VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

35. kapitola - Mrazení

Stála jsem u okna ve svém pokoji a tupě zírala ven. Už pár dní jsem chodila ven, jen když mi má práce strážkyně nedala na vybranou. Byla jsem zmatená z toho, co se stalo. A děsila mě Adrianova teorie, založená na tom, že to co jsem viděla, byla skutečná minulost živoucí osoby. Co víc myslel si, že Mihrimah je se mnou nějak příbuzensky spojená, protože on sám se ve své vidině způsobené knihou, ocitl v těle svého předka.Já jsem, ale Adrianovi teorie nesdílela. Ano, éter už několikrát dokázal, že je nepředvídatelný, ale veškerá minulost zakódovaná v pár stříbrných molnijských vzorech na knize? To už hraničilo s paranoiou.Tak proč jsem, ale stále měla pocit, že Mihrimah je pro mě něčím důležitá?Zadívala jsem se na zlatý prsten na mé ruce a pečlivě ho začala zkoumat. Bylo možné, že jsem viděla zrovna její minulost, právě díky prstenu od mého otce? Ne! Nebyla to minulost. Byla to jen halucinace. Musela být.Bojovala jsem sama se sebou. Jedna moje část toužila po tom zjistit, co se stalo se synem Mihrimah, ale zároveň se bála, že kdybych to zkoumala, dozvím se, že Mihrimah vážně existovala, což by potvrzovalo teorii Adriana. A druhá má část chtěla na všechno zapomenout. Zapomenout na tu hrůzu, kterou jsem cítila stejně silně jako sama Mihrimah. Zapomenout na náhrdelník na jejím krku a prsten na její ruce. Zapomenout na dítě v jejím náručí.Ačkoliv to bylo absurdní, tak jsem jí jistým způsobem záviděla. Měla vztah s dhampýrem, kterého milovala, a který miloval ji. A nejen to... Měli spolu dítě. Dítě, o kterém jsem věděla, že nejspíš nikdy nebudu moct Dimitrijovi dát.Teď jsem sice nechtěla dítě, ale to neznamenalo, že někdy v budoucnu, bych nechtěla nějaké mít. Přece jen nejspíš každý má ve svém genetickém kódu zakódovanou touhu po potomcích, a já nebyla jiná. Představa, že bych třeba za pár let mohla s Dimitrijem náš vztah pozvednout na takovou úroveň, že by nás spojoval nový život, mi připadala neskutečná.Vlastně jsem o dětech ještě nikdy neuvažovala. Věděla jsem, že v budoucnu si nejspíš nějaké pořídím, ale potom, co jsem poznala Dimitrije a zamilovala se, mi bylo jasné, že dítě mít nejspíš nikdy nebudu. Nechtěla jsem na to myslet, ale to co se stalo Mihrimah a matce Abbigaile by možná šlo zopakovat. Třeba by mi za pár let Lissa pomohla..."Stále zíráš ven z okna," ozval se od dveří nespokojený hlas Lissy. "Měla by si odpočívat. Nejsi ještě úplně v pořádku. Vždyť si ráno na chvíli znovu omdlela."Omdlela, ale jen na pár vteřin. K mé smůle se mi před očima objevil jen krátký záblesk Abbigaile. Vlastně jsem cítila, že magie éteru, kterou do mě vpustila kniha, se začíná vytrácet, chtěla jsem se znovu dotknout knihy a zjistit něco o osudu Mihrimah a její