Jsi v pořádku?" uslyšela jsem tichý Christianův hlas.
Musela jsem se trochu naklonit, abych ho uviděla, ale jinak se mi zdál v pořádku. Rozhodně vypadal pořád líp než Adrian, který měl na krku zaschlou krev od kousnutí a vypadal, jako by z něj někdo doslova vyždímal veškerou energii.
"Jo, aspoň myslím. A proč šeptáme?" zeptala jsem se nechápavě.
V místnosti jsme byli sami. Nikde jsem neviděla lidi, kteří nás podle Adriana měli hlídat.
"Je něco kolem půlnoci lidského času. Takže si myslíme, že nás už nemusí lidi hlídat, když jsou všichni Strigojové vzhůru," zamumlal Christian chladně.
"Nebo je to tím kódovým zámkem," ušklíbl se Adrian.
Obdařila jsem ho úsměvem. "Dokázal si to," vydechla jsem ohromeně.
"Ale asi až po hodině snahy," zavrčel. "Christian mi musel přepálit pouta," zamával na mě jednou z volných rukou.
"Tak proč mám ještě pouta?" usmála jsem se na něj znovu.
"Protože bude lepší, když nám ještě zůstanou," oznámil mi Christian. "Strigojové si nesmí všimnout, že drogy už na nás nezabíraj a umíme se odpoutat. Stačí, že Adrian musí hrát, že je spoutaný. Navíc pochybuju, že by ses udržela na Strigoje nevrhnout, kdyby si neměla pouta."
Měl pravdu, ale stejně mě to urazilo. Nechala jsem to plavat. "Tak jaký je plán?" nadhodila jsem.
"To jsme doufali, že nám řekneš ty," přiznal Adrian.
"No vlastně mě něco napadlo. Ale nebude se ti to líbit," varovala jsem ho.
"Co si vymyslela?" zeptal se mě rezignovaně.
"Když jsem... no spala, tak jsem přemýšlela. Taťána se tě bude snažit najít, dokud bude alespoň třeba jen i nepatrná naděje, že žiješ. Lissa se taky nevzdá ty jsi její přítel, Christian je kluk, kterého miluje, a já s ní mám pouto. Podle Oksany by cítila, kdybych zemřela, takže ví, že minimálně já jsem naživu, což znamená..."
"Bude nás hledat," skočil mi do řeči Christian. Nebyl z toho, ale zrovna nadšený, což jsem chápala. Nechtěl, aby jí hrozilo nebezpečí, ale momentálně byla jediná, kdo nás ve skutečnosti měl šanci najít.
"Udělá všechno, aby nás našla. A jestli jí strážci odmítnou poslouchat..."
"Belikov jí určitě vyslechne," dokončil to za mě Adrian. V jeho očích jsem i přes mdlé světlo zahlédla náznak naděje. Věděl, kam tím mířím.
"Pokud se ti povede zkontaktovat Lissu skrze její sny, tak ať už jí někdo vyslechne nebo ne minimálně Dimitrij bude na její straně. Když zjistíme, kde jsme a dáme jim vědět, že jsme naživu příjdou pro nás, pak bude jen stačit, když ve správnou chvíli vyřadíme dveře a dostaneme se ven," vysvětlila jsem svůj plán.
"Možná bych po Lisse mohl zkusit navštívit i svou milovanou pratetu," navrhl. "Nic proti, ale pochybuji, že Lissa zvládne možná i tucet Strigojů a chlapy s pistolema, i kdyby jí Belikov pomáhal."
"Takže nejdřív Liss, a pak Taťánu," souhlasila jsem. "Možná by si sebou ale měl hodit než nás poctí návštěvou nějaký Strigoj, který bude mít zrovna chuť na oběd."
