VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

28. kapitola - Krev

Seděla jsem s Dimitrijem na posteli a prohrabovala se složkou. Už asi hodinu jsme se snažili na něco přijít, ale nic spolu nesouviselo. Jediným vodítkem bylo jméno mé bývalé profesorky, ale to nám bylo k ničemu vzhledem k tomu, že byla momentálně Strigojkou nebo klidně už mohla být po smrti. A pak tu byl ještě dopis od Taťány.
"Myslím, že na tohle se budeš muset zeptat svého otce, Rose," přiznal Dimitrij nakonec. "On bude nejlépe vědět, co to nejspíš znamená."
"Znáš Zmeju, určitě měl důvod k tomu mi to dát," namítla jsem.
"O tom nepochybuji, ale to nic nemění na tom, že to bez něj možná ani nemáme šanci pochopit," pronesl klidně.
"V tom případě si na vysvětlení nejspíš počkáme pořádně dlouho," zavrčela jsem. "Něco zajímavýho?" zeptala jsem se, když si vzal do ruky znovu ruskou knihu.
"Je tu jeden příběh, který není psaný tolik starou formou. Je docela smysluplný, jen ta azbuka je trochu odlišná," odpověděl aniž by z knihy spustil oči.
"Takže? Bylo jednou..." usmála jsem se.
"Kdysi dávno ve starém Cařihradu, žila dhampýrská dívka jménem Nilufer. Nilufer byla dcerou jednoho z významnějších Morojů, a jelikož se jí otec po narození nezřekl, byla vychována jako Morojské dívky jejího věku. Po smrti své matky, která byla manželkou jejího otce se její otec znovu provdal za Morojku a splodil s ní tři syny. Když Nilufer dosáhla věku sedmnácti let, byl k její rodině přiřazen mladý strážce Selim. Nilufer i přes to, že byla vychováno jako Morojka jistým způsobem toužila po životu dhampýrů. Většina Morojů, kteří té doby bojovali po boků strážců, měla schopnost magie, díky které se dokázali bránit. Nilufer, ale tento dar neměla, a tak si připadala bezbranně. Poté, co Selim zachránil jedné noci Nilufer život v boji se Strigojem, dívka se rozhodla požádat Selima o pomoc. Selim na přání její přání ji začal učil v umění boje, zatímco Nilufer ho učila tajemství písma a číslic. Netrvalo to déle, než pár let a mezi nimi se zrodila láska," četl Dimitrij z knihy.
"Trochu mi to něco připomíná, ale jenom trochu," pousmála jsem se. "No rozhodně nejsem první, kdo se zamiloval do svého učitele."
"Ty ses někdy zamilovala do svého učitele?" zasmál se. Přitáhl si mě k sobě, tak abych mu seděla na klíně a políbil mě do vlasů. "Asi bych měl začít žárlit."
"V tom případě by sis měl dát bacha na Dimitrije Belikova," rozesmála jsem se.
"Ten chlap má, ale štěstí," poznamenal a lehce mě políbil na tvář.
"Řekni mi, že je to skutečné," zašeptala jsem. "Že za chvíli nezazvoní budík a já nezjistím, že se mi to zdá."
"Kdyby se ti to zdálo myslíš, že by ten překlad šel, tak pomalu?" zeptal se mě pobaveně.
"Vždyť to čteš skoro plynule," namítla jsem. "Umíš skvěle rusky. Kdyby to měla překládat Lissa trvalo by to měsíce. Nemluvě o mé znalosti ruštiny. Zvládám jenom da a nět."
"Když jsme u toho možná by ses mohla postupem času naučit trochu rusky," navrhl. "Jako strážkyně by si to měla umět, protože většina strážců mluví rusky."
"Ne, to je dobrý," odsekla jsem. "Co se tam píše dál?" kývla jsem ke knize, abych tím změnila téma. Nijak jsem netoužila po učení ruštiny.
"Snažíš se to zamluvit," probodl mě káravým pohledem.
"Nemůžeme si o tom promluvit někdy jindy?" zkusila jsem to znova. "Ten příběh je napínavej," zalhala jsem.