spojitosti s Abbigaile, ale Lissa mi to nedovolila. Měla strach, že by mi to ublížilo. Přeci jen podle všeho jsem prospala téměř tři dny, když jsem upadla do bezvědomí. A Adrian se dokázal ze snu vymanit, jen díky tomu, že sám ovládal magii éteru, takže se jí logicky dokázal ubránit.Věděla jsem, že je blbost, abych riskovala vše jen kvůli jedné knize, ale něco mě k té knize táhlo. Cítila jsem, že ta kniha je něčím důležitá. Důležitější, než si všichni mysleli."Jsem v pořádku," zamumlala jsem a dál zírala ven. "Ozval se Christian?"Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že vrtí hlavou. "Dělám si o něj starosti. Nezvedá mi telefon už pár hodin a cítím, že něco není v pořádku," přiznala. "Asi je to, ale jen paranoia."Nechtěla mě děsit, ale cítila jsem jaký strach má. A ještě víc mě znepokojovalo, že stejný pocit nebezpečí jsem už od rána měla taky. Snažila jsem se dopoledne dovolat Dimitrijovi, ale nezvedal to, což bylo hodně podezřelé. Něco se dělo. Všechny moje instinkty na mě křičely, že se něco děje, ale nechtěla jsem ji zbytečně děsit, dokud jsem neměla důkaz, že je něco špatně."Kde je Adrian?" zeptala jsem se po krátké odmlce a otočila se na ní."Naposledy jsem ho viděla v zahradě za hlavní budovou," odpověděla. "Proč?""Potřebuju s ním o něčem mluvit," řekla jsem."Neměla by si chodit z pokoje," zamračila se."Slibuju, že budu pryč jen chvíli," usmála jsem se na ní. "A pak až do večera budu spát."Zdálo se, že jsem jí přesvědčila. Převlékla jsem se do obvyklé uniformy strážců a zmizela dřív, než mě Lissa stačila znovu připoutat k posteli.K mému překvapení jsem Adriana vážně našla na zahradě za hlavní budovou. Stál za velkým malířským stojanem a upřeně hleděl na keř rudých růží před sebou. Věděla jsem, že Adrian kdysi studoval umění, ale bylo to úplně poprvé, co jsem ho viděla malovat."To jsem já?" zeptala jsem se ho se zájmem, když mu nakoukla přes rameno. Na plátně byl načrtnutý obraz, na kterém byla vidět dívka s mými vlasy otočená zády, jak kráčí temnotou, ve které se místy objevují zamlžené obrysy rudých růží a blesky."Rose!" trhl sebou a zmateně se na mě otočil."To mám být vážně já?" zopakovala jsem a zírala dál na obraz."Ehm...Vlastně jo," přiznal nakonec."Ale proč?" nechápala jsem."Vážně to nevíš?" pohlédl mi zpříma do očí.Stále do mě byl zamilovaný. Viděla jsem to. Měl to vepsané ve tváři. Snažila jsem se zakrýt své vlastní překvapení a uhnula pohledem zpět k obrazu."Jestli vyhraješ nějakou cenu jako novodobý Picasso, tak chci podíl," zavtipkovala jsem."Co potřebuješ?" zeptal se mě na rovinu."Jak víš, že..." nadechla jsem se."Tvoje aura," zabroukal. "Jsi vystrašená, a to že děláš, tak okázalý vtipy jen dokazuje, že máš z něčeho strach a potřebuješ mou pomoc. Otázkou však je, jak ti já mohu posloužit."