"Co když se nám, ale podaří zkontaktovat jen Lissu," zaváhal Christian. "Nikdo jí neuvěří. Já vím. Dimitrij je fajn chlap, Rose. A ty s ním trávíš hodně času o trénincích. Ale ani on není dostatečný blázen na to, aby se sem vrhl jen kvůli nám a tím riskoval svůj život i život Lissy, když nám každou chvíli hrozí, že nás zabijou Strigojové. Nebude tolik riskovat to bys měla vědět."
"No možná kvůli tobě a mně ne, ale odhaduji, že kvůli ní bude riskovat nejen svůj, ale klidně i Lissin život," zasmál se Adrian. "Možná ti to Lissa zapomněla říct, ale to Rose byla důvodem, proč Dimitrij pustil Tašu k vodě."
"Adriane!" okřikla jsem ho, co nejtlumeněji to šlo.
"A není to snad pravda?" pozvedl jedno obočí. "Už se ani nesnažíte o to, aby to bylo tajemství, vždyť vás prozrazuje jen to, když se na sebe podíváte! Nemluvě o tom, že na ty vaše aury by někdo mohl dát cenzuru, protože u vás obou téměř křičí to, jak byste si to rádi rozdali." Jeho hlas postupně začal být čím dál ledovější. Bolelo ho to říkat, ale ani to ho nezastavilo.
Věděla jsem, že se chová jako vůl hlavně díky éteru a ztrátě krve, ale i tak mě jeho slova zasáhla. Neměl právo takhle se mnou mluvit. Už od začátku jsem k němu byla upřímná.
"Je to pravda, Rose?" zeptal se mě Christian. Nevypadal zrovna překvapeně, ale i tak jeho oči prozrazovaly, že ho něco na přednesu Adriana zaskočilo.
"Ano, miluju Dimitrije. Stačí?" pohlédla jsem na Adriana vyčítavě. "Kvůli mně by, ale nikdy Lissiny život neriskoval. Svůj možná ano, ale její ne."
"Tak jsme si to pěkně vyjasnili a je všem jasný, že pro nás někdo příjde. Teď je, ale problém, že musíme přežít, než nás někdo najde," začal Adrian po několika minutách tíživého ticha.
"Spoj se s Lissou a tvou pratetou," pobídla jsem ho.
"To by nejdřív musela Lissa usnout," opáčil.
"Dejte mi pár minut," řekla jsem bez varování.
Ponořit se do Lissiny hlavy bylo překvapivě snadné. Vlastně mě to ani nestálo téměř žádnou námahu, zatímco jindy mě to občas i unavovalo.
K mému překvapení seděla už zpátky na Akademii ve svém pokoji. Po tvářích jí stékaly horké slzy a celá se třásla. Cítila jsem, jak je zoufalá. Měla o nás všechny příšerný strach, ale nejvíc jí bolelo to, že neměla ani tušení, co je s Christianem. Neměla jsem jí to za zlé, přece jenom ono by poznala, kdybych byla mrtvá, ale u Christiana to necítila a to jí ještě víc dohánělo k zoufalosti.
Rose, prosím! Prosím dejte mi vědět, že jste naživu. Mám takový strach, žádala mě v mysli.
Litovala jsem, že pouto není oboustranné, tolik jsem jí toho chtěla říct. Tolik jsem si přála, aby věděla, že se prozatím nemusí bát, ale k mé smůle to nebylo možné.
Na dveře jejího pokoje se ozvalo zaklepání a ona sebou zaškubala leknutím. Byla až příliš křehká na to, aby se víc pohnula nebo něco řekla, prostě jen počkala, než se dveře samy otevřou. Cítila odpor, když se začaly otevírat. Její myšlenky i vzpomínky byly zmatené a já se v nich nestačila orientovat. Její pocity se, ale změnily, když uviděla osobu stojící ve dveřích.
"Tak co?" vyhrkla rychle. K mému překvapení, dokonce i vyskočila na nohy. Byla skoro až překvapivě slabá a unavená. Musela si prožít peklo.
"Stále nic nemáme," vydechl Dimtrij.