"Léta plynula a jejich vztah začínalo být těžké skrývat. Nilufer měla být zasnoubená s jedním z významnějších Morojů, ale ona se nehodlala vzdát. Ve snaze se vyhnout svazku manželskému odhalila svůj vztah se Selimem. Její rodina toto spojení neschvalovala a až na její babičku Rige, všichni trvali na svatbě s jejím novým snoubencem. Zatímco Nilufer v tichosti trpěla, držena co nejdále od Selima, kterého chtěl její otec poslat pryč, Rige měla svůj vlastní plán ohledně budoucnosti své vnučky a jejího strážce. Rige, svatým duchem políbena a k životu zrozena, díky umění, které ovládala dokázala své vnučce dát ten nejvzácnější dar na světě, rodinný klenot ze stříbrných růží. Jedné noci, kdy měl Selim odejít jí i Selimovi pomohla společně utéct. Zařídila, aby byli připraveni ti nejrychlejší koně a nikdo si nedokázal představit, jak to bylo možné, ale tu noc všichni i stráže byli zasaženi velice tvrdým spánkem. Rige poslala Nilufer i se Selimem na jeden z menších ostrovů, kde vlastnila jeden poměrně honosný dům. O milence se tam mělo postarat služebnictvo a nikdo se neměl o ničem dozvědět. Během dvou týdnů se milenci dostali na místo svého nového života. Nilufer stále nosila na krku dar od své babičky a nikdy ho nesundala. Ani když ulehala se svým milencem, kterého si na ostrově i potaji vzala. Vše už vypadalo klidně, když se ale životy obou změnili. Zdálo se, že Nilufer postihla nemoc, ale po přivolání léčitelky se zjistilo, že není nemocná, ale těhotná."
"Dost," zarazila jsem Dimitrije.
Překvapeně se na mě podíval.
Nevěděla jsem proč, ale žaludek se mi sevřel. Dimitrij sice nečetl dál, ale já věděla, jak ten příběh končí. Až příliš dobře jsem to věděla. A děsilo mě to. Abbigaile nebyla jediná.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě.
"Jsem ok," vysoukala jsem ze sebe a postavila se. "Čti dál." Přešla jsem ke svému batohu a vytáhla flašku s pitím. Napila jsem se, a potom jsem se posadila zpátky na postel, ale tentokrát asi půl metru od Dimitrije.
"Seš si jistá?" ujišťoval se.
"Jen jsem si vzpomněla na Abbigaile Ivaškovovou," vydechla jsem. "Myslím, že něco vynechala. Jen by mě zajímalo co. Pokračuj, třeba nám tohle pomůže to zjistit."
"Selim nevěřil, že to dítě je jeho. Nebylo to možné. Ale Nilufer přísahala, že to tak je. Miloval ji, a tak s ní zůstal. Nevěřil, že mu říká pravdu, ale nedokázal by ji opustit. Po necelých devíti měsících se Nilufer narodil syn. V ten den si Selim uvědomil, že mu Nilufer nelhala. U dítěte nebylo jednoznačné, co je zač. Na jednu stranu bylo v něm cosi Morojského, ale na druhou zároveň i dhampýrského. Uplynuly tři roky a dítě rostlo. Bylo impozantní, jak rychle se učilo. Mělo maličko vystouplejší špičáky, ale nepotřebovalo krev. Trvalo to další dva roky a Nilufer počala znovu."
Fajn jedno dítě bylo zázrak, ale dvě děti? To nemohlo být možné! Vždyť by jsme o tom věděli, kdyby se dhampýrům narodilo dítě! Něco takového se nikdy nestalo. Nemohlo se stát.
"Když na svět přišel i Nilufeřin druhý syn bylo jasné, že je stejně vyjímečný jako jeho starší bratr. Starší ze synů jménem Ahmed už ve poměrně raném věku projevil nadání své pra babičky, stejně jako i později jeho bratr. Byli k životu zrozeni stejně jako jejich babička," dokončil to Dimitrij. "Dál už se to, pak soustředí na jejich životy. Ale to budeme muset nechat na jindy, za pár hodin se stmívá a ty by ses ještě měla trochu prospat."
"Proč máš pořád děláš starosti s tím, abych byla vyspalá?" zeptala jsem se ho podezíravě.
"Protože se bojím, aby si zítra neusnula během tréninku," odvětil. "Musíš trénovat."
"Trénovat? A já už doufala, že se z toho vyvlíknu. Přece jen máš za úkol mi vymýšlet program, a pokud se nepletu nikdo ti to blíž nestanovil. Klidně by se z toho..."
"Rose," zarazil mě. "Tohle ani nezkoušej. Maturity se blíží. Musíš zůstat ve formě."
"Stále nás nutí udržovat si kondičku o hodinách. Ostatní nemaj tréninky navíc a taky maturitu udělaj!" dohadovala jsem se.
Dimitrij se postavil a přenesl papíry ze složky i knihy na stůl. "Na ostatní se ale ostatní strážci nedívají, jako na sobě rovné."
