VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

21. kapitola - Zásah

"Začíná ti to jít," slyšela jsem Dimitrijův pobavený hlas, když už jsem znovu byla na zemi uvnitř tělocvičny. Trénink mi připadal tvrdší, než obvykle.
"Vážně? Tak proč se na zemi valím já, a ne ty?" zavrčela jsem a sundala si bílý šátek z očí.
Ty tréninky s tyčemi, kdy jsem měla zavázané oči, mě začínaly štvát. Už možná právě díky tomu, že jsem neměla nervy na to abych stále jen prohrávala.
"Už ale zvládáš bojovat," pomohl mi Dimitrij na nohy.
"Super, takže to je nějaká výhra?" zeptala jsem se ho drze.
"Možná," obdařil mě svým typickým polovičním úsměvem. "Brzo se budeš umět bránit naprosto vyrovnaně, jako by si viděla."
"Zkus si to sám. Klidně se vsadím, že by si sám byl na zemi, kdybys měl zavázané oči ty. Vlastně možná, i kdyby jsme je měli zavázané oba," pronesla jsem vážně.
"Chceš to zkusit?" zeptal se mě se zájmem.
"Co? Bojovat, když oba neuvidíme totálně nic?" pohlédla jsem mu do tváře nevěřícně.
"Můžeme to zkusit, ale buď si jistá, že tě potom už nebudu šetřit," varoval mě.
"A jak si můžu bejt jistá, že nebudeš podvádět," namítla jsem.
"Věříš mi?" zadíval se mi do očí. Myslel to smrtelně vážně.
Věděla jsem, že by nebyl schopen podvádět. Na druhou stranu se mi, ale líbilo, když se mi vždycky zadíval do očí, jakmile měl potřebu se hájit. Milovala jsem ty tmavě hnědé oči.
Rychle jsem sebou trhla, abych vyhnala své myšlenky, které by mohly vést k dalšímu selhání mého sebeovládání a donutila jsem se k úsměvu, abych skryla, co cítím.
"Věřím ti," souhlasila jsem.
Bez dalšího slova se postavil za mě a znovu mi zavázal kolem očí bílý šátek. Cítila jsem jeho vůni i jeho ruce, které zavazovaly šátek. Dokonce i moje tělo přirozeně reagovalo na teplo, které vycházelo z jeho těla.
Uklidni se, Rose! Musíš tyhle myšlenky dostat z hlavy, přemlouvala jsem sama sebe.
Jen díky tomu, že uplynula už nějaká ta chvíle od doby, co mi Dimitrij zavázal oči jsem stačila uhnout jeho útoku. Bylo to namáhavější, než kterýkoliv boj s ním před tím. Kolem mě švihala jeho tyč s až děsivou přesností, a to jsem si byla jistá tím, že má vážně sám zavázané oči. Děsilo mě to.
Každý by se nejspíš bál kolem sebe mlátit tyčí, když toho druhého nevidí a ani on se nemůže přesně bránit, když sám má zavázané oči. Zároveň jsem, ale věděla, že se nemusím držet zpátky. Věděla jsem, že je v tomhle dobrý už soudě podle toho, že jsem měla, co dělat, abych se udržela v celku mimo dosah jeho tyče.
Ucítila jsem, že jsem se těsně vyhnula dalšímu úderu a nechtíc jsem přešlápla celou tvojí váhou na špatnou nohu, kterou jediným máchnutím Dimitrijova tyč podrazila. Letěla jsem přímo k zemi, ale k mému překvapení mě zachytily známé ruce.
Překvapeně jsem si stáhla šátek a zjistila, že Dimitrij má vážně stále zavázané oči. Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak mě mohl dokázat zachytit, když jsem padala k zemi.
"V pořádku?" zeptal se mě a volnou rukou si stáhl šátek.
"Jak to děláš?" vyhrkla jsem nechápavě.
"Jsem zvyklý. Za nějaký čas to taky zvládneš," odvětil klidně a odstoupil ode mě.
"Chci se to naučit!"
"V tom případě ti znovu zavážu oči, ale tohle..." na chvíli se odmlčel. "Zkusíme to až budu vědět, že tě omylem nezabiju."
"Ty bys mi neublížil," odsekla jsem. "Ale dobře."