Poznala jsem, že není v pořádku ještě dřív než Lissa. Byl strhaný a jeho oči byly plné skrývaných emocí, když k Lisse zvedl pohled. V jednu chvíli mi, ale na krátko připadalo, jako by se nedíval na Lissu, ale na mě. Nejdivnější bylo však to, že po chvíli sebou trochu trhnul, jak by to i on cítil.
"Dělají vůbec něco?" zeptala se ho Lissa zoufale.
"Stále se snažíme zjistit, kde jsou, ale zatím nikdo nic neví. Alchymisté vědí jen natolik, že Strigojové mají doupě někde mezi Missoulou a Great Falls. Zatím se snažíme zmapovat všechny vhodné budovy," vysvětlil jí.
"Byla jsem tam, Dimitriji. Bylo jich tolik..." vydechla zoufale. "Ani u Badicových nebylo tolik Strigojů a něco mi říká, že v doupěti jich bude víc. Mám strach."
"Je stále..." začal Dimitrij, ale nedokončil to. Stejně ale jako Lissa, jsem věděla, na co se chtěl zeptat.
"Ano. Pouto ještě nebylo přetrhnuto, ale nevím jestli není třeba už v situaci, kdy umírá. Děsí mě to. Když se to všechno stalo, slyšela jsem jí vykřiknout. Bojím se, že je zraněná," přiznala.
"Je silná. Vrátí se," řekl pevně.
"Taky mi dělá starosti, co je s Christianem a Adrianem. Nechápu proč se mě nesnaží Adrian zkontaktovat. Spala jsem skoro hodinu," zamračila se zamyšleně.
"Je možné, že jsou v bezvědomí nebo je nadrogovali," snažil se jí povzbudit. "Asi by, ale bylo lepší, kdyby ses pokusila znovu usnout pro případ, že by nám chtěli něco říct."
"Jak si můžeš být jistý, že se třeba nesnaží zkontaktovat tebe?" zeptala se ho nejistě.
"Protože tebe má Ivaškov radši," opáčil.
I proti své vůli se Lissa potichu zasmála. Byl to jen okamžik, ale ulevilo se jí. Věděla jsem, že Dimitrij to nemyslel, jako vtip, ale byla jsem mu vděčná, že si neuvědomil, jak to vyzní, protože takhle aspoň zvedl Lisse trochu náladu.
"Je to zvláštní. Zítra má Rose narozeniny a vězní ji Strigojové," zadívala se na budík u postele.
Měla pravdu bylo po půlnoci a to znamenalo, že už je pátek a v sobotu mi mělo být osmnáct.
"Jak jí znám možná je to jen způsob, jak ti oplatit, že si o Vánocích byla unesená Daškovem." Tentokrát to už bylo myšleno jako vtip, i když Dimitrij byl stále vážný a jeho oči postrádaly tu divokost, kterou jsem tolik milovala. Vypadal, jako by mu scházelo něco velice cenného.
"Možná," přiznala. "Mohl by si tu prosím zůstat?" požádala ho.
Neptal se proč, prostě se jen posadil na židli u jejího psacího stolu na znamení, že nikam nejde.
Lissa si znovu vlezla pod přikrývky a zavřela oči. Cítila jsem, jak pomalu usíná.
Prudce jsem otevřela oči.
"Teď! Už spí!" pobídla jsem Adriana.
Adrian se na mě překvapeně otočil a obdařil mě nechápavým výrazem.
"Lissa právě usnula," vyhrkla jsem.
"Dobře," vydechl a zavřel oči.
Trvalo to pár minut než jsem si uvědomila, že je už vážně s Lissou. Teď nezbývalo nic jiného než čekat, jestli to zabere. A k mé smůle to vypadalo, že to čekání nebude až tak nudné, protože Christian na mě konečně promluvil.
"Takže ty a Dimitrij..." začal.
"Ano," připustila jsem.
"A Lissa to ví," konstatoval.
