VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

7. kapitola - Záležitosti

"Co se stalo?" nechápala jsem.
Celé dopoledne, co probíhal soud jsem nemohla Dimitrije nikde najít a našla jsem ho až teď, těsně před odpoledním slyšením. Na to dopolední jsem stejně neměla ani přístup, ale Dimitrijova tvář mě teď znepokojovala daleko víc, než to co se dopoledne mohlo dít.
"Natálie zmizela," oznámil mi.
"Co-Cože?" vyhrkla jsem nevěřícně.
"Všichni jí už od rána hledají," oznámil mi tlumeně a vyvedl mě ze sálu, ve kterém se připravoval soud, aby nás nikdo neslyšel. "Vypadá to, že jí někdo propašoval ven," zašeptal, když mě vzal na chodbu.
"Ale jak je něco takového možné? Jsme přece u dvora!" vyjekla jsem stejně tlumeným tónem.
"Já nevím, Rose. Nikdo ani netuší, jak se něco takového mohlo stát," přiznal.
"Co teď?" zeptala jsem se ho.
"Teď nemůžeme nic dělat," vydechl. "Navíc teď se teprve ukáže, jak příliš je Viktor inteligentní," zavrčel. Znala jsem ho. Viděla jsem, jak moc je vytočený.
"Myslíš, že předal soudkyni ty fotky?" zamračila jsem se.
Celou noc jsem byla z těch fotek na nervy, že jsem skoro vůbec nespala. Dimitrij sice Viktorovi vyhrožoval, ale nebylo tajemství, že Viktor byl dost šílený, aby to udělal. I když jsem pochopila, že na ničem mu nezáleží víc než na vlastním životě, takže část mě doufala v to, že to neudělá. Ale netušila jsem jestli to byla ta část, co v to jen doufala, nebo i ta co se řídila instinktem a intuicí.
"Nemyslím si. A pokud ano..." na chvíli se odmlčel. "Pak budeme muset čelit následkům."
"Já vím," souhlasila jsem. "Nebylo by přes tu dobu, co bude soud, lepší se někam zahrabat? Možná by jsme mohli zdrhnout jako Natálie," zkusila jsem to.
"Dobrý, pokus. Jdeme." Otočil mě rameny zpátky ke dveřím a protáhl se i se mnou dovnitř.
"Musela jsem to zkusit," poznamenala jsem.
"Už jsem se začínala bát, kde jsi," řekla mi Lissa, když jsem se posadila vedle ní.
"Jen další problémy," opáčila jsem.
"Co se stalo?" zamračila se.
"Natálie se vypařila. Takže aspoň už od ní máme klid," pousmála jsem se, co nejvěrohodněji jsem dokázala, ale zkuste si oblbnout někoho, kdo vás zná, tak dobře jako mě Lissa. "No dobře nejspíš stejně něco má v plánu, ale proč si neužít toho klidu před bouří?"
"Protože bouře začíná," usadil se vedle mě Adrian.
Měl pravdu, právě bylo zahájeno další soudní slyšení. Hned předvolali Viktora, takže jsem očekávala, že to bude rychle za námi. Doufala jsem v to, že ho zavřou definitivně už dnes.
To ale jak vypadal mě doslova fascinovalo. Ten prsten musel být mocnější než jsme si s Lissou myslely, protože teď vypadal asi jako před dvěmi nebo čtyřmi lety, když jeho nemoc nebyla v až tak pokročilém stádiu. Bylo to neuvěřitelné.
"Co se mu stalo?" zamumlala Lissa nevěřícně.
"O tom ti asi budu muset říct později," pronesla jsem vyhýbavě.
Probodla mě zvědavým pohledem, který říkal, že tuší, co jsem provedla. A taky očekává dostatečné vysvětlení mého jednání.
"Věř mi zachránila jsem tím svou i Dimitrijovu budoucnost jako strážců," zašeptala jsem.
Stále se mračila, ale její tvář už trochu povolila.
"Kde je jeho právnička?" zeptala jsem se Adriana nervózně.
Jak jsem odhadovala věděl to. "Dal jí padáka. Dnes dělá právníka sám sobě," oznámil mi s otráveným úsměvem.
