VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

22. kapitola - Stíny a duše

Dimitrij se mi díval do očí, když zaútočil. Byl tak rychlý, že jsem měla, co dělat, abych za sebe strčila Lissu včas, bez toho aniž by mě zasáhl. Věděla jsem, že poblíž určitě je někdo ze strážců, aby nás sledoval a hodnotil moje bojové schopnosti, ale i tak něco ve mně v tom boji vidělo i něco jiného, než jen obyčejnou zkoušku.
Dimitrije za celé terénní cvičení nikdo neporazil. Docela se rozkřiklo, že je to jediný strážce, na kterého se nikdo nezmohl. Při terénních cvičeních neplatila skoro žádná pravidla stejně jako ve skutečném boji, takže když zaútočili strážci jako fiktivní Strigojové většina studentů pracovala skupinově. Mason mi tvrdil, že proti Dimitrijovi stáli, dokonce čtyři novicové včetně Eddieho najednou a nezvládli ho zastavit. Věřila jsem jim.
Znala jsem Dimitrijovi bojové techniky i jeho nejčastější manévry, stejně jako on znal ty moje. Jestli někdo měl někdy šanci ho porazit, byla jsem to já. Ale i tak jsem si teď nebyla jistá jestli ho zvládnu porazit. Bylo to něco s čím jsem nepočítala, že se stane. Možná jsem až příliš spoléhala na to, že ho strážci proti mě nepostaví, kvůli tomu, že mě učil častěji, než kdo jiný. V tomhle ohledu jsem se, ale zdá se spletla.
Vyhnula jsem se dalšímu útoku a k mému překvapení jsem naprosto instinktivně dokázala odrazit jeho ruku, jakmile zareagoval na prvotní odražení útoku. Byl rychlý a silný. Část mě, ale zpozorovala, že něco je špatně. I přesto, že se zdá se snažil se totiž držel zpátky. Dělal to, ale takovým způsobem, že nikdo z přihlížejících by si toho snad ani nemohl všimnout. Možná ani já bych si nevšimla, kdybych s ním nebojovala každý den. Rozhodla jsem se to, ale ignorovat. Nebyl čas na úvahy. Byl čas na boj.
Překvapila jsem sama sebe, když jsem ho kopnula do kolene a uhnula stranou, když se pokusil mě srazit k zemi. Uhýbala jsem, jak nejlépe jsem uměla a rozhodla se udělat něco, co jsem věděla, že by někdy ode mě nečekal.
Využila jsem stromu, který stál jen kousek za mnou. Rozběhla jsem se o odrazila jsem se od něj. Netušila jsem, jestli to bude stačit. Ale stačilo. Skočila jsem zezadu na Dimitrije a pod nečekanou silou nárazu ho srazila k zemi. Dopadla jsem přímo na něj. Vlastně jsem na něm na pár sekund zůstala rozkročmo sedět.
Dimitrij zareagoval jako první a hned po tom, co se vzpamatoval, se i se mnou překulil, a tak získal výhodu pro změnu on. Snažila jsem dostat mezi nás kůl, ale bohužel jsem neměla šanci. Věděla jsem, že tenhle boj v téhle pozici už nemůžu vyhrát, ale nehodlala jsem se vzdát.
Dimitrij mi stále dával šanci se z té situace dostat. Mohl to ihned ukončit, ale namísto toho si dával načas a čekal na mé další pokusy o vzpamatování.
Pokoušela jsem se s ním překulit, ale nedokázala jsem to. Sotva jsem ho udržela jen pár centimetrů od sebe. Bylo to ohromující. Ta zuřivost, kterou jsem cítila byla něčím odlišná od obyčejného boje. Řídila jsem se čistě svými instinkty a asi jen díky nim jsem stále neprohrála.
Jednou nohou jsem obtočila kolem jeho pasu a díky momentu překvapení se mi podařilo nás překulit, abych byla nahoře. Zůstala jsem sedět na Dimitrijovi a neubránila se škodolibému úsměvu.
