VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

34. kapitola - Nightmare

Stála jsem uprostřed sálu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poznala jsem halu královské rezidence, stojící poblíž Petrohradu. Něco, ale bylo jiné. Obklopovalo mě světlo svíček zasazených do obrovského skleněného lustru na stropě. Ani v nejmenším jsem nedokázala pochopit, jak někdo mohl dát svíčky, tak vysoko. Všude po zdech byly nástěnné svícny, které při mé návštěvě v Rusku sloužili už pouze jako ozdoba a připomínka starých časů.Zaslechla jsem hlas a trhnutím se za ním otočila."Mihrimah!" křikla na mě žena oblečená do bledě modrých korzetových šatů. Jen pohled na její šaty mě dusil. Když jsem se na ní ale pečlivěji zaměřila, všimla jsem si jejích dlouhých hnědých vlasů pečlivě učesaných do složitého účesu i jejích ledově modrých očí."Má, paní," promluvila jsem, aniž bych tomu dokázala zabránit.Něco se dělo. Něco bylo špatně.Bez toho aniž bych se pokusila o pohyb jsem šla za ženou. Procházely jsme chodbami a míjely Moroje i dhampýry oblečené do podobně střižených šatů. Nedokázala jsem se pohnout vlastní vůlí, ale cítila jsem, že já korzet nemám. Měla jsem pouze šaty, které nepatrně stahovaly, ale neviděla jsem na ně. Jen jsem občas zahlédla smaragdově zelenou a zlatou látku."Mihrimah, dál už půjdu sama. Nemusíš si dělat starosti uvnitř je pouze lord Tarus," usmála se na mě."Jistě, lady Ozerová," poklonila jsem se."Nikdo tu není. Víš, že jinak jsem Eveline," usmála se na mě."Lady Ozerová, zapomínáte na náš plán," pohlédla jsem na ní významně."Jistě, strážkyně Omarah. Zůstaňte tu," kývla na mě jemně a zamířila ke dveřím.K mému překvapení jsem se dala do pohybu ani ne vteřinu potom, co se dveře zabouchly. Kráčela jsem chodbami, až jsem došla k jednomu z pokojů. Zpoza opasku, který jsem měla připnutý na šatech, jsem vytáhla klíč a odemknula dveře. Rychle jsem vešla dovnitř a znovu za sebou zamknula.Pokoj byl poměrně prostorný. Byla v něm manželská postel s nebesy a veškeré přikrývky měli orientální vzor. Celý pokoj byl sladěn do zlato-modré barvy a jen malá pohovka a židle, které působily dost staře, měly jadeitové polstrování.Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní rudé šaty. Přešla jsem k zrcadlu a zadívala se na sebe do zrcadla. Dívku v zrcadle jsem nepoznávala, ale něco na ní mi připadalo šíleně známé. Hned na první pohled mi bylo jasné, že pochází z orientálních států. Její pleť nebyla nějak tmavá, ale měla jiný barevný nádech, než bylo u dhampýrů a Morojů zvyklé. Vlasy měla černé, dlouhé až téměř po zadek. Byly rovné, ale na rozdíl od dívek, které si vlasy žehlily, působily přirozeně. Její skoro až černé oči jen zvýrazňovaly její jemné rysy ve tváři.Nejvíce ze všeho mně ale nejvíce upoutaly ty šaty. Vím, že o dějepisu jsem moc pozor nedávala, ale téměř bych přísahala, že takové šaty se nosily v orientu za stejné doby, jako v Evropě šaty, které na sobě měla lady Ozera. Byly ze smaragdového a zlatého hedvábí a byly podobně zúženy jako korzetové šaty s tím rozdílem, že jsme se v nich nedusily.Dívka v zrcadle se začala převlíkat do šatů z rudého hedvábí. Byly střižené méně do Evropského stylu, než šaty, které měla původně a působily vyzývavěji. Taky jsem byla překvapená, když si Mihrimah musela vršek šatů zavázat kolem prsou a zastrčit za horní lem už utáhnuté části, která měla připomínat korzet. Ty šaty jí stahovali víc, než ty předchozí a poprvé za celou dobu jsem ucítila její zmatené myšlenky. Něčeho se obávala, ale netušila jsem čeho. Starostlivě na sebe pohlédla do zrcadla a zamračila se na svůj odraz v zrcadle."Co jenom budu