"Super. Vypadá líp. To se máme na co těšit," zavrčela jsem
"Zažádal jste o to, aby jste směl promluvit, teď máte možnost," pronesla Priscilla Vodová, která dělala soudkyni.
"Nejdřív bych chtěl podat vysvětlení všem přítomným," začal. "Umírám. Umírám celou dobu, co tu teď před vámi jsem. Ano, přiznávám svou vinu. Ale nelituji toho. Princezna Vasilisa má dar, dar s jehož pomocí by mohla zachránit množství životů. Možná jsem jí chtěl využít k tomu, aby mě zachránila, ale co je na tom špatného? Není spíš nezákonné nevyužít ten dar a nepomoci těm, kteří jej potřebují?"
"Ty pokrytče!" ujelo mi. "Obětovala by tím sama sebe!" vykřikla jsem nevěřícně.
"Slečno Hathawayová, nikdo vám nedal slovo," sjela mě Priscilla.
"Rose," chytil mě za zápěstí Dimitrij. Nevím, jak se mu podařilo se dostat až ke mě, ale zabralo to. Jeho dotek mi pomáhal se začít soustředit. "Prosím," dodal.
Poslechla jsem ho a znovu se usadila, teprve v tu chvíli mi došlo, že si vyměnil místo s Adrianem, takže teď seděl přímo vedle mě.
"Bojoval jsem o to, abych mohl žít. Je to snad zločin? Chtěl jsem pro náš svět toho dost udělat. Zachránit ho před úpadkem. Ale jsem nemocný a umírám. To mi chcete vzít i těch pár posledních měsíců možná i let, co mi zbývají?" zahleděl se na Priscillu.
"Klid," zašeptal směrem ke mě Dimitrij. Nenápadně ke mně posunul svou ruku, aniž by si toho kdokoliv mohl všimnout a propletl si se mnou prsty.
"Možná to co jsem udělal bylo nemorální, ale děje se tu o mnoho více událostí, které jsou po morální stránce nepřípustné. Nemáte problém přehlížet vztahy mezi učiteli a studentkami, tak proč by jste měli vidět zrovna pokus o záchranu života?" pronesl s letmým úsměvem, který mi věnoval.
Neřekl nic konkrétního, ale i tak jsem znervózněla. Navíc jsem ucítila, jak Dimitrij zkameněl. Věděla jsem, že by mu nedělalo problém dodržet svůj slib a ublížit mu, kdyby Viktor řekl něco, co by mohlo pošpinit mou pověst. To mi připomnělo jeho romány, které tak rád četl. Stejně jako šerifové na dalekém západě by byl schopen zabíjet jen proto, aby ochránil mou čest. Toho dělalo tím čím byl, mužem kterého jsem milovala víc než svůj život.
"Mluvte přímo, princi Daškove," upozornila ho soudkyně.
Stejně tak jako všichni v sále, nejspíš i ona nabrala dojmu, že je to jen jeho klička, jak svést pozornost soudu jinam. A navíc po včerejším soudu na tuhle narážku nebyl už nikdo zvědavý. Už jednou obvinil mě a Dimitrije, po druhé už to všichni brali jen jako ubohý pokus.
Asi ještě další čtvrt hodiny všechny nudil svým vyprávěním a kecy, ale o chvíli později ze už soud dál věnoval výslechům.
"Radši budu trčet v pokoji," oznámila jsem Dimitrijovi a vypařila jsem se dřív než mě stačil zastavit. Už mě nebavilo tam dál trčet a navíc mě už vyslýchali.
"Je to kretén, malá dhampýrko," objevil se za mnou Adrian, jakmile jsem vylezla na chodbu.
"Nemůžu uvěřit, že stále má ty stejný debilní kecy, jako včera," zavrčela jsem.
"Hold ty s Belikovem jste až příliš snadnej cíl," zavtipkoval.
"Adriane, co chceš?" otočila jsem se na něj unaveně.
"Někdo tě tu hledá," oznámil mi klidně. "Čekají na tebe v jednom ze salónků," dodal.
"Nemám chuť na tvoje vtípky," zavrčela jsem.
"Bohužél o otcovských návštěvách mě nenapadají žádný dobrý vtipy," poznamenal a vytáhl si z kapsy saka krabičku s cigaretami. "Chceš taky?"
