VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

1.kapitola-Jiskry

"Takže jste ... Teprve včera?" zeptala se mě Lissa s úsměvem na tváři.
"Ano, až včera!" zasmála jsem se a hodila po ní polštář.
Už přes tři hodiny jsme seděli na posteli v našem pokoji u Belikovových a já byla podrobena podrobnému výslechu ohledně Dimitrije. Celý den - no dobře odpoledne - bylo dost napjaté. Nemohla jsem jí říct vše hned, protože nás vyrušila Olena, která nám oznámila, že je oběd (Pro nás to byla spíš snídaně). Po jídle jsme museli k Zmejovi, aby jsme se dozvěděli, co se bude dít a až do pozdního odpoledne jsme řešili náš návrat. Ještě jsme museli navštívit Oksanu a Marka a rozloučit se, protože se rozhodlo, že odjedem brzo ráno. Všem nám vadilo, že už nebudeme mít možnost se dál učit víc o éteru, ale i to že nám budou chybět celá Dimitrijova rodina. Strávili jsme tu sice jen necelé dva týdny, ale i přes to jsem měla všechny ráda a nechtělo se mi s nimi loučit. A Lissa to cítila stejně.
Už od půlnoci jsme seděli na posteli a mluvili, ale ani jedné se nechtělo spát. Konečně jsme mohli být k sobě upřímné a mluvit o věcech, které jsme v sobě dusili. Málem jsem už zapomněla jaké to je sdílet s někým společná tajemství. Nám oběma se ulevilo.
Vlastně mi teď připadalo dost stupidní, že jsem se bála její reakce. Byla tak šťastná z toho, že jsem já šťastná až mě to překvapovalo. Věděla jsem, že část jí to nechápe. Nechápe jak jsem se mohla zamilovat zrovna do Dimitrije, který byl v mnohém mým opakem, ale znala mě a uvědomovala si, že když ho miluju asi to nebude jen tak. Měla Dimitrije ráda byl to pro ní přítel už několikrát jí pomohl a ona ho respektovala. Trošku jí děsila představa, že neví jak se teď k němu chovat, ale to ve mně vyvolávalo spíš pocit radosti. Všechno to, co cítila znamenalo, že jí na mě záleží.
"Hej!" vyjekla a hodila po mně polštář nazpátek.
"Já si to s ním, aspoň nerozdávala na půdě kostela!" vyhrkla jsem se smíchem.
Trochu se začervenala, ale dál se smála a hodlala mi to oplatit. "Jen v domě jeho rodiny."
Tohle jsem měla na Lisse ráda. Vždy se chovala slušně a znala své povinnosti, ale když byla se mnou sama dokázala se trochu odvázat. Připisovala jsem to tomu, že je to naším dlouhodobým přátelstvím a možná i tím, že mám na ní trochu špatný vliv.
"Jsem ráda, že jsi šťastná," usmála se na mě nakonec.
"A já jsem ráda, že už ti nic nehrozí," opětovala jsem jí úsměv.
"Dokončíme školu, já půjdu na vysokou, Christian asi začne pracovat a ty s Dimitrijem budete spolu. To zní dobře ne?" usmála se.
"Velice dobře," souhlasila jsem.
Asi další dvě hodiny jsme prokecali, když se otevřely dveře a v nich stál Dimitrij.
Za celý den jsem s ním nemluvila a prakticky vzato jsem ho kromě návštěvy u Abeho ani neviděla. Část mě se bála toho, že to zas skončí jako vždycky a on se bude chovat odtažitě a profesionálně až do maturity a možná i potom.
"Neměli by jste už obě spát?" zeptal se unaveně.
Poznala jsem na něm, že teprve teď se vrátil z domu mého mafiánského otce. Byl unavený. Vlastně divila bych se kdyby nebyl grogy, když jsme v noci skoro vůbec nespali a celý den jsme řešili Viktora.
"Vyspíme se v autě a letadle," namítla jsem.
Bylo v plánu, že pojedeme jen do Omsku, kde na nás bude čekat letadlo, které nás přepraví zpátky na "chatu" Taťány. Trochu jsem litovala toho, že už nebudeme trávit ty hodiny ve vlaku, ale ostatně to bylo dobře, protože takhle jsem věděla, že bude Lissa dřív v bezpečí. Od včerejšího střetu se Strigoji v Baje jsem si dělala starosti o její bezpečí.
"Jdu si vyčistit zuby," zalhala Lissa a postavila se.