dělat, až to začne být vidět," přejela si starostlivě po svém břiše.A to už jsem nevěděla, co mě vyděsilo víc. Jestli to, co její gesto znamenalo, nebo náhrdelník, který se jí leskl na krku. Náhrdelník, který vypadal jako spleť zlatých a stříbrných růží, do kterých byly zasazeny rubíny a malé diamanty. To nebyl náhrdelník, který by mohla nosit obyčejná strážkyně.Na dveře se ozvalo zaklepání. Mihrimah sebou rychle trhla a pomalu přešla ke dveřím. Opatrně vzala za kliku a pohlédla na může, který stál ve dveřích. Její srdce se rozbušilo radostí a...Byla jsem zpátky ve svém těle.Rychle jsem upustila knihu na zem, jako bych se o ni spálila. To nebylo možné! To nemohlo být skutečné! Musela jsem mít nějakou zkreslenou halucinaci vyvolanou éterem! Ne! Nemohlo se stát to, na co jsem myslela!"To není možné," zamumlala jsem a vyděšeně pohlédla na knihu ležící na zemi.Ozvalo se zaklepání na dveře.Prudce jsem sebou škubla a vyděšeně pohlédla na dveře. Dveře se otevřely a v nich zůstala stát Lissa. V tu chvíli se semnou vše zatočilo a poslední, co jsem si pamatovala, byl Lissin vyděšený hlas, volající moje jméno. To už jsem se, ale znovu ocitla na místě éteru s tím rozdílem, že tentokrát jsem se nemusela dotknout knihy, aby se to stalo.Ležela jsem na posteli uprostřed pokoje Mihrimah. Víc jsem, ale nepoznala, protože byla tma až na světlo, které poskytovalo pár svíček v pokoji.Pohnula jsem se a zjistila jsem, že jsem nahá. Pootočila jsem hlavu stranou a pohlédla na muže ležícího vedle mě. I přes tmu jsem poznala, že dhampýr ležící vedle mě měl světlé vlasy a výrazné ostré rysy. Musela jsem přiznat, že byl přitažlivý."Baví tě mě pozorovat, když spím?" zeptal se a otevřel oči. Byly tmavé, tmavé jako noc."Vydržela bych tě pozorovat noci i dny," zamumlala jsem láskyplně."Noci i dny," zopakoval. "Ani noci ani dny by mi nestačily, abych se mohl vynadívat tvé krásy.""Ani samotný čas by nestačil, abych upadla do toho ráje," zašeptala jsem."Vzpomínáš si," pousmál se."Jak bych jen mohla zapomenout?" usmála jsem se na něj nevěřícně. "Nikdy nezapomenu.""Brzy začne svítat," pohlédl mi hluboko do očí. K mému překvapení jsem v nich viděla, cosi téměř až důvěrně známého. Miloval ji. Miloval ji stejně silně, jako Dimitrij miloval mě."A noc skončí," připustila jsem. "Uběhne další dlouhý den.""Řekla jsi už Eveline, o tvém požehnaném stavu?" zeptal se mě se zájmem v očích.Zavrtěla jsem hlavou. "Nemohla jsem. Ptala by se, kdo je otcem.""Budeme muset vymyslet nějakou přijatelnou lež," zavrčel."Nechci lhát," namítla jsem."Už jsme o tom mluvili, Mihro. To dítě je zázrak. Nechci, aby se mu někdo pokusil ublížit.""A ty víš, že já bych nikdy nedovolila, aby se toho dítěte kdokoliv třeba jen dotknul," osočila jsem se a instinktivně se dotkla svého břicha, jako bych chtěla chránit své nenarozené dítě.To není tvé dítě, Rose! Snažila jsem se přesvědčit samu sebe. Emoce, které jsem v tu chvíli ucítila z Mihrimah mi, ale bránili v tom, abych rozmýšlela jako já."Já vím, já vím," vydechl dhampýr. "Ale brzy to začne být vidět a musíme vymyslet, jak zajistit, aby naše dítě se nemuselo v budoucnu neustále ohlížet přes rameno.""Pak tedy řeknu, že si nejsem jistá, kdo je otcem. Že neznám jeho jméno," řekla nakonec."Víš, že existuje ještě jedno řešení," zaváhal."Nicolasi!" vyhrkla rychle. "To nejde! Nemůžeme to udělat.""Mohli by jsme žít někde stranou. V jedné z vesnic na východě. Nebo v Morojských městech," pohlédl na mě zoufale. "Někde, kde nás nikdo nezná.""A co Eveline? A Leo? Mohl by jsi je tu nechat? Jsou to naši přátelé a svěřenci," pohlédla na něj nevěřícně, jako by ji zradil jen svými