"Mazur je tady?" zeptala jsem se ho nevěřícně.
"Jo. Má tu dokonce i tu alchymistku, která nezná ani základní barvy," opáčil.
"Sydney? Kde jsou?" zamračila jsem se.
"Následuj mě," opáčil s uličnickým úsměvem.
"Má drahá dcera," pronesl Abe pyšně, jakmile jsme se s Adrianem objevili ve dveřích.
"Tak co chcete, starý pane?" zeptala jsem se ho na rovinu.
"To nemůžu chtít jen obnovit dobré vztahy se svou milovanou dcerou?" pousmál se šibalsky.
"Proč jsi mě nechal zavolat?" zeptala jsem se ho znovu.
"Stále stejně ostrá," zhodnotil. "Královna si přeje, aby si ty nebo Lissa odpověděla Alchymistům na pár otázek."
"Otázek?" probodla jsem ho zkoumavým pohledem.
"Alchymisté si myslí, že učinili objev roku a myslí si, že to souvisí s éterem," upřesnil to znuděně.
"Spíš, ale jen začali věřit dětským pohádkám," poznamenal Adrian se smíchem.
"Co ty o tom víš?" obořila jsem se na něj.
"Zeptej se Sageové, ale bejt tebou si pospíším než se tu zhroutí," zavtipkoval.
Sydney sebou trhla a dál kolem sebe tikala očima. Tak se chovala i v královské rezidenci nebo i u Belikovových. Neměla ráda příliš Morojů a dhampýrů na jednom místě. Bála se nás. Bála se i mě, i když přátelství, které jsme navázaly v Baje mluvilo i za to, že její strach se zmírnil. Stále to ale bylo dost křehké přátelství. A já ho nechtěla ohrozit.
"Ráda pomůžu," zalhala jsem.
"Vážně to musím být já?" zeptala se Abeho Sydney nejistě.
"Tak zněla dohoda s tvými nadřízenými. Navíc znáš dohodu," opáčil Abe nesmlouvavě.
Sydney sebou pod tím slovem "dohoda" znovu škubla. Čím déle jsem jí znala tím víc jsem byla i přesvědčená, že Abe na ní něco má a jen toho využívá, aby ona dělala to, co chce on.
"Můžeš jí říct vše, co vědí Morojové, ona ví co všechno může říct Alchymistům," oznámil mi Abe klidně.
"Adriane proč neukážeš Zmejovi místní vyhlášený bar?" pohlédla jsem na Adriana významně.
Chtěla jsem, aby se Sydney uklidnila a tohle byl jediný způsob, o kterém jsem byla přesvědčena, že pomůže. Nevypadala zrovna dobře, i když se snažila svůj strach skrýt. Já byla celý život učena ho rozeznat.
"Já radši zůstanu tady," opáčil Abe.
"Vlastně tě mám zavést za pra tetou." Nadhodil Adrian, když jsem se usadila vedle Sydney na pohovce. Byla jsem mu vděčná.
"Tak v tom případě jí nesmíme nechat dlouho čekat," postavil se pobaveně. "Nezapomínejte na loajalitu ke svým lidem, slečno Sageová," varoval Sydney.
"Nezapomenu," ujistila ho suše.
"Lepší?" zeptala jsem se Sydney, když se zavřeli dveře.
Tázavě se na mě zadívala, jako bych právě vyzradila něco, co nechtěla. Trochu se uvolnila, ale jen natolik, aby nedala znát své další emoce.
"Ráda tě vidím," vydechla.
"Já tebe taky," přeměřila jsem jí zvědavým pohledem. "Děje se něco?"
"Nic," zalhala.
"Tak o co jde? Hádám, že tu nejsi bez důvodu," nadhodila jsem.
"Alchymisté mě sem poslali," řekla tvrdě. Nijak se teď už nenamáhala se skrýváním toho, že by odsud nejradši utekla. Ani trochu se jí to nelíbilo. "Mám za úkol tu pro ně vyzvednout pár záznamů o éteru," řekla.
"To to nemohl udělat někdo jiný?" podivila jsem se.
Zakroutila hlavou. "Abe se zmínil, že už znám tebe i Lissu. Řekl, že možná by nebylo špatné, kdybych jela já, protože mě už znáte."