"Takže jdeme spát?" vrátila jsem se k předešlému tématu.
Za dobu, co jsme se přehrabovali v papírech a knihách jsem se obtěžovala si vzít jen Dimitrijovo tričko a kalhotky, zatimco Dimitrij byl až na tričko kompletně oblečený. Jen jeho kabát stále ležel na jedné z židlí.
"Jdeme spát," potvrdil. "Ale nejdřív ti chci něco dát," pousmál se.
"Dát?" pohlédla jsem na něj zvědavě.
Beze slova se postavil a přešel k židli se svým kabátem. Zašmátral ve vnitřní kapse kabátu a vytáhl z něj malý klíček. Potom přešel k malé skřínce u okna a odemkl ji. Vytáhl z ní poměrně velkou hranatou krabičku.
"Všechno nejlepší, Rozo," pohlédl mi hluboce do očí.
Bez toho, aniž bych z něj spustila oči jsem přijala krabičku. Donutila jsem se odtrhnout pohled a rozbalit svůj dárek. Ohromeně jsem vytáhla z krabičky skleněný rámeček.
"Jak si to..." začala jsem a ohromeně odpoutala pohled od fotografie v rámečku.
Fotografii uvnitř rámečku jsem nikdy neviděla ani jsem netušila, že existuje. Byla focená ještě v Baje, na jednom z dopoledních tréninků před domem Belikovových. Byla jsem na ní já společně s Dimitrijem. Oba jsme se smáli a Dimitrij mě držel zrovna kolem pasu. Bylo to focené asi půl vteřiny před tím, než mě povalil do sněhu. Ten den jsem si pamatovala, protože se trénink zvrtl a já jsem po něm začala házet sněhové koule. Dimitrij mi to tenkrát oplatil, a když jsem se nepřestala bránit, hodil mě do sněhu. Ani jsem nevěděla, že nás někdo pozoruje, natož fotí.
"Stěžovala sis, že nemáme žádnou společnou fotku," vysvětlil, když jsem znovu stočila zrak k fotografii. "Vyfotila to Soňa. Dala mi tu fotku těsně před odjezdem."
Opatrně jsem položila rámeček s fotografií zpátky do krabičky a usmála se. "Děkuju." Pak jsem se naklonila a jemně ho políbila na čelist.
Dimitrij si mě přitáhl k sobě na klín a začal mě líbat na rty dřív, než jsem stačila říct cokoliv dalšího. Cítila jsem, jak mi začíná znovu hořet kůže, když mi přejel po vnější straně stehna a vjel mi pod košili. Bez toho, aniž by se odtáhl, se natáhl po krabici s mým dárkem a postavil jí na zem vedle postele, zatímco mě povalil na záda a uvěznil mě pod sebou.

Rozespale jsem otevřela oči. Probudila mě vůně horké čokolády kombinovaná s vůní kávy.
Dimitrij stál u stolu a akorát na něj pokládal dva hrnky. "Dobré ráno," řekl aniž by ke mně zvedl hlavu. Vždycky jsem obdivovala, jak dokázal zjistit, že se na něj dívám.
"Horká čokoláda?" ujistila jsem se.
"A čokoládové sušenky, které jsem našel. A v ledničce je ještě jogurt, jestli chceš," oznámil mi. Otočil se a usmál se, když jsem vylezla z postele.
"Sušenky stačí," oplatila jsem mu úsměv.
Lednička, kterou sem obstaral Adrian před nějakou dobou byla malá a měli jsme v ní jen málo věcí. Jogurty patřily Mie. Nedovolila bych si jeden vzít, už kvůli divadlu, které ztropila, když jí Nikolaj dva snědl.
"Pracoval si?" kývla jsem směrem k otevřené knize, která ležela na stole a sebrala z podlahy jeho tričko, abych si ho oblékla.
"Spíš jsem si jen tak, četl," přiznal. "Je tam pár příběhu, které se daji číst poměrně dobře."
"Měl si mě vzbudit," pronesla jsem vážně.
Posadil se na židli a k mému překvapení si mě přitáhl k sobě. "Měl," přiznal. "Ale nedokázal jsem to. Jsi moje slabost."
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Snažila jsem se z jeho očích vyčíst nějaké emoce, ale nedařilo se mi vyčíst nic jiného, než to, co vždycky.
"A ty jsi moje." Políbila jsem ho.
Museli jsme se nasnídat poměrně rychle, což bylo těžké, protože jsme se nemohli od sebe odtrhnout. Když jsme dojedli už nám nic nebránilo v tom držet se zpátky s líbáním, takže oblíkání bylo poněkud složité. Vlastně do teď nechápu, jak jsem na sebe mohla dostat tričko, když jsem se ani na vteřinu neodlepila od Dimitrije.