slovy."Mohou odejít s námi. Eveline přeci chtěla někam mimo společnost, kde by mohla v klidu žít společně s Leem," snažil se jí přesvědčit."Ona, ale nedokáže žít bez komfortu. Ani Leo," namítla."Leo vlastní zámek v Itálii. Mohli by jsme tam žít. Měli by jsme vše, ale zároveň by jsme byli mimo dosah dvora a všech zvědavých očí," pousmál se."Možná..." začala nejistě. "Budeme si muset promluvit s Eveline i Leem.""Brzy. Začíná to být už vidět," cítila jsem, jak se pod dekou dotkl jejího břicha a jemně přes něj přejel. "Naše dítě," zašeptal jí do ucha."Náš syn," usmála se."Jak si tím můžeš být, tak jistá?" nechápal."Nevím," pokrčila rameny. "Cítím to."Vše se změnilo a já stála u okna v neznámém pokoji. Hleděla jsem do zahrady královské rezidence a sledovala Eveline s neznámým Morojem po jejím boku. Sklonila jsem hlavu a zahleděla jsem se na své břicho. Ne, nebyla jsem to já, byla to Mihrimah, kdo se díval na své břicho s vědomím, že v něm roste její dítě. Mě, ale stejně překvapila pokročilost stádia jejího těhotenství."Ach, Mihrimah," ozvalo se ode dveří.Náhlý zvuk doprovázený kroky mě vyděsil. Rychle jsem se otočila a pohlédla na známou osobu. Ve dveřích stála stará žena, Morojka. Její stříbrné vlasy byly pečlivě sčesány do ohromného účesu a její šaty měli barvu mědi. Její pleť byla asi stejně tmavá jako ta Abeho."Má drahá, neměla by ses namáhat. Víš, co říkal lékař," pohlédla na mě káravě a její tmavé oči se zaleskly starostlivostí."Hned si lehnu, büyükanne," usmála jsem se na ní. "Jen jsem se šla umýt.""Měla by si být opatrnější," kárala mě dál. "To těhotenství je zázrak samo o sobě, ohrožení plodu rostoucího pod tvým srdcem by bylo šílenství. Obzvlášť, když do jedné luny máš porodit."Vše se najednou znovu změnilo. Běžela jsem. Běžela jsem, jako by mi šlo o život. Byla jsem někde venku a všude kolem byla tma. Utíkala jsem po cestě lesem a cítila jsem šílenou bolest v nohou. Cítila jsem strach Mihrimah, jako bych byla skutečně ona. Bála se toho, co jí bylo v patách. Měla strach, aby pronásledovatel neublížil jejímu nenarozenému dítěti."Neutečeš," ozvalo se za ní syčení, zrovna ve chvíli, kdy dostala do břicha šílenou křeč a podlomily se jí kolena. Byla bezmocná a vyděšená."Moje dítě nedostanete!" vykřikla odhodlaně. Z posledních sil vystrčila bradu a hrdě pohlédla na Strigoje, který se k ní blížil. "Mé dítě se mnou i zemře, pokud se přiblížíš." Z ničeho nic vytáhla z opasku stříbrný kůl a nasměrovala si ho přímo k srdci. "I kdyby si se pokusil ze mě dítě vytrhnout, zemře téměř okamžitě potom, co se mi zastaví srdce."Strigoj nelidsky zavrčel.Tělem Mihrimah se rozšířil další nával bolesti. Každou chvíli měla rodit. Nemusela jsem být zrovna doktor, aby mi to nedošlo. Navíc ona sama si to až příliš moc dobře uvědomovala."Mihrimah!" lesem se rozezněl hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuslyší.Viděla, jak Strigoj zmizel ve stínu i to, jak se k ní blíží spousta postav v černém, ale to už jí projela další bolest a tentokrát už s jistotou věděla, že její syn přichází na svět."Mihrimah!" ozval se známý hlas.Zaostřila jsem na postavu před sebou a nevěřícně jsem se pokusila o úsměv, když jsem poznala Nicolase. "Ty si mě našel," zamumlala jsem slabě a vykřikla bolestí, když mnou projela další kontrakce. V následujících pěti minutách už se mnou Nicolas spěchal zpět do rezidence.Svět se semnou i s Mihrimah zatočil a stály jsme uprostřed jejího pokoje u dřevěné vyřezávané kolíbky. V kolébce ležel několik dní starý chlapeček a klidně spal. Něco na něm mi šíleně připomínalo přítele Mihrimah. Možná to bylo jeho světlými krátkými vlasy nebo tou tváří.