"Nechtěly jsme to říkat, dokud to nebude aktuální," bránila jsem jí automaticky.
"Nezlobím se," pousmál se. "Věděl jsem, že nemáte zrovna typický vztah učitele a studentky. Měl jsem to poznat, jakmile se Dimitrij s Tašou rozešli."
"Myslíš si, že Strigojové nás poctí svou návštěvou dřív než tu umřeme hlady?" změnila jsem téma.
"Buď ráda, že ještě nikdo nepřišel od chvíle, co ses probudila. Nestojím zrovna o to je znovu vidět," ušklíbl se.
"Myslíš, že si dostatečně silný na to, aby si uškvařil pojistky na zámku?" napadlo mě.
"Jo, to asi jo, ale víc se obávám boje. Já i Adrian na tom nejsme zrovna dobře. A ty i přes to, že tě Adrian vyléčil, taky nevypadáš úplně v pořádku," sdělil.
"Čím dýl ale budeme čekat, tím horší to bude," zavrčela jsem.
"Proto doufám, že sebou Adrian hodí dřív než bude pozdě," zasmál se Christian hořce.
"Já se spíš modlím, aby jí už všechno řekl, protože tohle nezní zrovna dobře," řekla jsem potichu, když sem uslyšela něco za dveřmi.
"Nezapomeň, tyhle dveře vypadaj sice nic moc, ale za nimi jsou další a tam je kódový zámek," připomněl mi Christian, když už cvakla klika.
Chtěla jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli jsem ztuhla, když jsem uviděla Strigoje, který vešel dovnitř. Odhadovala jsem, že za života to byl Moroj, protože byl poměrně hubený, ale na druhou stranu šíleně vysoký. Klidně bych se vsadila, že by byl o dobrých patnáct centimetrů vyšší než Dimitrij. Před proměnou mu muselo být něco kolem třiceti. Měl ale bílé téměř až stříbrné vlasy, které mi stále neseděly k jeho karmínovým očím.
"Podívejme, kdo se to probudil," pousmál se Strigoj ledově.
Přimhouřila jsem oči.
"A já už jsem si myslel, že ty dva budou vážně oba muset skončit jako potrava," objevil se za Strigojem ještě jeden Strigoj s rusými vlasy.
"Jako potrava?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ještě uvidíme. Ty dva nevypadají moc jako posily. K svačině jsou z nich super chody, ale ani jeden mi nepřipadá dost vhodný pro to, aby mu byla udělena taková čest. I když ta holka, vypadá dobře. Možná by se pánovi líbila jako nová hračka možná i jako nová partnerka, když Esther zabili," zaváhal Strigoj se stříbrnými vlasy.
"Partnerka?" neudržela jsem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem se to celou dobu baví.
"Rose!" varoval mě Christian potichu. Zbledl, když jsem promluvila.
"Rose?" pousmál se na mě menší Strigoj. "Pěkné jméno."
"Doufám, že se ti bude stále líbit i potom, co ti zarazím kůl přímo do srdce," procedila jsem skrze zaťaté zuby.
"Nějaká živá na to, že jsme si nebyli ani jistý jestli přežiješ," pohlédl na mě se zájmem ten druhý Strigoj. Všimnul si, že něco není v pořádku, protože se k nám přiblížil. "Co je mu?" kývl směrem k Adrianovi a natáhl k němu ruku.
Pokusila jsem se vyškrábat i přes svázané ruce, abych mu zabránila se Adriana dotknout, ale v tu chvíli mě Strigoj silně udeřil do ramene, takže jsem znovu klesla na zem.
"Pro tvé dobro ti radím nevzdorovat," zavrčel.
"Ani se ho nedotkneš," obořila jsem. "Jestli máš hlad nakrm se na mně!"
"Tak obětavou strážkyni jsem ještě neviděl," zasmál se zrzavý Strigoj.
"Pán, ale říkal, že to nejspíš ona je sblížená s tou Dragomirovic čubkou. Ale možná jí malá ztráta krve pomůže s lepším vychováním," pousmál se ledově.