Otočila jsem se k němu zády a podávala mu svůj šátek na znamení, že hodlám pokračovat v tréninku.
"Je už pozdě za chvíli bude večeře," namítl.
"To nevadí," nedala jsem se.
Váhavě mi zavázal oči a vložil mi do rukou tyč. "Jen na chvíli."
"Jistě, soudruhu," pousmála jsem se a máchla tyčí, že určitě jsem ho minula jen o pár centimetrů.
Odrazil mou tyč a bez varování mi podrazil nohy. "A od teďka si nebudeš už sundavat šátek, když upadneš. To platilo jen pro tréninky u chaty a teď jsme v tělocvičně."
Poslepu jsem se vyškrábala na nohy a ihned odrazila jeho útok. Vůbec se neobtěžoval s tím mě šetřit. Zdálo se, že po tom, co jsme spolu před chvílí doopravdy bojovali, to už ani nepřipadalo v úvahu.
"Soustřeď se," nabádal mě. "Snaž se útočit cíleně. Když kolem sebe budeš jen máchat tyčí ani mě neškrábneš."
Nevím proč, ale byla jsem si naprosto jistá tím, že si ten svůj proslov jako vždycky užívá. Čas od času jsem byla vážně přesvědčena o tom, že sám sebe rád poslouchá.
"Dej si pohov s těma přednáškama o těch zenovejch blbostech," zavrčela jsem a vymrštila tyč směrem dopředu a k mému překvapení jsem ho vážně zasáhla.
Pohotově jsem si sundala šátek z očí, jakmile jsem uslyšela ránu a všimla si, že je Dimitrij na zemi. Trochu jsem zazmatkovala a padla na kolena vedle něj.
"Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?" vyhrkla jsem starostlivě.
Porušila jsem pravidla, když jsem ho zasáhla tyčí jako by to byla bodná zbraň. To bylo zakázané. Tyče se směly v boji využít jen, když se používaly celoplošně. Teď jsem, ale byla trochu vděčná za to, že pro jistotu mají zakulacené konce, protože kdyby byly jen seříznuté, nejspíš bych Dimitrije i probodla.
"Je to moje vina. Nesoustředil jsem se," zavrčel a dotkl se bolavého místa na břiše.
"Kurva!" vyhrkla jsem, když přes jeho tmavě modré tričko, začala prosakovat krev.
Odstrčila jsem z rány jeho ruku a bez varování mu tričko vyhrnula.
Rána připomínala spíš krvavou modřinu, než bodnou ránu. Nepochybovala jsem o tom, že za pár hodin zfialoví, ale stejně z ní tekla spousta krve. Rána byla na břišním svalu na levé straně hned pod Dimitrijovými žebry. Prozkoumala jsem ránu víc a všimnula si, že to krvácí hned z několika míst. Nevypadalo to zrovna dobře.
"Nic to není," snažil se stáhnout si tričko zpátky, ale já ho nenechala.
Zaregistrovala jsem i pár dalších modřin, které jsem přisuzovala terénnímu cvičení. I on bojoval s mými spolužáky. Věděla jsem, že kvůli tomu se Strigoji se zapojil dneska dopoledne po dlouhé době do náhodných akcí, které měly otestovat mě i mé spolužáky, ale nevěděla jsem, že si z nich odnesl i modřiny. Strážci musí utrpět hodně velkou ránu, aby to způsobilo modřinu. Teď mě, ale víc zajímala rána, kterou jsem mu způsobila já.
"Nic to není?" vyštěkla jsem možná až příliš hystericky. "Musíme ti to ošetřit, než budeš mít infekci! Ani se nepokoušej hnout! Jdu pro lékárničku."
Rychle jsem odběhla do malé koupelny v tělocvičně a donesla malou lékárničku, která byla uvnitř nástěné nouzové první pomoci v koupelně. Posadila jsem se vedle Dimitrije zpátky na žíněnku na zem a začala se prohrabovat lékarničkou.
"Přeháníš, Rozo," ujistil mě Dimitrij, když jsem vzala vatový tampón a namočila ho do dezinfekce.
Přejela jsem tampónem po Dimitrijově ráně až musel stisknout zuby. Věděla jsem, že to musí šíleně pálit. Ale nepřestávala jsem, dokud jsem si nebyla jistá tím, že je rána vyčištěná.
