VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

38. kapitola - Slzy bolesti

I přes tisíce výmluv strážců se nakonec Adrianovi podařilo je přesvědčit, aby mě nechali s Lissou po našem příletu ke dvoru. Technicky vzato jsme s klukama ještě pořád nebyli mimo ohrožení kariéry, ale Adrian se po příletu postaral o to, aby i jeho prateta věděla o tom, že to celé byl hlavně jeho nápad. Podařilo se mu ostatní přesvědčit, aby mě nechali s Lissou i po krátkém výslechu, takže jsem teď seděla u postele u ní v pokoji a doufala, že se brzy probere.
Adrianovi se sice podařilo s ní na pár vteřin spojit za pomoci snů, ale podle všeho ji temnota přemohla a já neměla ani nejmenší ponětí, jak jí pomoct. Snažila jsem se z ní tu temnotu sejmout, ale nějakým způsobem se jí podařilo naše pouto téměř úplně utlumit. Byla jsem bezmocná a už jsem nevěděla, co mám zkusit.
"Rose," ozval se vedle mě známý hlas.
Překvapeně jsem sebou trhla a otočila se na Dimitrije. Vypadal unaveně a stále měl pár pohmožděnin, ale jinak se zdál být v pořádku.
"Jsi tu už přes deset hodin. Běž si odpočinout, já tu zůstanu," nabídl se.
"Nemůžu jí tu nechat," zavrtěla jsem hlavou a stočila pohled zpět k Lisse.
"Rose, jsi vyčerpaná," zvýšil trochu hlas. "Takhle to už dlouho nevydržíš."
Překvapeně jsem mu pohlédla do očí. "Ale já..." nadechla jsem se.
"Tím, že tu budeš sedět do úplného vyčerpání, Lisse nepomůžeš," skočil mi do řeči.
Měl pravdu. "Dobře," přikývla jsem. "Mohl by si prosím dojít pro Adriana?" požádala jsem ho. "Slíbil, že u Lissy klidně pár hodin stráví a já si myslím, že ať se mi to líbí nebo ne, on je asi jediný, kdo Lisse dokáže pomoct. Hlavně teď, když Lissa blokuje naše pouto."
"Hned jsem zpět," slíbil mi a odešel.
Jak Dimitrij slíbil, netrvalo to dlouho a ve dveřích Lissina pokoje se objevil Adrian. Chtěla jsem si s ním nejdřív promluvit, ale on mě ihned poslal, abych šla spát a nevracela se dřív, než za osm hodin. Slíbil, že na Lissu dá pozor a v případě potřeby mě zavolá, takže jsem neměla na vybranou. Dimitrij s ním nepřišel, proto jsem byla překvapená, když jsem vyšla na chodbu a našla ho čekat vedle dveří.
"Proč si nešel dovnitř?" zeptala jsem se.
Nic neřekl, jen pokrčil rameny. Otočil se a zamířil směrem k dhampýrským pokojům.
Potichu jsem šla za ním, ale když mlčel už nějakou dobu, tak už moje sebeovládání bylo v tahu. "Dimitriji!" předběhla jsem ho. A tak jsem ho zastavila ještě, než stačil odejít do svého pokoje. "Co se děje?" zeptala jsem se.
"Rose," vydechl potichu.
Udělala jsem k němu pár kroků a natáhla ruku k jeho obličeji. Přejela jsem prsty po jeho tváři a snažila se z jeho očí cokoliv vyčíst. "Nemůžeš za to," zašeptala jsem potichu.
"Neměla jsi..." nadechl se.
"Pak bych o tebe, ale přišla," vyhrkla jsem najednou.
V jeho očích jsem zahlédla krátký záblesk překvapení následovaný porozuměním. Sklonil ke mě hlavu a opřel si čelo o to moje. Měla jsem chuť se k němu přitisknout, ale v tu chvíli jsem se nedokázala pohnout ani o pár milimetrů.
"Už nikdy nedělej takovou nerozvážnost," zašeptal. "Radši bych zemřel, než abych dovolil, aby si padla do pasti té Strigojky. Nikdy bych nesnesl, kdyby se ti kvůli mně něco stalo."