"Marcusi," varoval ho druhý Strigoj. Právě bych i přísahala, že jsem viděla, jak ve tváři zbledl, když mě Marcus chtěl ochutnat. Nikdy mě ani nenapadlo, že Strigoj může mít strach.
Namísto toho, aby ustoupil Strigoj popadl Christiana za rameno a škubl s ním tak silně, že se musel postavit k mému překvapení se Christian vůbec nebránil.
"Ty jdeš s námi, pán chce s tebou mluvit, Ozero," oznámil mu Marcus.
Věděl, jak se Christian jmenuje. To nemohla být náhoda.
"Ne!" Zakřičela jsem a znovu se snažila vyškrábat na nohy, ale Strigoj mě volnou rukou srazil znovu na zem.
"Tohle už nezkoušej," varoval mě Strigoj a i s tím druhým Strigojem a Christianem odešli.
Naštvaně jsem se odstrkala od stěny a zadívala se na své zavázané ruce za zády. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nic čím bych mohla rozříznout plastová pouta jsem neviděla dokud jsem neucítila ve své kapse v bundě na rukávu něco těžkého. Strigojové mě sice zdá se všechno sebrali, ale mobil, který jsem měla ve schované kapse na rukávu bundy mi nevzali a díky vyplému zvonění ho asi ani nemohli slyšet.
Nemotorně jsem kopla do Adriana, abych ho probudila. Věděla jsem, že nejspíš mluví s Lissou nebo Taťánou a zařizuje, aby jsme se odtud dostali, ale už měl času dost a já začínala být nervózní z toho, že odvedli Christiana. No dobře trochu jsem začínala panikařit.
"Au! Co to vyvádíš?" vyjekl Adrian překvapeně, když jsem do něj znovu kopla. "Zrovna si přerušila můj rozhovor s mou milovanou tetou."
"Takže s Lissou už jsi mluvil?" vydechla jsem úlevou.
"Jasně. Zrovna nejspíš mluví s Belikovem," hádal. "Kde je Ozera?" Začal se kolem sebe zmateně rozhlížet.
"Nějakej Strigoj jménem Marcus ho ještě s jedním Strigojem odvedli. Zmínili se o tom, že ho chce vidět pán," ušklíbla jsem se.
"Jo no... vypadá to, že Strigojové tu maj jasnýho šéfa, podle kterýho tancujou smrtící tango," souhlasil Adrian.
"Už se o něm zmínili?" zeptala jsem se překvapeně.
"Tmavovlasý Strigoj, který se na mě krmil o něm mluvil s nějakýma dvouma blondýnama. Vypadaly jako Strigojský dvojčata. Řekl bych, že tohle asi hejbe statistikama strážců, co? Nikdo neměl ani tušení, že existuje, tak velká skupina Strigojů žijících pohromadě."
"Vždycky nás učili, že největší skupiny jsou po pěti nebo šesti. Tohle nikdo nečekal. Bojím se, že strážci je podcení," zašeptala jsem. Zaslechla jsem nějaký zvuk, ale pak už následovalo jen ticho.
"Proč si mě vůbec vzbudila?" nechápal Adrian.
"Mám v kapse na rukávu telefon," ztlumila jsem hlas ještě víc. "Strigojové ho přehlídli."
"Napadlo tě, že tady nejspíš ani nebude signál?"
"Jo, ale za pokus to stojí a jelikož nemáš pouta..." pousmála jsem se.
"Máš GPSku!" vyhrkl tlumeně. Odhadovala jsem, že si právě vzpomněl, že jsem při poslední návštěvě u dvora si musela koupit nový telefon. A díky Lissině královské slevě jsem si mohla dovolit i drahý dotykový smart phone. Moc jsem tomu nerozuměla, ale Mason mi řekl, že to má dostatečně silnou anténu, aby se GPS napojila na satelit, i když budu bez signálu.