Obě jsme, ale věděly, že tím to nebylo. On na ní něco měl. Něco čím si byl jistý, že prozradí Alchymistům jen tolik, co si bude přát on. Ani trochu se mi nelíbilo, že jí takhle vydírá, ale nemohla jsem s tím nic udělat, když jsem ani nevěděla o co jde.
"Tak se ptej," pobídla jsem jí. "Tobě věci o éteru budu vysvětlovat radši než celé královské radě," pousmála jsem se.
"Naši lidé narazili na pár anomálii v několika nevyřešených případech, v kterých šlo o Strigoje i vás ostatní a potřebovala bych vědět, jak éter přibližně funguje. Třeba bych pak byla schopná podle toho pár těch případů vyřešit," vydechla.
Začala jsem jí vysvětlovat některé záležitosti o éteru. Začínala jsem Lissinými a Adrianovými schopnostmi a tím co jsem věděla o historii Anny a Vladimíra. Sydney pečlivě poslouchala a na nic se neptala. Bylo to zvláštní během půl hodiny mi připadalo, že se naprosto uvolnila, teda aspoň natolik kolik bylo u dvora plného Morojů a dhampýrů možné.
"Tak co probíráte?" objevil se ve dveřích Adrian.
"Adriane!" zaskučela jsem. Nechtěla jsem, aby se zas Sydney stáhla do sebe.
"Ano?" pousmál se na mě.
"Nemáš být jinde?" zkusila jsem to.
"Ani ne. Nudil jsem se, tak jsem si řekl, že pomůžu tobě a alchymistce," poznamenal a posadil se na křesílko naproti pohovce.
K mému překvapení Sydney jen protočila oči v sloup. Že by si už na Adriana zvykla dostatečně na to, aby se ho už ani nedokázala bát?
"Neměla bys pár otázek i na mě?" mrkl na Sydney.
"Vlastně ano," trochu při tom sebou zacukala.
"Umíš navštěvovat cizí sny, že ano?" zeptala se opatrně.
"Už si to viděla, ale pokud chceš můžu tě znovu navštívit," odvětil a zasmál se smíchem jako ve starých hororech.
"Ne! Ne! To ne!" vyhrkla. "Chci říct," zase ztuhla. "Tohle nechci spíš by mě zajímalo, jestli to můžeš využít na každého."
"Jo," odpověděl. "Teda s lidmi jsem si nebyl jistý, ale když už jsem to zvládl jednou..."
"A nátlak?" zeptala se najednou.
"Můžu tě přinutit k čemukoliv, daleko líp než ostatní Morojové," odpověděl jí znovu.
Docela mě překvapovalo, že se tím zodpovídáním otázek baví a vůbec jsem ani nevěděla proč. No možná to bylo Sydneyným strachem nebo vážně se k smrti nudil.
"K čemukoliv?" zeptala se ho nejistě. "I k věcem, které by člověk nikdy neudělal?"
"Nevím nikdy jsem nezkoušel nikoho donutit dělat něco, co by bylo naprosto proti jeho přesvědčení, ale jestli chceš můžeme to zkusit," navrhl se zájmem.
"To je dobrý," odvětila suše.
"Vlastně díky. Nikdy mě taková otázka ani nenapadla," zamračil se. "Všechno na co se využívá nátlak je jen ve spektru něčeho, co je člověk schopen udělat. Ale co by se stalo, kdyby někdo využil nátlak a chtěl po někom něco, co by bylo úplně proti jeho přesvědčení?" zamyslel se.
"Asi by to neudělal," řekla jsem. "Teda, když uživatelé země, kteří mají nátlak hned nejsilnější po uživatelích éteru to zkusí nestane se to. Mohou ho využívat jen k tomu, aby někoho jen popostrčili v tom čeho je schopen.
"Co když jsme s Liss, ale až příliš silní?" uvažoval dál Adrian a zadíval se na Sydney. "Ona by nám v tom možná mohla pomoct."
"Dost Adriane!" okřikla jsem, když Sydney zbledla děsem. "Nic takového. Lidi nejsou pokusní králíci."
"To nebyl návrh kvůli tomu, že je člověk. Jen na rozdíl od ostatních má hodně pevně dané hodnoty. Kdyby udělala něco proti své vůli ona, udělal by to každý," vysvětlil.