"Měl by ses soustředit soudruhu," utahovala jsem si z něj. Byla to jen vteřina, ale i tak se mi ta poznámka vymstila, víc než jsem čekala.
Dimitrij mě tvrdě přirazil znovu k zemi, jakmile jsem si uvědomila, že jsem propásla šanci na ukončení boje. Povedlo se mi zahlídnout Albertu, která to zdá se celé hodnotila, ale stále ještě nezasáhla.
"Nevím, kdo by se měl soustředit," zašeptal Dimitrij těsně od mého ucha, když jsem se mu znovu vzepřela a znovu se překulila, abych byla nahoře.
Už jsem se nenechala znovu vtlačit pod něj. Namísto toho jsme spolu bojovali s kůlem mezi námi. Byl to boj o to kdo bude rychlejší a já se rozhodla zajednat trochu nečestně a zatlačila na jeho ránu, kterou jsem mu způsobila při tréninku. To stačilo k tomu, aby se napjal a já mu nasměřovala kůl přímo k srdci.
"Mrtví," usmála jsem se.
V tu chvíli mi to až překvapivě připomnělo náš úplně první boj. Bylo to jako déjà vu.
Dimitrij tenkrát se mnou bojoval a vyřadil mě třikrát za sebou během pár vteřin před celým mým ročníkem. Tenkrát jsem nebyla schopná ani odrazit jeho útok. To mi připomínalo, jak velký pokrok jsem udělala od doby, co mě trénoval a teď jsem ho porazila.
Nevěděla jsem proč, ale část mě si nebyla úplně jistá, jestli to nebyla jen náhoda. Věděla jsem, že je to blbost, ale mohl se držet zpátky nebo mě nechat vyhrát úmyslně. Musela jsem sama sobě slíbit, že vyprovokuju mezi námi další boj o jednom z našich tréninků. Už kvůli tomu, že mě zajímalo, jestli bych ho byla schopná porazit znovu.
Za sebou jsem uslyšela smích Alberty. Moc často se nesmála, takže jsem díky tomu dokázala od Dimitrije stáhnout pohled k Albertě. Vypadala dost pobaveně.
"Tak a studentka překonala učitele," zvážněla. "Gratuluji, Rose."
Pohlédla jsem znovu na Dimitrije a donutila se vyškrábat na nohy, i když to bylo to poslední, co jsem po tom boji chtěla. Věděla jsem ale, že profesorka Carmacková už čeká v knihovně.
"Rose, čekají na nás," reagovala Lissa a se zájmem tikala očima mezi mnou a Dimitrijem.
"Jasně, tak pojď jdeme," pousmála jsem se na ní. "Nebo mě ještě potřebujete?" pohlédla jsem na Albertu.
"Jen jděte," pobídla nás.
Zamířily jsme s Lissou pryč. Ještě jsem se ohlédla přes rameno a zadívala se na Dimitrije, který mířil svým směrem s Albertou, když se taky pootočil a naše oči se i na tu dálku na okamžik střetly. Bylo to, jako bychom si jenom tím pohledem slíbili, že se něco musí změnit.
Cesta do knihovny trvala jen chvíli, ale poznala jsem na Adrianově znuděném výrazu, že jdeme o dost později, než jsme měly.
"Pozdě, dámy," probodla nás profesorka Carmacková káravým pohledem.
"Omlouváme se, ale byla jsem podrobená zkoušce v rámci terénního cvičení," vysvětlila jsem a posadila se na zem vedle hromady knížek a Adriana. Dál byla i pohovka, ale posledních pár dní jsme seděli na zemi nejblíž ke knihám v archivní části knihovny, do které by jsme normálně neměli ani přístup. Byly tu asi jen tři skříně, kde byly knihy, jinak veškeré materiály byly naskládány v hromadách krabic po celé středně velké místnosti.