"Spi sladce, Liame," zašeptala Mihrimah a políbila dítě na čelo."Jsi ještě vzhůru?" ozval se udivený hlas ode dveří.Otočila jsem se za Nicolasovým hlasem. "Nemůžu se na něj přestat dívat," přiznala jsem."Má tvoje oči," pousmál se a po chvíli zaváhání přistoupil blíž ke mně."A tvoji tvář," otočila jsem se na něj a políbila ho.Utíkala jsem chodbami neznámého paláce, nebyla to královská rezidence, ale budova byla přibližně stejně rozlehlá. V náruči jsem nesla syna Mihrimah a snažila jsem se ho utišit, protože jeho pláč nás mohl prozradit víc, než bylo nutné. Prchali jsme a skrze bolest v srdci Mihrimah jsem začínala tušit, co se děje. Snad poprvé jsem viděla i její celé myšlenky. Byly zmatené a zoufalé. Vzpomínala na moment, kdy viděla Nicolase celého zkrvaveného ležícího na zemi uprostřed haly budovy, do které vkročila. Viděla před očima tváře Strigojů, kteří jí teď nejspíš byli v patách. Viděla mrtvou svou přítelkyni Eveline a tucty strážců.To nebyl obyčejný útok Strigojů. To byl plánovaný masakr a ona věděla, že tenhle boj, ne-li celou válku, už nejspíš prohrála. Už nic pro ni nebylo důležité, už na ničem nezáleželo. V tu chvíli si, ale uvědomila, že stále na něčem záleží. Na dítěti, které pevně svírala v náručí.K mému překvapení, i přes veškerou otupělost a celkovou únavu, přidala na tempu a utíkala dál chodbami budovy. Rychle zkoušela projít některými z dveří, ale všechny byly zdá se zamčené.Už ani nevím, kolikáté dveře se konečně otevřely, jen vím, že nás zavedly do zdobeného malého pokoje. Mihrimah zoufale hledala dveře pro služebnictvo, ale po tmě, která v pokoji panovala se hledalo špatně. Dveře byly hned vedle skříně na šaty a vedly do úzké chodbičky, tak malé, že se v ní špatně i chodilo, natož běželo. Nejtěžší, ale bylo překonat točité úzké schody o tři poschodí níž. Chodbička v nižším patře se alespoň rozšířila.Nahmatala dveře ven a vstoupila do dalšího pokoje. Byl to malý nepoužívaný salónek, z kterého vedli jen jedny dveře. Ve chvíli, kdy ale chtěla nahmatat kliku, se jí v zádech objevil tmavovlasý Strigoj."Tady je náš host. Paní už začínala být značně netrpělivá," pousmál se Strigoj hořce."Ustup!" přikázala mu a vytáhla si z opasku připnutého na šatech stříbrný kůl. "Ustup!""Dej mi to dítě," promluvil k ní chladně.Mihrimah si syna přitiskla blíž k sobě a pevněji zaťala prsty do kůlu. "Ustup!"Strigoj se bez jediného mrknutí vrhl proti nám. Uhnula jsem a bodla Strigoje do nohy kůlem. Bylo to tak rychlé gesto, že jsem si chvíli myslela, že tu reakci jsem udělala já a ne Mihrimah. Její syn se vzbudil a začal křičet, zatímco ho pevně svírala v jedné ruce a snažila se zneškodnit Strigoje, aby ochránila své dítě.Boj byl zdlouhavý a díky dítěti bylo vše komplikované. Vlastně Mihrimah porazila Strigoje téměř zázrakem. Nikdy bych nevěřila, že i s dítětem v rukou se dá zabít Strigoj.Rozběhly jsme se znovu ke dveřím, a jakmile jsme je otevřely, tak