Pečlivě mě i Dimitrije sledovala. Zkoumala naše aury a i naše pohledy. Cítila jsem, jak se snaží odhadnout, co se stane až zmizí. Svěřila jsem se jí se vším, takže věděla o tom, jak Dimitrij trpí komplexy pro povinnosti a musí vše dělat správně. Nechtěla aby mi ublížil.
"Pár hodin jsem tě neviděla," začala jsem, když se za Lissou zavřely dveře.
"Měl jsem práci," odvětil klidně.
Jeho tmavé oči hypnotizovaly ty moje. Na malou chvíli jsem se neubránila pohledu na jeho rty. Chtěla jsem ho políbit. Potřebovala jsem zas se k němu, alespoň trochu přiblížit.
"Jak to vzala?" zeptal se mě.
"Čekala jsem křik, ale ona je šťastná. Je šťastná za mě," odpověděla jsem tlumeně.
Dál mi hleděl do očí až jsem si myslela, že teď zase začne něco přednášet. Děsilo mě to. V jeho očích jsem viděla porozumění i pokušení. To mě ujistilo, že nevycouvá.
Cítila jsem až příliš emocí. Celý den jsem nedokázala přestat myslet na předešlou noc a kolikrát jsem se myšlenkami k ní vracela aniž bych to ovládala.
"Až se vše uklidní budeme si muset promluvit," pronesl vážně.
"Ne," vyhrkla jsem. "Ne znova ne! Další přednášky? To snad nemyslíš vážně!" vykřikla jsem, co nejtlumeněji to šlo.
Bez varování mě vzal za loket a přitáhl si mě k sobě. Sklonil hlavu a jeho rty se dotkly těch mých. Něžně mi přejížděl po rtech a já myslela, že vybuchnu, když mě chytil i za druhou ruku a nedovolil mi, abych polibek prohloubila. Bylo to, jako sladké mučení.
"Uklidni se, Rozo," zašeptal a odtáhl se ode mě. "Nevyšiluj, nechci ti dělat přednášky. Budeme si jen muset promluvit o tom, jak to bude dál."
To mě uklidnilo, vážně jsem si už myslela, že začne s tím, jak je to co se stalo v noci špatné a už se to nikdy nebude opakovat, ale teď jsem věděla, že to už se nikdy nestane.
"Jak dlouho?" zeptala jsem se ho ztěžka. "Jak dlouho to bude trvat?"
"To nevím, Rozo. Ale do té doby než budeme na Akademii bude lepší, když nebudeme trávit moc času spolu," řekl vážně.
Chtěla jsem ještě něco říct, ale to se už Lissa vrátila do pokoje.
"Za čtyři hodiny," připomněl mi Dimitrij.

Letadlo, kterým nás dopravovali ke dvoru bylo malé, ale dost luxusní. Vše probíhalo celkem v klidu a bez komplikací až do teď.
V klidu jsem seděla na sedadle a sledovala mraky z malého okýnky, když se zničeho nic ozvalo plesknutí. Věděla jsem co to bylo za zvuk. Někdo někomu vrazil facku.
"Už jednou jsem ti říkala, že nechci, aby si na mě používal magii!" zakřičela Sydney.
Rychle jsem vyskočila na nohy a uviděla, že její slova patří Adrianovi, který na ní ohromeně zíral. Mnul si tvář. Musela mu dát facku.
"Zas tolik jsem toho neudělal," namítl.
"Už nikdy se neopovažuj na mě použít magii! Slibuju, že ti ublížím pokud to zkusíš," zasyčela.
V jejích očích jsem vyčetla strach a neměla jsem jí to za zlé. Bála se nás a Adrian to bral na lehkou váhu. Připomínala mi divokou šelmu zavřenou v malé kleci, kde jí neustále děsili. Už byla až příliš dlouho s námi. Věděla jsem, že po době co jí znám se vše trochu zlepšilo, alespoň mě se tolik nebála, i když to bylo asi tím, že si uvědomila, že dhampýři jí nemusí děsit. Nechtěla jsem, ale aby z nás měla stále strach, začínalo mi na ní záležet jako na kamarádce a nechtěla jsem, aby Adrian naše přátelství ohrozil.
"Uklidni se, Sageová," objevil se vedle ní Abe.
Polekaně od něj o krok couvla a stáhla se do sebe. Z nějakého důvodu z něj měla respekt.
"Ano, pane," vyhrkla. Rychle ještě probodla Adriana nenávistným pohledem a šla se posadit na své místa.