"Moc si nefandi, nešlo jen o tvůj život," zamumlala jsem potichu. "Dělala jsem to i kvůli Christianovi. A pokud je to, co tvrdila Abbigaile pravda, tak jí klidně vlezu do pasti podruhé, pokud to Christianovi pomůže a Lissa bude v pořádku."
"Myslím, že nelhala," zvážnil a odtáhl se. Ustoupil o tři kroky dozadu a nasadil svůj typický nečitelný výraz strážce. "Nic jsem neřekl, ale v jednom z těch příběhů byla zmínka o uživateli éteru, který dokázal vyvrátit přeměnu Strigoje, ale nečetl jsem to celé. Myslím, že jsem se ti o tom zmínil už dřív, ale je to už dlouho."
"Vážně?" zeptala jsem se ho překvapeně. "Takže, kdyby Lissa..."
"Možná," přiznal.
"Musím jí to říct. Třeba jí to..." otočila jsem se k odchodu. Sotva jsem ale udělala pár kroků, Dimitrij mě zastavil.
"Řekneš jí to, až se prospíš. Stejně se ani ona jen tak nevzbudí," zarazil mě.
Měl pravdu. "Dobře," pousmála jsem.
Najednou mi bylo o dost líp. Jen představa, že má Lissa novou naději mě uklidňovala. Tahle informace jí mohla přinutit k vědomí, a to bylo důležitější, než cokoliv.
Dimitrij zamířil dál chodbou a zastavil se, až u dveří svého pokoje.
"Soudruhu," zastavila jsem ho, když otevřel dveře. "Omlouvám se."
"Za co?" otočil se na mě nechápavě.
"Kdybych tě nemilovala, Abbigaile by..." začala jsem, ale neměla jsem sílu to dokončit.
"Zabila by mě," zakončil to.
"Ale..."
"Zabil jsem jejího syna. Zabila by mě, kdyby mě Christian nezachránil," pohlédl mi zpříma do očí.
Bolelo to. Jeho slova mě zevnitř mučila a já netušila proč. Bylo mi zle při pomyšlení, že ho Strigojové mučili. Zároveň mě, ale bolelo srdce a nebylo to jen tím, že Lissu pohltila temnota. Věděla jsem, že se z toho dostane, protože byl u ní Adrian. Něco mi v tu chvíli způsobovalo tu bolest a já si nebyla jistá tím, co to bylo. Mučili ho, mohli ho klidně zabít a já se stále nedokázala zbavit pocitu viny. Ani přes jeho slova jsem se toho pocitu nedokázala zbavit. Co kdybych nepřišla včas? Byl by Strigojem jako Christian?
"Rose," zamumlal Dimitrij potichu a znovu ke mně přistoupil.
Překvapilo mě, když mě zničehonic objal. Bylo fascinující, jak dobře mě znal. Věděl, že právě tohle potřebuju a udělal to. Objímal mě a něžně mi přejížděl po vlasech. A já si byla jistá tím, že je to tak správné. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a opřela si hlavu o jeho rameno. Jeho teplo i vůně mě uklidňovali a dodávali mi sílu.
Věděla jsem, že následující týdny budou těžké, že budu muset být nablízku Lisse a ohlídat ji, aby neudělá žádnou blbost, ale teď jsem sama potřebovala nabrat sílu a odpočinout si. Cítila jsem v sobě temnotu, která mi připadala těžší, než kdykoliv předtím. A pokud jsem jí měla pomoct, musela jsem se vypořádat nejdřív s vlastními stíny, než jsem mohla převzít ty její.
"Asi není dobrý nápad stát tady," začal Dimitrij po chvíli a trochu povolil sevření. "Pojď dovnitř."
Stále jsem byla trochu mimo, což bylo asi vinou únavy, takže jsem nic neřekla a nechala se vtáhnout dovnitř do jeho pokoje. Venku už se znovu stmívalo, ale i tak bylo v pokoji, ještě poměrně světlo.
"Můžu dneska zůstat s tebou?" zeptala jsem se Dimitrije potichu.
"Po dnešku bych tě ani nenechal odejít," oznámil mi klidně. "Chceš půjčit něco na spaní?"