"Takže zpátky do reality?" zeptala jsem se Dimitrije, když už jsme se blížili k bráně Akademie. Musela jsem už pustit jeho ruku, což se rovnalo tomu, jako bych si usekla tu svojí.
"Zpátky do reality," potvrdil.
"Jak to dnes bude s tréninky?" zajímala jsem se.
"V deset hodin by měla přijet nějaká Morojka, která by měla do konce roku pomáhat učit některé předměty, za profesorku, která otěhotněla. Takže budeme muset náš trénink posunout na neurčito," vysvětlil.
"Vždyť se máme vidět i odpoledne," vyhrkla jsem překvapeně.
"Myslel jsem, že Christian ti řekl, že dnes odpoledne plánujou svůj vlastní trénink," zadíval se na mě nechápavě.
Úplně mi to vypadlo. "Jo, jen mi nedošlo, že už je neděle," vydechla jsem.
Rozhlídla jsem se kolem sebe a rychle mu dala pusu na tvář.
Když jsem přišla na pokoj připadal mi zvláštně opuštěný. V rychlosti jsem si dala sprchu a oblíkla si čisté oblečení. Hodinky znovu ukazovali, že za půl hodiny začíná mše v kostele. Nevím, co se se mnou stalo, ale vstala jsem z postele a zamířila ven.
"Rose, co tu děláš?" zeptala se mě Lissa překvapeně, když jsem došla ke kostelu.
"Řekla jsem si, že by mi menší zpověď neuškodila," zavtipkovala jsem.
"Včera jsem tě po večeři hledala. Nebyla si v pokoji," pohlédla mi do očí. Věděla to. Nevím, jak ale věděla, že jsem byla s Dimitrijem.
"Trénink se protáhl," odsekla jsem. Nebyla to úplná lež.
"Čekala jsem na tebe do jedné hodiny," obdařila mě vědoucným úsměvem. "Jak ses vyspala?"
Zadržela jsem smích a nechápavě zavrtěla hlavou. "Skvěle."
"Takže si vážně..." vydechla stále s úsměvem ve tváři.
"Jo. A odpoledne máme všichni sraz v chatě. Dimitrij tu knihu dokáže přečíst a vlastně po mši bych ti něco ráda řekla," přiznala jsem.
"Budu potom u sebe," řekla ve chvíli, kdy jsme vcházely do kostela.
Jak jsem čekala Dimitrij seděl v zadní lavici úplně sam. Nenápadně jsem se posadila vedle něj a chvíli předstírala, že poslouchám kázání kněze. Málem jsem vyprskla smíchy, když řekl, že tématem dnešního kázání je svátost manželská, tudíž i to, jak je důležité zachovat si čistotu.
"Od kdy chodíš dobrovolně do kostela?" zašeptal Dimitrij tlumeně.
"Nevím, asi jsem nemocná," pokrčila jsem rameny. "Už jsem mluvila s Lissou. Ve dvě buď v chatě. Ještě musím promluvit s Adrianem a Christianem, ale budem tam."
"Rozumím," vydechl.
Nenápadně jsem nahmatala na lavici vedle sebe jeho ruku a sevřela ji. Všichni sledovali mši a my byli úplně vzadu, takže jsem si byla jistá, že si toho nikdo nevšimne, ale i tak jsem radši seděla těsně vedle něj, aby to nebylo vidět.
Po mši jsem zamířila za Dimitrijem ven. Lissa odešla před námi, takže jsem měla čas. "Jo... Mason navrhl, že zítra ráno by si dali i s Eddiem trénink i s námi. Bude to problém?" zeptala jsem se. Ano, byl to problém, ale musela jsem se zeptat.
"Ne. Nijak to nevadí," odvětil.
"Musíme zapracovat na tom, aby ses naučil věci odmítat," zadívala jsem se mu do očí.
Zacukaly mu koutky a už se chystal něco říct, ale v tu chvíli se objevila žena, kterou bych na Akademii sv. Vladimira nikdy nečekala. Anastásie Drozdová.
"Dimitriji," usmála se na něj a její tmavě modré oči se rozzářily. "Rose."
"Nasťa?" zadíval se na ní překvapeně. V jeho hlase jsem slyšela silný ruský přízvuk.
"Anastásie, jaké překvapení," snažila jsem se o co nejmilejší přivítání.