"Potřebuju, aby ses spojil s Dimitrijem nebo Christianem," vyhrkla jsem rychle."Proč?" zatvářil se pohoršeně."Prosím. Musím vědět, jestli je všechno v pořádku. Už se rozednívá a Christian Lisse nebere telefony. Nic bych si z toho nedělala, ale Dimitrij...""Nezvedá telefony ani tobě," zamračil se."Jo," souhlasila jsem. "Prosím. Já vím, že musím znít jako cvok, ale cítím, že se něco stalo. Něco je špatně a já mám strach, že jsou v nebezpečí. Dokonce i Lissa má z toho špatný pocit, a poté co jsem viděla v těch snech způsobených éterem...""Pomůžu ti," skočil mi do řeči Adrian. "Ale nejsem si jistý, jestli to k něčemu bude. Nemusí zrovna spát. A pokud se vážně něco stalo a..."Na sucho jsem polkla. "Já vím.""Tak pojď, bude lepší, když půjdeme někam, kde nebudeme tolik na očích," pobídl mě."No?" zeptala jsem se Adriana asi po hodině strávené v jeho pokoji."Christian nespí," zamračil se."A Dimitrij?" zaváhala jsem."Myslím, že spí, ale u obou, kdykoliv se snažím navázat spojení, vyklouznou mi," vysvětlil. "Jako by mě něco blokovalo, i když to je blbost.""Ne, je to možné," zamračila jsem se."Vážně?" pohlédl na mě tázavě."Jo. Když Viktor Daškov unesl Lissu, tak blokoval naše pouto pomocí medailonu. Nevím, ale možná někdo něčím podobným blokuje tvoje schopnosti," zaváhala jsem. Snažila jsem se nebýt zoufalá, ale i tak jsem sama cítila, jak se mi začíná třást hlas."Ale kdo? Viktor je ve vězení," pohlédl mi do očí."Ale Natálie není," napadlo mě. "A pak je tu ještě Abbigaile.""Ale ani jedna nemá důvod k tomu, aby je držela naživu," ozval se známý hlas od dveří."Liss," trhla jsem sebou. "Já...""Nechtěla si mě děsit," konstatovala. "Jaký důvod by Abbigaile nebo i Natálie měly?" vrátila se k původnímu tématu."Tebe," vyklouzlo mi najednou."Ale..." začala se nadechovat k protestu."Rose má pravdu," souhlasil Adrian. "Drží je Abbigaile, aby se dostala k tobě.""Počkej, kdy jsme zkrátili možnosti na vaší milionkrát prababičku?" ozvala jsem se."Uvažuj. Natálie možná je někde zalezlá a vymýšlí plán, jak se pomstít, ale ona by se pomstila nám všem. A to najednou. Nikdy by nevymyslela, takový plán, že unese Dimitrije a Christiana, a kdyby to vymyslel Viktor, tak by to nebylo tak průhledné. Je chytrý nikdy by nepoužil jeden trik dvakrát. A pak je tu Abbigaile... Viděla si ji. Je geniálnější, než kdokoliv koho znám. Navíc oba dva víme, že to tak okatě dělá schválně. Ona přesně ví, jak s námi manipulovat, aby jsme skákali, jak ona píská," vysvětlil.Nelíbila se mi jeho slova, ale věděla jsem, že má pravdu. Za tím vším musela stát ona. Snažila se o to celou dobu. To jak se nechala fotografovat kamerami. Jak si s námi hrála na kočku a na myš. Hrála s námi hru. Hru, ke které jsme neznali pravidla a neviděli ji ani do karet."Proč by, ale držela Dimitrije?" pohlédla jsem Adrianovi do očí a modlila se, aby nepřišla odpověď, které jsem se ze všeho nejvíc obávala. Ne, nemohla to být pravda."Vážně to nevíš?" V jeho očích byla bolest. Bolest z toho, že věděl, jak mi Abbigaile právě ublížila a zároveň strach, jak by mi ještě dokázala ublížit."Nemůže to vědět," vyhrkla jsem hystericky."Pokud se mu Christian nerozhodl zachránit život, jako si ho ty zachránila jemu," opáčil."Co tím myslíš?" nechápala Lissa."Když nás Abbigaile unesla poprvé, tak Rose prozradila, že miluješ Christiana, aby mu zachránila život," vysvětlil jí. "Možná právě proto se Abbigaile rozhodla ho unést.""Můžu za to," zamumlala jsem nepřítomně."Kdyby si to tenkrát neudělala, už by byl stejně mrtví," odsekl Adrian. "Udělala si správnou