"Vážně?" zeptala jsem se ho a opatrně ránu zalepila velikou náplastí.
Sama jsem už několikrát podobnou náplast využila, když jsem měla nějaké zranění.
"To ti udělal Eddie při té ranní akci?" zeptala jsem se ho zvědavě a ukázala na modřinu na jeho hrudi. Byla malá, ale dost fialová na to, aby přitáhla mou pozornost.
Jakmile jsem se rány dotkla ucítila jsem něco jako slabý elektrický náboj. Předpokládala jsem, že Dimitrij mou ruku odstrčí a vyskočí na nohy, ale nestalo se.
"Ty už si o tom slyšela?" podivil se.
"Narazila jsem na Masona," vysvětlila jsem. "Něco o tom říkal. Prej Eddie skolil Stana i Albertu, ale ty si ho překvapil," pousmála jsem se.
"Bude z něj dobrý strážce," řekl uznale.
"Doufám, že i ze mě," zamumlala jsem.
"Z tebe ne," oponoval mi.
Překvapeně jsem se mu zadívala do očí.
Neubránil se svému typickému polovičnímu úsměvu. "Ty budeš výborná strážkyně. A když vynecháš formality jsi jí už teď."
Toho jsem si vážila. Vážila jsem si toho, protože to říkal on. Ne, kvůli tomu, že jsem ho milovala, ale kvůli tomu, že nehledě na to, co ke mně cítil byl to vynikající strážce a já věděla, že by to nikdy neřekl, kdyby to nemyslel smrtelně vážně.
Dotkla jsem se své ještě zalepené nové molnijské značky, kterou mi vytetovali ráno.
Měla jsem dvě značky za bitvu a jednu za Strigoje, to už něco muselo znamenat, když jsem ještě ani nepřijala značku slibu.
Oplatila jsem mu úsměv, ale stále jsem svou ruku nechávala na jeho modřině a jemně po ní kroužila prstem. Nevím proč, ale připadala mi fascinující. Možná to bylo tím, že bych nečekala, že na Dimitrijovi někdy uvidím tam tmavou modřinu nebo tím, že jsem potřebovala záminku pod kterou jsem se mohla Dimitrije dotknout.
"Už by si měla jít za chvíli končí čas večeře," řekl po chvíli mlčení. Chytil mi zápěstí ruky, kterou jsem přejížděla po tmavé modřině, ale chvíli jí držel, než jí pustil. "Uvidíme se zítra ráno před vyučováním."
Neochotně jsem dala věci zpátky do lékarničky a vstala.
"Možná by si s tou ránou měl zajít na ošetřovnu," napadlo mě.
"Je v pořádku, Rose," ujistil mě.
"Tak zítra," vydechla jsem a zamířila ke dveřím.

Celé dopoledne bylo hektické. Ráno trénink odpadl, a tak jsem musela hned po ránu jít za Lissou, abych jí odvedla na její první hodinu. Jako první hodinu měla ruštinu, takže jsem prakticky vzato jen stála vzadu u stěny a byla v polovičním limbu. Druhá hodina už byla o něco lepší, protože měla společenské vědy, které byly alespoň trochu záživné. Největší utrpení, ale pro mě znamenala třetí a čtvrtá hodina, kdy měla dvě hodiny biologických laborek. Byla ve dvojci s Miou, takže jsem aspoň měla šanci vidět Masona, ale stejně to byla poměrně nuda, když jsme většinu času ani nemohli spolu promluvit. Teď jsem záviděla Dimitrijovi, že tam nemusí být díky tomu, že jsem měla o terénních cvičeních na starosti Lissu já.
Dál jsem znuděně sledovala, jak Lissa spolu s Miou pozorují něco skrze mikroskop a zadívala jsem se směrem k oknu. Venku byla tma, ale i tak jsem díky lampám rozmístěným po areálu poznala postavu přecházející po dvoru. Dimitrij.
Pousmála jsem se, když zvedl k oknu hlavu. Věděla jsem, že díky osvětlení v místnosti laboratoří mě vidí mnohem líp, než já jeho. Stále jsem měla výčitky kvůli tomu, že jsem ho předchozí den zranila. Nikdy bych mu úmyslně neublížila.