"Nic, takového," spražila jsem ho vážným pohledem.
"Dobře," usmál se jako by nic.

Znovu jsem zarazila svůj kůl do figuríny. Už asi hodinu jsem byla v tělocvičně. Byl už večer a Arthur, se kterým jsem měla mít trénink se vypařil. Nudilo mě dělat stále to samé a málem jsem to už zabalila, ale od dveří se ozval Dimitrijův hlas.
"Promiň, že si tak dlouho čekala," vešel dovnitř.
Překvapilo mě, že byl oblečený do věcí na cvičení. Navíc vlasy měl stažené gumičkou, takže bylo jasné, že trénink budu mít s ním.
"Takže po té dlouhé době máme znovu trénink, soudruhu?" pousmála jsem se.
"Divíš se?" zeptal se mě klidně.
Přešel ke mně a bez varování mě jediným pohybem podrazil nohy a já letěla rovnou k zemi.
"Hej!" vyhrkla jsem.
"Nedáváš pozor," sdělil mi. "Musíš zůstat stále ve střehu."
Zvedla jsem se a tentokrát jsem už jeho útok čekala. On ale jen kolem mě obcházel a čekal, jak budu reagovat.
"Na Akademii včera začala terénní cvičení," oznámil mi.
"Cože?" vyhrkla jsem.
Kvůli návštěvě Ruska se muselo celé cvičení posunout a bylo nám řečeno, že namísto šesti týdnů bude letos probíhat jen čtyři, ale netušila jsem, že už začalo.
"Máš na starosti Lissu, takže vlastně tvůj trénink už začal stejně jako ostatním až na to, že máš víc praxe," vysvětlil.
"Takže zas musím všude být s Lissou?" pousmála jsem se. "A co trest v kostele?"
"Vše je ti prominuto," oznámil mi a zaútočil.
Udeřil mě do ramene a následně i do břicha. Já ho ale zasáhla do nohy a podařilo se mi ho i na chvíli zpomalit, takže jsem mu uštědřila dalších pár ran, nakonec mě srazil celou svou váhou k zemi.
"Jakto?" pousmála jsem se.
"Stále platí, že po terénních cvičení budeš mít dál domácí vězení až do maturit, ale jinak byl tvůj trest zmírněn. Alberta se zmínila o tom, že spolupracuješ s Alchymisty a tady plníš plně své záležitosti, takže si zasloužíš část trestu odpustit," vysvětlil.
"A co teď děláme?" zeptala jsem se ho drze.
Stále na mně ležel a obě mé ruce držel podél mého těla za zápěstí, abych se nemohla vzpírat.
"Víš jak útočí Strigojové," oznámil mi.
"Ano," souhlasila jsem.
"O terénních cvičeních se tě budou všichni snažit srazit k zemi nebo ti utrhnout hlavu, či tě kousnout a tím tě zabít. Musíš se naučit, jak jim to vůbec nedovolit," řekl pevně.
"Zabila jsem už Strigoje, bude to hračka," namítla jsem.
"Nebude to tak snadné, Rose. Budou na tebe útočit i ve chvíle, kdy to budeš nejmíň čekat," dohadoval se.
"A jak mi k tomu pomůže tohle?" zeptala jsem se ho. Natáhla jsem hlavu, abych ho mohla políbit, ale k mé smůle mě držel příliš pevně, takže bez jeho pomoci jsem k tomu neměla nejmenší šanci. Věděl, že to chci a nedovolil mi to.
"Navíc poslední dobou tvé sebeovládání klesá čím dál víc," dodal.
"To není pravda! Mám dobré sebeovládání! Lepší než ty!" vyštěkla jsem.
"Tak to dokaž," vyzval mě.
Věděla jsem, že to dělá jen kvůli tomu, aby mě do maturit udržel od sebe. Ale přijmout to byl jediný způsob, jak mu dokázat, že mám silnější sebeovládání než on.
"Dobře. Kdo to dýl vydrží vyhrál," usmála jsem se. Využila jsem jeho překvapení z toho, že to přijímám a všechnu sílu využila k tomu, aby jsme se přetočili. "Nechtěl si náhodou bojovat?"