"Co to mělo bejt?" zeptal se Adriana Christian, který seděl na sedadle vedle něj. Zrovna se probudil a nic nechápal, stejně tak jako já.
"Co já vím, co to do ní vjelo," pokrčil rameny.
"Nech jí na pokoji, Adriane!" varovala jsem ho. "Moc dobře víš, že nechce mít s magií Morojů nic společného!"
"Když s ní nechce mít nic společného, tak proč má na tváři tu zlatou lilii?" zeptal se mě drze.
"Nech jí na pokoji!" zopakovala jsem vážně.
Během hodiny letadlo přistálo a my se znovu ocitli u královské "chaty". Tentokrát, jsem jí, ale viděla za dne, což mě ještě víc fascinovalo.
Strážci nás zavedli rovnou do našich pokojů, takže jsem neměla šanci promluvit si s někým ze svých spolužáku. Vlastně všichni spali, takže chodby byly téměř prázdné.
"Vypadá to tu stále stejně," poznamenala Lissa a rozhlédla se po našem pokoji.
Hodila jsem svou cestovku i batoh na postel a posadila se. "Bude ti hodně vadit, když teď chcípnu a do setmění vše prospím?" zeptala jsem se.
Když jsem se pokoušela spát u Belikovových i v autě a letadle už jsem od doby, co jsem spala s Dimitrijem nespala. Kdykoliv jsem zavřela oči byla jsem zpátky s ním, ale když jsem už začínala usínat před očima se mi objevovala Strigojka Nataša.
Nataša. Přišlo mi to jako ironie osudu, že jsem zabila Strigojku se stejným jménem, které měla i Dimitrijova bývalá přítelkyně.
"Jen spi," usmála se. "Nevypadáš zrovna dobře."
Sotva jsem zavřela oči ocitla jsem se v známém prostředí u Belikovových.
"Zajímavé kam tě tvé sny táhnou," poznamenal Adrian s polovičním úsměvem.
"Chtěla jsem spát," povzdechla jsem si.
"Vždyť spíš," připomněl mi.
"Tak čím jsem si tuhle návštěvu zasloužila?" zeptala jsem se ho suše.
"Proč ti tak záleží na té alchymistce?" zeptal se mě zvědavě.
"Není zas, tak špatná," pokrčila jsem rameny.
"Děsíme jí," opravil mě.
"Proto nechápu, proč si s ní hraješ, když víš, jak bude reagovat," opáčila jsem.
"Je až příliš nevýrazná, nikdo nemůže mít, tak čistou auru," oznámil mi. "Není to prostě možné."
"Takže jen zkoumáš, jak je možné, že jí nedokážeš prokouknout?" zeptala jsem se ho lehce zoufale.
"Možná, ale o tvé nové kámošce alchymistce jsem mluvit nechtěl," nadhodil. "Slyšel jsem, že Viktor Daškov je tady, spolu s námi. Přepraví ho ke dvoru až pozítří ve chvíli, kdy se teta bude vracet ke dvoru a my na Akademii svatýho Vládi," sdělil mi.
"My?" zeptala jsem se ho překvapeně.
"Prozatím zůstanu s Lissou, aby jsme zamakali na éteru. Aspoň budu mít šanci být víc s tvou ctěnou maličkostí," mrkl na mě.
Protočila jsem oči v sloup. "Myslela jsem, že v tomhle jsme si udělali už jasno."
"Možná si zblázněná do Belikova, ale kdo říká, že se kvůli tomu přestanu snažit?" zazubil se.
"Neklapalo nám to," namítla jsem.
"To říkáš ty."
Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale sen se rozpadl a já se propadla do černoty spánku.

"Rose, co se děje?" nechápala Lissa.
Sotva jsem se vzbudila už jsem stála na nohou. Přebíhala jsem po pokoji a hledala svoje oblečení, byl čas na návštěvu, kterou jsem musela udělat.
"Viktor Daškov je tady," vyhrkla jsem a natáhla si tričko.
"Co?" nechápala.
"Je zatím tady. Převezou ho ke dvoru až po té, co odjede i Taťána," vysvětlila jsem a natáhla si i džíny.
"Je, ale pod zámkem, takže o co jde?" zamračila se na mě podezíravě.
"O nic jen si musím něco zařídit," zalhala jsem.
Věděla, že lžu. Ale zároveň tušila co chci udělat, takže mě nechala odejít bez dalších otázek.