"Když zapneš GPS strážce to přivede rovnou k nám," došlo mi.
"Doufám, že si ten telefon dostatečně nabila," probodl mě zkoumavým pohledem.
"Myslím, že jo. Ale horší bude dát strážcům vědět, jak se k nám dostat. Bohužel nevím komu ze strážců by jsme měli vysvětlit, že se musí napíchnout na můj mobil, aby získali naše souřadnice," šeptala jsem dál. Věděla jsem, že Strigojové mají dobrý sluch, jen tenhle rozhovor byl šíleně riskantní.
"Co Sageová?" navrhl Adrian.
"Zbláznil ses?" vykulila jsem na něj překvapeně oči.
"Je to alchymistka a klidně se vsadím, že nahackovat se někomu do mobilu jí naučili už před tím než si uvědomila rozdíly mezi mužem a ženou. A už jsem jí někdy navštívil ve snech, nemělo by mi dělat žádný problém jí znovu zkontaktovat," dohadoval se.
"Adriane, vážně jí chceš do tohohle namočit?" zadívala jsem se mu do očí.
"Hele každou vteřinou riskujeme, že umřeme, takže bych sebou hodil než sem přitáhnou polomrtvýho Christiana," vyštěkl namísto odpovědi.
Nevím proč, ale něco mi říkalo, že chce zkontaktovat zrovna Sydney. Nebo bylo možné, že už jsem viděla něco, co neexistuje, díky mému snu, kde Adrian donutil Sydney, aby ho políbila.
"Může trvat, než usne," namítla jsem znovu.
"Spí," oznámil mi klidně.
"Fajn, jdi do toho," pobídla jsem ho dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Věděla jsem, že Sydney nebude zrovna nadšená, když na ní Adrian použije éter.
"Snaž se mě nechat vrátit samotného. Bojím se toho, že chvíli potrvá než Sageová přestane mít záchvaty z toho, že na ní používám magii," uculil se klidně.
Bylo to zvláštní i přesto, že jsme seděli v zatuchlém sklepě a hrozilo, že zemřeme, stále ho neopouštěl smysl pro humor.
Adrian se ponořil znovu do světa snů a já se vrátila k Lisse. Chtěla jsem vědět, jak se věci vyvíjí. Navíc jsem potřebovala vědět, jestli se Lissa, alespoň trochu uklidnila.
Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že sedí v té samé společenské místnosti, ve které jsem seděla já, když jí unesl Viktor Daškov. Věděla jsem, že strážcům o snu už řekla, protože právě čekala až se Dimitrij vrátí.
"Už jste je našli?" zeptala se, když slyšela zavrzat dveře. Ani se neobtěžovala s tím zvednout hlavu. Jen dál zírala na svoje ruce, ve kterých svírala zmačkaný kapesník.
"Stále na tom pracují," zaslechla jsem ode dveří hlas, který jsem nečekala. Má matka byla na Akademii. Bylo to pro mě takové překvapení, že jsem na chvíli přestala vnímat, co se děje v Lissině hlavě a jen sledovala jejíma očima stín blížící se postavy, který viděla na podlaze.
"To si neuvědomují, že každou minutou mají menší šance?" vyštěkla Lissa zoufale.
"Strážci dělají víc než je zvyklé. Moc dobře víš, že kdyby se neobjevila naděje a Adrian nebyl synovcem královny, nikdo by je už nehledal," vydechla má matka unaveně. "Přivolali jsme i alchymisty. Věř mi, Vasiliso. Děláme toho hodně."
"Alchymisté jsou tady?" zajímala se najednou.
"Abe s nimi právě pomáhá jednat z letadla. Je na cestě sem. Zatím tu máme alchymistu, který má na starosti Montanu, ale už jsme zařídili, aby sem poslali i tu dívku z Ruska," vysvětlila Janine.
"Sydney?" Doslova jsem cítila, jak se v Lisse zvednula vlna naděje.