"Oni se konečně uráčili napadnout i tebe a já u toho nebyl?" vzhlédl Adrian od knihy, kterou držel v ruce a zatvářil se zklamaně. "Vsadím se, že si pro tebe vymysleli něco extra."
"Napadli nás během vyučování. Rose bojovala s Albertou a nějakým strážcem, kterýho neznám. A při odchodu sem nás napadl Dimitrij," řekla mu Lissa klidně a posadila se k hromadě knížek kousek od nás.
Profesorka Carmacková zmizela ve dveřích vzadu, takže jsme se nemuseli bát, že nás vyruší.
"Vsadím se, že jí nechal vyhrát," ušklíbl se.
"Bojovala dobře! Nepotřebovala, aby jí šetřil!" bránila mě.
"Nech ho ať si říká, co chce," zavrčela jsem a práskla knihou o zem. Měla jsem zlost jen jsem si nebyla jistá proč. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že to způsobil můj souboj s Dimitrijem. Probudil ve mě oheň, který nechtěl ustoupit do pozadí. Toužila jsem po tom, aby Dimitrij byl se mnou a dál jsme bojovali. Ne! To jsem nechtěla. Nechtěla jsem s ním bojovat. Toužila jsem po tom se s ním milovat. A to mě užíralo víc, než cokoliv jiného.
Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla se, jestli se třeba profesorka Carmacková nevrátila jinými dveřmi. Byli jsme sami. Přešla jsem k jedné z vysokých skříní a přitáhla si k ní posuvný žebřík.
"Rose, co to děláš?" zeptala se mě Lissa vystrašeně.
"Jde o to čím byla Abbigaile," zašeptala jsem. "Tam nahoře jsou rodokmeny všech královských rodin."
Dál jsem šplhala po žebříku až jsem se zastavila u před poslední police skříně. Vytáhla jsem ohromnou tlustou knihu ještě vázanou pozlacenou kůží se znakem Dragomirů a i druhou ještě tlustější knihu se znakem Ivaškovů. Vážily nejméně tunu, takže mi dělalo problémy se dostat dolu z žebříku, aniž bych sletěla dolu nebo upustila jednu z knih.
"Rose! To není dobrý nápad! Každou chvíli může přijít profesorka Carmacková!" vyjekla.
"Neboj se dám to mezi knížky, jestli příjde," snažila jsem se jí uklidnit.
Seskočila jsem z posledních třech příček žebříku a posunula ho na původní místo.
"Vážně si myslíš, že tam bude zapsané, jestli se před pár stovkami let dcera tý Strigojky provdala za Dragomira?" zeptal se mě Adrian nevěřícně.
"Myslím," odsekla jsem a otevřela knihu jeho rodu.
Linie rodokmenu začínala, ještě před Abbigaile, ale občas byla vynechaná místa a rodinné větve šly dál. Na stránkách byly zakresleny rodokmeny a podle čísel se odkazovalo na strany věnované jednotlivým členům. Bylo tam skoro všechno. Bylo dokonce vyznačeno, kdo se přivdal a pokud se žena provdala do jiné rodiny, tak v případě královských to odkazovalo na její odkaz v knize její nové rodiny. Ale pokud žena se provdala za někoho mimo kruh královských byly zaznamenány už jen jména jejích dětí, vyjímečně i vnoučat. Ty knihy projít muselo trvat týdny, ne-li měsíce.
"Já bych řekl, že by jsme si asi ty knížky měli vypůjčit," zvažoval Adrian nahlas. "Teda pochybuju, že to prozkoumáme do měsíce natož večera."
"A jak to chceš udělat? Použít na Carmackovou nátlak?" vyštěkla jsem tlumeně.
"Možná je to jediný způsob, jak se něco dozvědět," přiznala Lissa.
To mě překvapilo. Nikdy bych nečekala, že s něčím takovým může souhlasit.
"V tom případě sbal i knihu svatých," podal mi Adrian tlustou zastaralou knihu z červené kůže. "Je tam toho dost o Anně i Vláďovi. Je to jedna z knih, které Carmacková našla na půdě kostela."