nás obě dvě vyděsilo, to co jsme uviděly. Nebyla jsem si jistá, koho to vystrašilo víc, ale nebýt v cizím vědomí, asi bych začala křičet a ihned bych utekla, i kdybych si musela probít cestu skrze miliony Strigojů.Celá místnost byla pokrytá krví. Drahá vyřezávaná zdobená postel se zlatými přikrývkami, modré těžké závěsy, podlaha, stěny, naprosto všechno až na... Odtrhla jsem pohled od jedné z mrtvých dívek ležící na zemi a šokovaně pohlédla směrem ke sklením francouzským dveřím, které vedly na balkón. Z balkónu vstoupila do místnosti, žena. Žena temnější, něž cokoliv na tomto světě.Abbigaile Ivaškovová si sundala z hlavy kapuci svého tmavého pláště a srdečně se usmála na Mihrimah, která si automaticky přitáhla syna víc k tělu."Ráda tě znovu vidím, má drahá," zazpívala Strigojka."Škoda, že nemohu říct to samé," zasyčely jsme s Mihrimah jednohlasně. Bylo zvláštní, že obě jsme chtěli říct to samé."Myslela sis, že poté co jsi odmítla mou nabídku, nic neudělám?" usmála se.Mihrimah mlčela."To dítě dostanu, ať už chceš nebo ne," oznámila jí sladce.To dítě. Mluvila o synovi Mihrimah stejně, jako Strigoj v předešlé místnosti. Proč by, ale Abbigaile zajímalo obyčej... V tu chvíli mi to došlo.To dítě nebylo obyčejné. Byl to potomek dvou dhampýrů. Byl tím, čím byla ona, než se stala Strigojkou. To nebyla náhoda. Nemohla být."Dej mi ho," přikázala Abbigaile."Nikdy!" řekla Mihrimah odhodlaně."Nezabiju tě. Možná ti i dovolím, zůstat s ním, ale teď mi ho dej!" pronesla Abbigaile měkce."Mého syna se nedotkneš!" couvla dozadu."Můžeš utíkat, ale stejně se nedostaneš z tohoto paláce," zasmála se Abbigaile."Nepřibližuj se!" vykřikla jsem a prudce se posadila na posteli ve svém pokoji. Byla jsem zmatená. Byla jsem zpátky. Zpátky ve svém pokoji."Rose!" vyhrkla Lissa úlevně. Seděla vedle mě na židli a cítila jsem, že mě drží za ruku. Skrze pouto jsem cítila její obavy.Trhla jsem sebou a vyděšeně se na ní zadívala. Nevěděla jsem, co se stalo, jen to, že už jsem nebyla v těle Mihrimah a Abbigaile byla pryč, ale i přesto jsem se nepřestala bát. Co se mělo stát dál? A co se to vlastně stalo? Byla to halucinace způsobená éterem nebo..."Panebože, Rose!" vyjekla a z židle se přesunula na mou postel. "Celá hoříš," dotkla se letmo mého čela. "Co se stalo?""Já - já... Dotkla jsem se stříbrných značek, a pak... a když jsem jí odložila..." začala jsem zmateně.Hlavou mi proudilo milion otázek a myšlenky mi lítaly jedna přes druhou."V pořádku... Snaž se nejdřív si uspořádat myšlenky," pousmála se opatrně."Já říkal, že neposlechla moje varování a ovládla ji magie éteru," ozval se známý hlas od dveří.Pohlédla jsem na Adriana a fascinovaně sledovala, jak zaklapl zlato-stříbrnou knihu."Mlč, Adriane!" okřikla ho Lissa."Má pravdu, byla to moje chyba," přiznala jsem."Co jsi viděla?" zeptal se mě Adrian zvědavě. "Teda spíš, co jsi prožila."Zaváhala jsem, a pak odpověděla: "Mojí nejhorší noční můru."