Mimo Sydney jsem viděla jen dva alchymisty, a to z dálky. Byli ubytovaní v rezidenci a přijeli si pro Sydney. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale myslím, že Sydney sice vykonávala své povinnosti dobře, ale alchymisté byli divní. Dimitrij mi jednou řekl, že by mohla mít problémy, kdyby její lidé zjistili, že k nám má jen nepatrně přátelský vztah. Nechápala jsem to, ale podle všeho alchymisté se drželi od Morojů, co nejdál a měli z nich respekt. Podle toho, co Dimitrij řekl jsem mohla jen hádat, co by se Sydney bylo, kdyby někdo zjistil, že se na nás třeba jen usmála.
"Ano," potvrdila má matka suše. "Poslali jsme pro ni letadlo."
Super. To bude Sydney nadšená.
"Rose!" zatřásl se mnou Adrian.
Překvapením jsem sebou trhla. Nečekala jsem, že domluví se Sydney, tak brzo.
"Jsem tady," vydechla jsem.
"Tomu bys nevěřila Sageová je právě v..."
"Letadle, já vím," dokončila jsem za něj větu.
"Že se vůbec snažím," zabručel. "Takže v jaký kapse máš telefon? Dal jsem Sageové tvé číslo, takže teď už nejspíš hledá identifikační číslo tvé GPS. Říkala, že je sice v letadle, ale do deseti minut to bude mít, takže musíme zapnout nějak režim, o kterým neustále něco kecala. A měli by jsme sebou hodit, protože nevím jak dlouho si budu pamatovat, co s tím mobilem mám dělat. A Strigouši se asi taky nebudou ptát, jestli jsem už stihnul vyslat signál než se k nám vrátí," pronesl tlumeně.
"Levá kapsa na rukávu," řekla jsem rychle a natočila se k němu zády.
Cítila jsem, jak se snaží najít kapsu, ale šlo to pomalu díky mým poutům. Rychle nahmatal skrytý zip a vytáhl můj nový telefon, který díky bohu vypadal neporušeně.
"Super, tak jdeme na to," zašeptal sám pro sebe.
Se zájmem jsem sledovala, jak se hrabe v telefonu a snaží se spustit nouzový stav GPS. Usuzovala bych, že Sydney mu to řekla, jako by si myslela, že ví o čem mluví, protože jsem mu vyčetla ze tváře, že chvílemi ani netuší, co dělá.
"Myslím, že to mám," oznámil mi Adrian asi po nejdelších patnácti minutách v mém životě. Celou dobu jsem se bála, že se otevřou každou chvílí dveře a nějaký Strigoj nám sebere naší jedinou šanci na přežití.
Na displeji telefonu se protáčelo hledací kolečko kolem obrysu antény a navrchu blikal nápis nouzový stav. Adrian zmáčkl tlačítko skrýt. Vypnul displej a opatrně mi vrátil telefon do rukávu u bundy.
"A teď?" vydechla jsem potichu.
"Teď budeme čekat a modlit se, aby to fungovalo. A taky aby Sydney zapomněla na to, jak jsem jí vyděsil," pousmál se unaveně.
"Adriane!" zavrčela jsem potichu. "Co jsi provedl?"
"Hele vyváděla, když jsem jí vlezl do snu. Začínala být hysterická, takže jsem musel přejít na hrubější metody. Ale nekřič, jen jsem jí pohrozil, že pokud tu ze mě udělaj Strigoje bude první koho si dám k obědu," pronesl pyšně.
"Na to ti skočila?" zeptala jsem se ho pobaveně.
"Ne, ale pak jsem zmínil naší prekérní situaci a rychle jí vysvětlil, že nejsem jedinej, komu jde o život. No a taky jsem jí hrozil tím, že jestli to neudělá, můžu jí ovlivnit éterem i skrze sen. Díky bohu, že si jí neřekla o tom, že to tak nefunguje," oddychl si.
"Já jí to, ale řekla."