"A jak to chcete odsud dostat?" zeptala jsem se jeho i Liss. "Carmacková bude nejmenším problémem v porovnáním s Dimitrijem, který se tu určitě objeví stejně jako včera. A to nemluvím o celým areálu přeplněným učiteli, studenty a strážci."
"Jedna z rodových knih a i ta o svatých se mi vejde do batohu," navrhla Lissa.
"A tu druhou můžeš dát sem." Posunul ke mně Adrian černý batoh.
"Od kdy potřebuješ batoh?" zamračila jsem se.
"Od doby, kdy potřebuji trvalý přísun alkoholu," opáčil.
Schovali jsme knihy právě včas, protože dveře vzadu se otevřely a profesorka Carmacková se vrátila. V rukou držela štos starých poměrně malých knih a na vrchu měla položený talířek s čokoládovými sušenkami.
"Myslela jsem, že by sušenky přišly vhod, když nevíme, jak dlouho tu budete. Našla jsem nějaké spisy, které by nám mohli pomoci," usmála se.
Za poslední dva týdny, kdy se skoro až pravidelně ulejváme s Lissou z výuky jsme nenašli skoro nic. Jen pár nových informacích o rozsahu léčebných schopností sv. Vladimíra.
Vytáhla jsem složku zespoda knížek, které Carmacková přinesla a začala pomalu číst. Šlo o seznamy, kterým jsem nerozuměla.
"Rose," vydechla Lissa šokovaně asi po dvaceti minutách, kdy si prohlížela jednu z knih. Skrze pouto jsem cítila, že je překvapená.
"Ano?" Přebrodila jsem se knihami až k ní.
"Podívej," kývla na stránku knihy.
Nechápala jsem, kam tím míří dokud jsem nezačala číst.
Margaret Tarus
rodiče: Lavie Ivaškovová, Henry Tarus
děti: Angeline Drozdov(dcera)
označení: Políbena svatým duchem
pozn.Svátost udělena v den smrti.
Políbena svatým duchem. Ten termín jsem už slyšela. Lissa si nebyla úplně jistá, jestli je to označení toho, čeho si myslela. Ale já to věděla jistě. Políbená svatým duchem. Ten termín použila i Abbigaile, když mluvila o sobě a Vladimírovi.
"Myslíš, že..." začala Lissa.
"Jeto to, co myslíš," ujistila jsem jí.
"Jak to můžeš vědět?" zeptal se Adrian. Ani jsem si neuvědomila, že taky zíral Lisse přes rameno, byl těsně vedle mě.
"To ta vaše strigojská příbuzná to neustále opakovala," zavrčela jsem tlumeně, aby mě Carmacková neslyšela. Byla sice mezi regály s krabicemi, ale stejně nás mohla zaslechnout. "Myslím, že to byl název pro uživatele éteru stejně, jako mně říkaj stínem políbená."
"Říkala ještě něco jiného? Jak se vůbec mohla narodit, když..." zarazil se Adrian.
"Nevím. O tom nic neřekla. V tomhle okruhu toho vím asi stejně jako vy," přiznala jsem.
"Ale přemýšlela si už nad tím," poznamenala Lissa. Nebyla to otázka.
"Možná trochu," zalhala jsem.
"Jen trochu? Já bych řek, že hodně," pronesl Adrian hořce.
"Stejně mě, ale nic nenapadá!" obořila jsem se na něj.
"Její matka byla dcerou Vladimíra, ne?" zamračila se Lissa.
"A?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Její otec byl uživatelem éteru. Anna sice zemřela velice brzy, potom co porodila, ale sestra Vladimíra jí určitě řekla, co byl její otec zač. A čím byla její matka," pokračovala.
"No?" stále jsem nechápala, kam tím míří. Připadala jsem si, že jsem úplně blbá, protože jsem jí vůbec nechápala, a to i s poutem.