Bylo ještě brzo, takže jsem spoléhala na to, že se dostanu nepozorovaně až do křídla strážců. Zaklepala jsem na dveře pokoje a čekala.
Dveře se otevřely, ale k mé smůle v nich stál Dimitrij. Toho jsem se obávala.
"Rose," vydechl překvapeně.
Měl na sobě ještě kalhoty od pyžama, takže jsem měla co dělat, abych nezapomněla na pravý důvod mé návštěvy. Věděla jsem, že teď se nemůžu nechat rozptylovat. Musela jsem přijít na to, co mě nejvíce ze všeho trápilo.
"Je tu Arthur?" zeptala jsem se ho a snažila se na něj nedívat.
"Arthur?" zeptal se mě podezíravě.
"Jo," opáčila jsem a dovolila si na chvíli mu pohlédnout do tváře.
Rusky něco řekl směrem dovnitř do pokoje a vedle něj se objevil Art.
Trochu jsem si oddychla, ale když Dimitrij neodcházel začala jsem být nervózní.
"Mohla bych s tebou mluvit?" pohlédla jsem na Arthura. "O samotě," dodala jsem.
I bez pohledu na Dimitrije jsem cítila jeho nesouhlasný pohled. Nelíbilo se mu, že mu nechci říct, co mám v plánu, ale s tím co jsem chtěla udělat by nikdy nesouhlasil. Tak úplně jsem si nebyla jistá tím, jestli náhodou právě neporušuji slib o tom, že už si nebudeme lhát. Radši se ale pak budu omlouvat, než abych riskovala.
"Dobře, projdeme se," řekl a vyšel ze dveří.
Ulevilo se mi, když jsme zamířili pryč, a jakmile jsme byli z dohledu vysvětlila jsem mu co chci udělat i to co chci od něho.
"To není zrovna chytré," přeměřil si mě nesouhlasným pohledem.
"Musím to udělat," přemlouvala jsem ho. "Prosím, musím se ho na něco zeptat!"
"Dimitrij by s tímhle nikdy nesouhlasil," namítl.
"Proto jsem šla za tebou," přiznala jsem. "Musím vědět, jestli mi lhala! Moc dobře víš, že je to důležité."
"Není to bezpečné," pokračoval.
"Je pod zámkem!" vykřikla jsem. "Záleží na tom Lissina budoucnost!"
"Dobře," řekl po chvíli mlčení. "Ale jen na deset minut. Víc nedostaneš!" varoval mě.
"To beru," usmála jsem se vítězně.
"A pokud na to Dimitrij příjde to ty si poneseš následky," dodal.
To už neznělo tak slibně, ale přikývla jsem.
Zavedl mě do haly a potom mě protáhl tajnou uličkou za schodištěm do podzemí. Věděla jsem, že to tu kdysi sloužilo jako královský dvůr, takže mi došlo, že tu mají i své cely.
Na konci dlouhé osvětlené chodby byly dveře, které skrývaly vězení s pěti celami. Před dveřmi stáli dva strážci, ale jakmile Arthur promluvil jen poslušně otevřeli dveře a pustili nás k celám.
Viktor Daškov seděl úplně v zadní cele. Vypadal dost špatně. Jeho nemoc se zhoršila, ale nelitovala jsem ho. Bylo to zvláštní, ale jediné co jsem k němu cítila byl odpor, přitom byly doby, kdy jsem ho měla ráda stejně jako Lissa.
"Rosemarie, jak rád tě vidím, drahá," usmál se na mě radostně, ale zůstal sedět na sterilním lůžku v jeho chladné bílé cele. Mříže byly z ocely, takže i přes svůj živel neměl šanci se ven dostat, ne když mu dávali minimum potřebné krve. "Už jsem očekával, kdy se tu objevíš."
"Mlč!" vyštěkla jsem. "Nejsem tu, abych si hrála na tvou kamarádku!" odsekla jsem.
"Proč, tak ostře? Nemusíš křičet, stačí když řekneš, co máš na srdci," pousmál se.
Z jeho pohledu se mi dělalo zle. Měla jsem chuď ho praštit, ale k jeho štěstí mi v tom bránily ocelové mříže.
"Lissa říkala, že znáš uživatele éteru," začala jsem. "Koho?"
"Ptáš se mě na velice choulostivou otázku, vážně si myslíš, že na ní odpovím?" zeptal se mě s fascinovaným výrazem ve tváři.
"Možná bys měl, protože pokud vím je tu ta věc s Natálii. Vím, že to ona zorganizovala to napadení Lissy a mám i důkaz," blafovala jsem, ale neměla jsem na výběr.