"Obsloužím se sama," řekla jsem a přešla k jeho skříni. Cítila jsem na sobě jeho silný pohled, jak mě sleduje. Čekala jsem, že bude něco namítat nebo aspoň něco řekne, ale on mlčel.
Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní jedno z jeho černých větších triček. Vzala jsem ho a začala se převlíkat. Svoje věci jsem, potom položila na židli u psacího stolu v rohu místnosti a otočila se na Dimitrije. Měl na sobě jenom kalhoty na spaní, takže jsem mohla vidět většinu jeho modřin a škrábanců. Při pohledu na ty rány jsem doslova cítila, jak se temnota ve mně bouří.
Přistoupila jsem k němu blíž a začala si pečlivě prohlížet jeho modřiny. Věděla jsem, že díky prstenu, který mu Lissa dala v Minneapolis, jeho modřiny vypadají líp, ale i tak se mi ani trochu nelíbily. Ale ani ty nejhorší rány se nemohli rovnat s tím, čeho jsem si po chvíli hned všimla.
"Oni z tebe pili," vyhrkla jsem ochromeně a dotkla se prsty dvou malých ranek na jeho krku.
Nevěděla jsem proč, ale v tu chvíli, jako by temnota ve mně začala ještě víc narůstat.
"Nic, to není," zamumlal a chytil mě za zápěstí ruky, kterou jsem se dotýkala jizev po kousnutí.
"Mohla tě zabít," zavrčela jsem hořce.
"Pohltilo tě to jako Lissu, že ano?" zeptal se mě Dimitrij přímo a chytil mě i za druhé zápěstí.
"Nevím, o čem mluvíš," zalhala jsem.
"Rose," probodl mě zkoumavým pohledem.
"Je to ve mně, Dimitriji. A bez ní s tím nedokážu nic udělat," vyštěkla jsem a pokusila se mu vytrhnout. K mé smůle jsem, ale docílila jen toho, že mě ještě ke všemu přimáčkl ke stěně.
"Vezmi si ten prsten," pustil mě a sundal si prsten nabitý éterem.
"Potřebuješ ho víc," odsekla jsem.
"Já mám jen pár škrábanců," stál si za svým a podal mi ho. "Snad je v něm ještě dost éteru, aby ti pomohl."
"Tohle nemusíš," zašeptala jsem.
"Nechci tě vidět takhle. Nemůžu jen přihlížet, jak se ničíš," oznámil mi tvrdě.
Navlíkla jsem si prsten a ucítila malou vlnu éteru. Prsten už byl slabý, ale i tak jsem se cítila trochu líp. "Bolí to?" zeptala jsem se a znovu se dotkla dvou malých zarudlých ranek na jeho krku.
"Ne víc, než ostatní rány," odvětil klidně.
Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Slunce už téměř zapadlo.
Cítila jsem, jak ke mně Dimitrij přešel a vzal mě kolem pasu. Otočil si mě k sobě a obejmul mě.
"Bude v pořádku," slíbil.
"Je tak zraněná," vydechla jsem potichu.
"Nemůžeš myslet stále jen na ni. Občas musíš myslet i na sebe," řekl klidně.
"Půjdeme spát?" zeptala jsem se unaveně.
"Půjdeme spát," přikývl.
V posteli jsem si dávala pozor, abych se Dimitrije příliš nedotýkala a nezpůsobovala mu tím bolest, ale po tom, co si mě k sobě sám přitáhl, jsem se už ani neobtěžovala. Bylo příjemné po tak dlouhé době znovu usínat v jeho náručí. Vlastně to bylo, tak příjemné, že jsem hned usnula, jakmile mě obejmul a já si položila hlavu na jeho hrudník.

Otevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Dimitrij stále spal a já se nemohla pohnout, bez toho aniž bych ho vzbudila, protože jsme byli až příliš blízko a naše nohy byly propletené. Tak jsem zůstala ležet a ani jsem se nepohnula.
Bylo úžasné po té dlouhé době, jen klidně ležet a nic nedělat, ale lepší by bylo, kdybych dokázala alespoň na pár vteřin zapomenout na to, co se děje s Lissou. Naše pouto bylo stále utlumeno a podle všeho stále spala. Začínala jsem si dělat starosti, jestli se vůbec chce někdy probudit.