"To je nepravděpodobné," zadíval se na ní Adrian nevěřícně.
"Kdysi se o éteru vědělo víc, než teď," namítla Lissa.
"Ale tohle? To je směšné. Oksana by nám to řekla, kdyby to bylo tímhle," oponoval jí.
"Panebože," vydechla jsem. Už jsem to začínala chápat.
"Oksana to sama nemusí vědět. Nevíme, jak se dá éter využít. Neznáme jeho rozsah," dohadovala se dál. Byla přesvědčená, že uvažuje správně.
Tahle debata mi nebyla zrovna příjemná. Věděla jsem, co by to mohlo znamenat a nechtěla jsem to teď rozebírat. A už vůbec ne v přítomnosti Adriana.
"Jsou tam i jiní uživatelé éteru?" Vzala jsem Lisse knihu a změnila, tak téma.
Začala jsem netrpělivě listovat, když jsem se zarazila.
Elizaveta Dragomirová
rodiče: Anna Nikolajevna, Nikolaj Dragomir
označení: Políbena svatým duchem
pozn. nemanželské dítě Anya (dcera)
Ukázala jsem to Lisse i Adrianovi a zatím popadla jednu tlustou složku, kterou přinesla Carmacková. Prolistovala jsem jí a zjistila, že v ní nic zajímavého nevidím, takže jsem sebrala další, a pak další a ...
"Rose," vydechla Lissa nejistě a podala mi knihu. "Podívej tohle označení se od všech liší."
Pohlédla jsem do knihy a začala číst.
"Eveline Daršova?" zastavila jsem sotva jsem přečetla jen jméno. "Není královská."
"Čti," pobídla mě Lissa.
Eveline Daršova
rodiče: Irina Daršova, otec neznámý
označení: Políbená svatým duchem, k životu zrozena
pozn. žádné
"Myslím, že jsme narazili na další označení uživatele éteru," pousmála jsem se.
"Taky myslím, je to i na několika dalších stranách. Zdá se, že označení se postupně vyvíjelo, protože na nejvzdálenějších stránkách, dokonce je už jen to k životu zrozena," souhlasila.
Adrian nereagoval.
"Myslím, že dneska odpoledne by jsme se měli někde zašít a projít ty knížky," zašeptala jsem.
"Ve tři v tvém pokoji. Tam nás hledat nebudou," oznámil mi Adrian.
"Proč u m..."
"Protože u dhampýrských kolejí přes den nikdo nehlídá, kvůli terénním cvičením," oznámil mi. Vyškrábal se na nohy a vytáhl z krabice pár dalších složek. "Podívejme se, kdo nás poctil svou návštěvou." Kývl ke dveřím.
Otočila jsem se a neubránila jsem se úsměvu.
Ve dveřích stál Dimitrij a před ním stála Katherine Szelská. Byla jsem překvapená, že přišli spolu, ale tušila jsem, čím to bylo. Dimitrij musel usoudit, že neuškodí, když nám Katharine pomůže s tou hromadou knížek. I on sám nám včera pomáhal s hledáním.
"Co tu děláš, Szelská?" usmál se Adrian zvědavě.
"Prej by se vám hodil jeden pár rukou navíc," oplatila mu úsměv.
"V tom případě, můžeš začít," opáčil. Přešel k ní a do rukou jí vrazil celej štos složek.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou a pohlédla na Dimitrije. "Pomůžeš mi vrátit do tý police vzadu ty tři krabice?" Ukázala jsem na tři už prohledané krabice. "Nedošáhnu na tu polici kam patří."
Beze slova se chopil dvou krabic, zatímco já popadla třetí. Zavedla jsem ho dozadu a ukázala na správný regál i polici, kam patřily. Pomohl mi je zastrkat na jejich místo i sundat další tři krabice.
"Chci s tebou bojovat znovu," zamumlala jsem. "Chci vědět, jestli to dokážu ještě jednou."