"Měla bych tu do maturit pomáhat učit, dokud si nenajdou nějakou náhradu, za jednu z profesorek," usmála se na mě přátelsky. "Máš mě tu prý provést," pohlédla znovu na Dimitrije.
"Nezapomeň na odpolední trénink," pohlédl na mě Dimitrij významně.
Pochopila jsem. "Jasně. Ráda jsem tě znovu viděla Anastásie," zalhala jsem.
"Já tebe taky, Rose," oplatila mi úsměv a prohrábla si svoje dokonalé zlaté téměř až nazrzavělé vlasy. Stejně jako posledně ani dnes si neodpustila bílé šaty s tím rozdílem, že tentokrát byly letní a krátké po kolena. Vypadala jako stělesněný anděl.
Otočila jsem se k odchodu. Nikdy by mě nenapadlo, že učit tu má zrovna Anastasie, ale radši jsem nad tím moc neuvažovala. Dostat se na Morojskou kolej mi trvalo jen pár minut. Neobtěžovala jsem se klepat na Lissiny dveře, prostě jsem vešla.
"Jsi podrážděná," konstatovala. "Co se stalo?"
"Máme novou profesorku, pomlčka Dimitrijovu bývalou," pronesla jsem, jak nejklidněji jsem to dokázala. Možná se Anastásie chovala mile, ale něco mi na ní vadilo. A tím něčím byla Dimitrijova uvolněnost, kdykoliv ji viděl.
"Moc to řešíš. Dimitrij vidí jen tebe," vydechla klidně.
"Tak to si neviděla ji," opáčila jsem.
"Za to jsem, ale viděla jeho auru," odsekla. Netrvalo to ani vteřinu a já na pár vteřin uviděla před očima Dimitrije i s jeho jasně zářivou aurou. Polkla jsem. Věděla jsem, že Lissa se snaží od doby, co mě a Adriana s Christianem unesli Strigojové, aby mi byla schopná vyslat jednotlivé myšlenky, ale ani jsem netušila, jak dobře to už umí ovládat.
"Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?" změnila téma.
"Dimitrij mi četl jeden příběh a něco mě napadlo, ale nejsem si jistá tím, že to není blbost," vysvětlila jsem. V rychlosti jsem jí shrnula příběh o Nilufer a sledovala reakce. "Jde o to, že se v tom příběhu mluví o tom náhrdelníku s růžemi. Že ho měla na sobě, kdykoliv se vyspala Selimem."
"Myslíš si, že je za tím éter," pohlédla na mě Lissa fascinovaně.
"Je to možné?" zeptala jsem se jí.
"Nevím. Těžko říct. Nejsem genetička a ovládání éteru vyžaduje jistou znalost biologie, když chci někoho vyléčit. Musíš vědět, co s ním a o tomhle nevím vůbec nic."
"A pak tam všude byl ten pojem. K životu zrozeni," vzpomněla jsem si. "Nevím je to zvláštní, ale řekla, bych že to neznamená éter."
"Co když, tak označují děti dhampýrů?" napadlo jí. Taky už jsem nad tím přemýšlela.
"Uvidíme, co dál dokáže Dimitrij přeložit," pokrčila jsem rameny.
"Adrian říkal, že u dvora možná budou i další podobné knihy. Možná by jsme se k nim mohli po maturitě nějak dostat," navrhla.
"Od kdy zrovna ty navrhuješ něco takového?" usmála jsem se zvědavě.
"Od té doby, co jde i o mojí minulost," vydechla klidně. "Musím zjistit, co dokážu. Myslela jsem, že ty to pochopíš."
"Chápu to," řekla jsem.
"To ty by si měla, ale důvod k tomu zjistit toho, co nejvíc o Abbigaile a jejím narození," pokračovala.
"Je to nesmysl," zavrtěla jsem hlavou. "Nereálné."
"Ta Strigojka ti připadala dost reálná," dohadovala se. "Copak to nechápeš?" vyhrkla. "Mohla by si mít s Dimtrijem dítě. Neříkám, že teď, ale..."
"Je mi osmnáct, Liss. Zatím jsem téměř ani nepřemýšlela nad dětmi!" vyštěkla jsem.
"Tak proč se, tak rozčiluješ," pousmála se.
Nemohla jsem jí lhát. Znala mě až příliš dobře. "Možná bych jednou chtěla dítě. Ale ne dřív jak za pět nebo deset let," přiznala jsem nakonec.
"Jen chci, aby si jednou až se rozhodneš, že to chceš, měla tu možnost," zadívala se mi do očí.
"Já vím," vydechla jsem.
Z ničeho nic mě obejmula. "Chci, aby si byla šťastná."