"Jsi vzhůru?" zašeptal Dimitrij potichu a tím mě vytrhl z mých myšlenek.
Zvedla jsem hlavu a ve tmě se na něj podívala. Cítila jsem, jak se natáhl po lampičce a místnost, zaplavilo slabé světlo žluté zářivky.
"Jsem vzhůru," usmála jsem se.
"Proč jsi mě nevzbudila?" zeptal se.
"Protože se mi nechce z postele," přiznala jsem.
"Vážně?" zeptal se mě nevěřícně.
"Kdyby to bylo na mně. Zůstala bych tu takhle až do doby, kdy se Lissa probere," oznámila jsem mu.
"Stále spí?" zeptal se mě překvapeně.
"Jo," zvážněla jsem. "Myslím, že po tom, co se stalo, se ani nechce vzbudit."
"Bude v pořádku," ujistil mě Dimitrij a zničehonic mě povalil na záda.
"Hej!" rozesmála jsem se.
"Vypadá to, že už si na tom líp," poznamenal.
Měl pravdu. Temnota byla stále uvnitř, ale už jsem se nepohybovala na hranách šílenství.
"Myslím, že se naštvu," řekla jsem pobaveně.
"Proč?" nechápal.
"Neviděli jsme se už docela dlouho a ty si mi ještě ani nedal pusu," usmála jsem se.
"Netvrdila si, že máš skvělé sebeovládáni?" zeptal se mě a přiblížil svou tvář těsně k té mojí.
"To ta temnota," zalhala jsem a políbila ho.
Cítila jsem, jak mnou projel známý elektrický výboj doprovázený horkem. Zajela jsem mu rukou do vlasů a druhou se k němu ještě víc přitiskla. Líbali jsme se, čím dál hladověji. A já měla pocit, jako bych každou chvílí mohla vybouchnout, pod tím náhlým návalem emocí. Po takové době, bylo téměř až neuvěřitelné, že jsem znovu s ním. O to víc po tom, co se předchozí den stalo.
Dimitrij se po chvíli trochu odtáhnul a zadíval se mi do očí. "Oba víme, že to teď nejde."
"Já vím," souhlasila jsem a znovu jsem ho políbila.
Rukou mi vjel pod jeho tričko a já ucítila, jak mi jeho ruka přejela po nahém břiše a pokračovala výš. Využila jsem toho, že se podepíral už jen jednou rukou a přetočila se i s ním, abych byla nahoře já. Prohloubila jsem náš polibek a potom ho nechala, aby mi sundal tričko, takže mi zůstali už jen kalhotky. Cítila jsem, jak mi vjel do vlasů a volnou rukou mi přejížděl po těle, zatímco já přejížděla po jeho svalech na břiše. Dimitrij mě znovu povalil na záda a sjel polibky k mému krku, zatímco, já začínala bojovat s tkaničkou u jeho kalhot na spaní. Když jsem jí rozvázala znovu jsem ho přinutila, aby mě políbil na rty a...
"Dimitriji? Rose? Jste tam?" ozvalo se zaklepání doprovázené Arthurovým hlasem.
Jak na povel jsme se od sebe s Dimitrijem odtrhli a uskočili od sebe.
"Sakra," zavrčela jsem a posadila se. "Minutu!" křikla jsem ke dveřím. "Jak sakra může vědět, že jsem tady?" zeptala jsem se Dimitrije, zatímco jsem přeběhla k židli a začala na sebe natahovat svoje oblečení.
"Nemyslíš, že je to jasné?" poznamenal Dimitrij a natáhl na sebe černý nátělník a rychle se převlíkl do uniformy strážců.
Otočil se na mě, aby se ujistil, že už jsem oblečená a otevřel dveře.
"Arthure, jaké překvapení," pokusila jsem se o úsměv.
"Omlouvám se, za vyrušení, ale poslal mě pro vás Ivaškov," vysvětlil Arthur.
"Děje se něco s Lissou?" vyhrkla jsem automaticky.
"Klid. Je v pořádku. Probrala se," usmál se Arthur.
"Musím za ní," vyhrkla jsem a hned zamířila ke dveřím.