"Tak jí odhal," pokrčil rameny bez zájmu.
"Je to tvá dcera!" vyhrkla jsem.
"Není plnoletá neobviní ji, a i kdyby aspoň bych nebyl sám," poznamenal.
Měla jsem co dělat, aby mi brada nespadla na zem. Jak někdo mohl takhle mluvit o svém dítěti? Neměli náhodou rodiče chtít ochraňovat své děti, za každou cenu?
"Pokud to, ale vážně chceš vědět měl bych pro tebe návrh," začal.
"Jakej?" zeptala jsem se ho nedůvěřivě.
"Neřeknu ti, kdo je tím uživatelem ani kde ho najdeš, ale odpovím ti na kteroukoliv otázku ohledně éteru, když ty odpovíš na můj jednoduchý a prostý dotaz," pousmál se.
"Na co bys zrovna ty potřeboval něco vědět ode mě?" odsekla jsem.
"Jen chci ukojit svou zvědavost," řekl nevinně.
Nelíbilo se mi to. Nevěřila jsem tomu, že říká pravdu, ale moje zvědavost byla silná. Zajímalo mě, co chce vědět. Chvíli jsem přemýšlela a na okamžik pohlédla na Arthura, který stál u dveří a naznačil, že mám už jen pět minut.
"Tak dobře, ptej se," vzdala jsem to.
"Seš si jistá, že chceš, aby mou otázku slyšel i ten strážce?" kývl směrem k Arthurovi.
Přikývla jsem, když se mě Arthur zeptal, jestli to zvládnu a počkala až zmizí za dveřmi.
"No?" pobídla jsem ho.
"Na kolik miluješ toho svého strážce?" usmál se na mě sebevědomě.
To mě zaskočilo. Jak tohle mohl vědět? Snažila jsem se zahnat své emoci a co nejrychleji reagovat. Nemohla jsem dovolit, abych mu svým překvapením dala výhodu v tom, že bych mu to jen potvrdila.
"Netuším o čem mluvíš," odsekla jsem.
"Vážně?" zeptal se mě stále s lehkým úsměvem. "Já bych klidně i přísahal, že víš. Nebo se snad mýlím a ty nic nemáš s Vasilisiným strážcem?"
Ztěžka jsem polkla. "Jsi na omylu!" vyštěkla jsem. Tím jsem mu, ale dala odpověď, kterou chtěl. Neměla jsem vybuchnout, tím jsem to jen vše zhoršila.
"Zajímavé..." vydechl ohromeně. "Zrovna od tebe bych nečekal, že mi to tak usnadníš..."
"Už se nemáme o čem mluvit," prohlásila jsem vážně a otočila se k odchodu.
"Vážně? A já si myslel, že si povyprávíme žahavé historky z vlaku," zaslechla jsem za sebou.
"Cože?" otočila jsem se na něj šokovaně. Tak tohle byla rána pod pás.
"Možná by i soudce zajímaly mé historky. Určitě především by ho, ale zajímaly ty fotky, kde máš ten roztomilý studentský obleček a lepíš se na nejmenovaného strážce," pousmál se vítězně.
"Nemáme se o čem bavit," otočila jsem se znovu k odchodu. Měl štěstí, že byl za mřížemi, jinak bych mu byla schopná ublížit.
"Mám přítele, který ovládá éter!" varoval mě. "Pokud se dozví, že to Vasilisa stojí za mým zavřením, zníčí ji."
"Kdyby to byla pravda, léčil by tvou nemoc on a ty by si nepotřeboval Lissu," opáčila jsem a odešla. Ještě něco mi chtěl říct, ale už jsem s ním nechtěla být v jedné místnosti ani minutu. I přes ty mříže jsem se s ním necítila úplně dobře. Vzbuzoval ve mně pohrdání a odpor za to, co provedl Lisse. Nenáviděla jsem ho.
"Zjistila si to, co si potřebovala?" zeptal se mě Arthur.
"Ne, ale zjistila jsem, že je to větší zkurvysyn než jsem si myslela," zavrčela jsem. O tom co mi řekl o mě a Dimitrijovi jsem radši pomlčela. Arthur měl Dimitrije rád jako otec a byl v něčem podobný i mně, byl by schopen Viktorovi zavařit, ale teď bylo důležitější to nechat plavat. Nevěděla jsem odkud se dozvěděl o kupé, ale pochybovala jsem, že vážně má nějaké fotky.