"To je Belikov?" zeptal se mě tlumeně Mason, když viděl můj pohled.
Dimitrij se jako na povel dal do pohybu a během pár vteřin se ztratil z dohledu.
"Jo," potvrdila jsem mu, co nejvíc znuděně to šlo.
Jenom z toho, že jsem ho viděla, se mi rozproudila krev v žilách.
"Myslel jsem, že bude někde zkoušet novice a ne jen obcházet areál," pronesl zamyšleně.
"Možná se chystá na nás," zavtipkovala jsem. "Aspoň by byla konečně nějaká zábava."
"Na tebe ještě stále neútočili, co?" zasmál se, tak nahlas, že ho profesorka propálila varovným pohledem, kterým naznačovala, jak nevhodně se Mason chová.
Její pohled měl, ale jen takový účinek, že jsem se musela trochu zasmát i já.
"Taky má Mia po páté hodině oběd?" zeptala jsem se ho tlumeně.
"Až po šesté," zamumlal sotva slyšitelně.
"Škoda. Chtěla jsem se dohodnout na těch trénincích v lese," zašeptala jsem, co nejtišeji jsem to dokázala, aby nás profesorka nebo někdo jiný z noviců stojících vzadu neslyšel.
"Odpoledne máme schůzi v chatě. Příjde i Jill a Eddie se prej taky dokáže vyvlíknout. Camille je dneska špatně, takže má volno. Údajná otrava jídlem," vysvětlil mi.
"Údajná?" Pozvedla jsem obočí.
"Všichni si myslí, že jí dal někdo něco do jídla, kvůli tomu, jak zametla s Aaronem."
Aaron byl Lissin bývalý kluk. Po Lisse chodil chvíli i s Miou, ale potom byl dost dlouhou dobu sám, dokud se před pár týdny nedal dohromady s Camille. Vlastně jsem ani nevěděla, kdy se mezi nimi něco změnilo, ale ostatní to vnímali jinak.
Nevěděla jsem moc podrobností, protože namísto večeře jsem ošetřovala Dimitrije, ale podle všeho Camille udělala Aaronovi scénu před polovinou našeho ročníku v jídelně.
Bylo mi Aarona líto. Byl to hodný kluk. I když ho Lissa nechala a on se pohyboval s královskými, stále nás zdravil a choval se k nám mile. Vlastně stále si tak trochu myslím, že Lissu stále má rád víc, než kamarádku nebo spolužačku, ale Lissa k němu nikdy nic moc necítila. Měla ho ráda spíš jako kamaráda nebo svého příbuzného, než kluka, a to i když spolu chodili. Stejně jsem mu, ale nepřála nic špatného. A když mu Camille ztropila scénu před celou Akademií, kvůli tomu, že se s ní rozešel, měla jsem chuť jí sama přiotrávit. Pochopila bych, kdyby Aaron ji podvedl nebo ji nějak podrazil, ale on se s ní pouze rozešel.
"Jo, málem bych zapomněl," zašeptal Mason a vytáhl z kapsy malou krabičku a vtisknul mi jí do ruky, tak aby to nikdo z noviců ani z dozoru nezaznamenal. "Všechno nejlepší. Dal bych ti to už včera, ale neměl jsem příležitost, když se vrátila Katherine."
"Neměl si za mě utrácet," povzdechla jsem si.
"Nebylo to moc drahý a tobě se líbil," pousmál se.
Rozhlédla jsem se, a když jsem se ujistila, že se o mě nikdo nestará otevřela jsem krabičku. Byl tam náramek z několika pramenů černé kůže na kterých byly kameny v barvě jadeitu vytvarované a navlečené molnijské značky. Vím, že jsem podobný náramek viděla o letních prázdninách v Missoule, ale místo značek na něm byly pouze kolečka z kamenů.
"Není to pravý jadeit, ale má podobnou barvu. Myslel jsem, že ti to bude připomínat Lissu a taky to, že budeš strážkyní," pousmál se.
"Děkuju," vyhrkla jsem a stiskla mu ruku. Obejmula bych ho, ale tím bych porušila hned několik předpisů. "Nečekala jsem, že od tebe něco dostanu."