"Počkej, Rose," zastavil mě Arthur. "Zpomal na chvíli. Stejně teď u ní je nejspíš ještě doktorka, navíc Adrian mě poslal pro vás oba."
"Já..." nadechla jsem se.
"Arthur má pravdu, měli by jsme tam jít oba," souhlasil Dimitrij a vykročil ke dveřím.
Měla jsem, co dělat, abych se k Lissinýmu pokoji ihned nerozeběhla, ale nakonec jsem dokázala jít rychlým krokem, jako Dimitrij. Sice jsem Lissu sotva cítila, ale jakmile jsem na chodbě uviděla Adrian cítila jsem, jak se mi trochu ulevilo.
"Bože, malá dhampýrko! Tvoje aura je plná temnoty a zároveň, září tak neskutečně jasně. Co jsi děla..." začal Adrian místo pozdravu, a potom se jeho pohled stočil k Dimitrijovi. "Aha..." došlo mu. Jeho výraz potemněl.
"Lissa, je uvnitř?" vyhrkla jsem automaticky a ignorovala, jeho poznámky o mojí auře.
"Teď je u ní doktorka, aby se ujistila, že kromě psychického stavu je na tom dobře. Možná by nebylo od věci, kdyby sis šla dát rychlou ledovou sprchu. Pochybuji, že Lisse bude líp, když uvidí tvou temnotu doprovázenou sexuálním opojením," řekl klidně.
"Drž hubu, Adriane. Moc dobře víš, že pokud se nesoustředí, tak aury nevidí," odsekla jsem a bez varování vtrhla k Lisse do pokoje.
Doktorka se na mě vylekaně otočila, zatímco Lissa na mě pohlédla uslzenýma očima.
"Sem nesmí..." začala doktorka.
Lissa se před ní postavila a zadívala se jí do očí. "Už vaší pomoct nepotřebuji. Jděte," poručila jí.
Ta vlna nátlaku byla, tak obrovská, že doktorka se hned vypařila a já zůstala na Lissu jen tupě zírat. Vypadala jako oživlá mrtvola, ale i přesto z ní přímo vyzařovala magie éteru.
"Liss," vydechla jsem a přešla k ní.
"Je pryč, Rose," rozbrečela se naplno. "Vzala mi ho."
Rychle jsem jí zachytila, právě včas, aby se nezhroutila na zem.
"Jsem u tebe," zašeptala jsem. "Jsem u tebe."
Dotáhla jsem jí až k posteli a i s ní se na ní posadila. Nechala jsem jí, aby si lehla a vtáhla si její hlavu k sobě do klína. Nepřestávala brečet a já najednou ucítila, že konečně povolila pouto. Její bolest byla pro mě, jako by mi někdo vrazil pár facek. Cítila jsem, jak se jí svírá srdce i to, že její duše je roztříštěná na milióny střípků. Byla zlomená.
"Pššt," utěšovala jsem jí. "Přísahám, že najdu způsob, jak ti ho vrátit. Přísahám."
"Není to možné," zasípala slabě.
"Slyšela si Abbigaile," zamumlala jsem. "Myslím, že nelhala. Dimitrij říkal něco o té knize. Něco v ní potvrzuje, že nelhala," zašeptala jsem.
"Vážně?" otočila hlavu a pohlédla mi do očí se slabým zábleskem naděje.
"My na to přijdeme," slíbila jsem jí. "Ale nejdřív se musíš vzchopit. Vzpomeň si na Christiana, nikdy by ti nedovolil, aby si kvůli němu přišla o život. A ty stejně dobře jako já víš, že to se stane, pokud si teď nevezmeš ty prášky, které ti předepsala doktorka, proti depresím."
"Přijdu o magii. A to nemůžu. Pokud mu mám pomoct..."
"Pak je potom přestaneš brát, ale teď se musíš dát do pořádku sama," skočila jsem jí do řeči.
"Co když ho zabije? Nebo Abbigaile skutečně lhala?" vysypala ze sebe slabě.
"Nelhala," řekla jsem a pohlédla jsem ke dveřím.
Dimitrij se na mě podíval a i s Adrianem, který stál vedle něj, vycouvali zpátky na chodbu.