"Vlastně dneska odpoledne při našich tajných výcvikových mimoškolních aktivitách máme pro tebe ještě malou blbost všichni," zašeptal uličnicky.
"Mám se bát?" vyzvídala jsem.
"No... Nech se překvapit," pousmál se.
"Váž..." nadechla jsem se, ale v tu chvíli jsem to už nedokázala dokončit, protože se rozrazily dveře od třídy a dovnitř vtrhli čtyři strážci.
Stan, Alberta, strážce, kterého jsem neznala jménem a další jménem Stefan.
Tohle bylo poprvé za celé cvičení, kdy zaútočili během vyučování. A já s Masonem měla tu smůlu, že krom nás tam byl jen Dean z našeho ročníku. Před asi deseti minutami s námi byl ještě Greeg od nás ze třídy, ale Morojce, kterou chránil se z pitvání zvedl žaludek, a tak jí musel následovat.
Stážci - teda pro teď Strigojové - se vrhli rovnou ke studentům a nás úplně ignorovali.
Bez rozmyšlení jsem se vrhla před Lissu a i s Miou jsem je strčila za sebe. Mason se postavil do cesty Stanovi a začali spolu bojovat, když jsem já začala bojovat se Stefanem a Albertou najednou. Neznámého strážce mohl zastavit jen Dean, který trochu zpanikařil a udělal zásadní chybu, když si nechal vyrazit kůl z ruky.
Jeho kůl dopadl asi metr ode mě. Kopla jsem Albertu do břicha a Stefanovi zasadila ránu do nohy.
"Deane!" vykřikla jsem a hodila mu svůj kůl.
Znovu jsem odrazila Stefana. Přikrčila jsem a udělal kotrmelec stranou, abych se vyhnula úderu Alberty. Vyšlo to. Skončila jsem přímo vedle kůlu Deana a díky mému nečekanému manévru jsem dostala dostatek času k tomu, abych ho mohla zvednout a přímo nasměrovat do Stefanova srdce.
Stefan zahrál to, jak se hroutí k zemi a já měla na starosti už jen Albertu. I na svůj věk má Alberta úžasnou kondičku. Je rychlá i silná, a když jsem s ní teď bojovala, znovu mi došlo proč ji tolik obdivuju.
Mason stále bojoval se Stanem a Dean byl taky zaměstnaný, takže jsem musela znovu strčit Lissu za sebe, aby se k ní Alberta nedostala. Mia ale byla příliš daleko.
Odrazila jsem další Albertin útok a začala i s Lissou couvat k Mie. Byla mimo dosah Strigojů, ale i tak kdyby Dean nebo Mason selhali vrhli by se fiktivní Strigojové rovnou k ní. Většina studentů utekla, jakmile vtrhli dovnitř strážci, ale krom Mii a Lissy zůstali ještě dvě dívky, které teď chránil Mason. Navíc boj dost zhoršovaly lavice plné pomůcek k mikroskopům. Stoly jsou v laboratořích přišroubované k podlaze, takže moc prostoru pro boj tu nebylo.
Znovu jsem se vyhla a ani nevím jak, ale podařilo se mi kůlem najít cestu k Albertinu srdci.
Vyhráli jsme. Mason i Dean se se svými protivníky vypořádali, takže jsme dostali i pochvalu za dobrou skupinovou práci. Jen Dean byl pokárán za chvilkové překvapení.
Po hodině jsme i s Lissou zamířily za profesorkou Carmackovou, která si nás nechala zavolat. Byla jsem stále ještě zpocená z boje, ale měla jsem v batohu náhradní tričko, takže stačilo se jen převlíct na záchodech.
Už jsme skoro došly do knihovny, kde jsme se měly sejít, ale v tu chvíli na mě zaútočil další fiktivní Strigoj. Byly jsme zrovna v části, kde osvětlení bylo dost mizerné, takže jsem v tý tmě svého protivníka nepoznala dokud jsem se mu nesnažila vyhnout a on přesně nepředpověděl můj pohyb. To dokázal pouze jeden strážce. Něco takového by mohl udělat jen on. A já věděla, že tenhle boj už nebude, tak jednoduchý, protože mým protivníkem byl Dimitrij.