věc.""Ale teď Abbigaile drží i Dimitrije!" vykřikla jsem. Věděla jsem, že to bylo bezcitné a sobecké vůči Lisse, ale teď jsem nedokázala na nic jiného myslet, než na to, že Abbigaile drží jednu z mých dvou největších slabin. Dimitrije."Musíme to říct," ozvala se Lissa opatrně. "Musíme říct strážcům, že se něco stalo.""Nebudou nám věřit," pronesla jsem hořce.Najednou se ozval hluk z chodby.Adrian se zamračil a zadíval se ven. "Myslím, že nebudeme muset. Už to vědí.""Ale...""Právě přivezli Tašu a nevypadá zrovna dobře," oznámil spíš mě, než Lisse.Automaticky jsem se nahrnula k oknu a zadívala se ven. Měl pravdu. Po trávníku vedli strážci do hlavní budovy Tašu, která vypadala spíš mrtvě, než živě. Byla dost daleko, ale i tak jsem poznala, že je obalená obvazy a na místech, kde je nemá se rýsují tmavé podlitiny.Mé srdce se divoce rozbušilo a bez jediného zbytečného slova, či pohybu jsem se rozeběhla ke dveřím. Musela jsem se dozvědět, co se stalo s Dimitrijem a Christianem. Hned."Rose?" ozval se Lissin hlas od dveří mého pokoje.Připnula jsem si k pásku u džínů pouzdro se stříbrným kůlem a do batohu si strčila peněženku s penězi od Zmeji. Až potom jsem sebrala odvahu a pohlédla jí zpříma do očí."Co chceš dělat?" zeptala se mě. Skrze pouto jsem věděla, že mi v odchodu nebude bránit."Slyšela si je, ne? Podle nich už jsou mrtví a nebudou riskovat další životy strážců, kvůli tomu, že jim parta teenagerů tvrdí, že jsou na živu," citovala jsem ředitele rady strážců, Hanse."Jdu s tebou," oznámila mi."Ne, zůstaneš tady," odsekla jsem nesmlouvavě."Musím jít s tebou. Vyhodí tě, pokud odsud odejdeš. Tvou povinností je mě chránit, takže když se rozhodnu je jít zachránit, budeš muset jít se mnou. Navíc pokud tě i přes to budou chtít vyrazit, řeknu, že jsem na tebe použila nátlak," ignorovala mě."To nechápeš, že přesně to Abbigaile chce?" vyštěkla jsem zoufale."Když chytí tebe, stejně nakonec tam půjdu," pokrčila rameny. "Silnější jsme, pokud jsme spolu.""Souhlasím, sestřenko," objevil se za ní Adrian a protlačil se do pokoje.Lissa automaticky zavřela dveře a usmála se na něj. Měla oteklé oči od pláče, ale i tak její úsměv obsahoval skutečnou úlevu smíšenou s malou dávkou radosti. "Děkuji, Adriane.""To nejde," namítala jsem."Přemýšlej, malá dhampýrko. Koho Abbigaile čeká? Tebe, možná tebe i Liss, ale nečeká mě. Neví, že krom Lissy má na očích i dalšího uživatele éteru. Navíc nepojedeme tam sami. Eddie, jakožto můj strážce pojede taky a můžeme vzít i Masona s Rinaldiovou.""Zbláznil ses?" zírala jsem na něj nevěřícně. "To je sebevražda.""Vyber si. Buďto nás vezmeš s sebou dobrovolně, nebo tě s Lissou ovlivníme a stejně nebudeš mít na výběr," pokrčil Adrian rameny."Víš, že jedině takhle máme šanci," zamumlala Lissa potichu. "Zkoušela jsem se napojit na Christiana, Rose. Něco není v pořádku. Necítím ho a ani Adrian ne, ale zároveň jsem si jistá, že žije. Něco se stalo, protože Dimitrij je stále v pořádku a obě víme, že Abbigaile by Christianovi neublížila." V jejích očích žhnul strach."Já..." nadechla jsem se, ale nestihla jsem to dokončit, protože se ozvalo zaklepání na dveře."Kdo to může být?" zašeptal Adrian tlumeně."Netuším," zamumlala jsem tlumeně."Rose, prosím otevři! To jsem já! Taša!" ozvalo se zpoza dveří. Její hlas byl zoufalý a lehce hysterický.Instinktivně jsem se vrhla ke dveřím a otevřela.Poslední dvě hodiny jsem se snažila dostat k Taše, ale nikoho k ní nepustili, takže jsme vlastně ani nevěděli, co se u Ozerových stalo."Rose," vydechla udýchaně. Vypadala stále příšerně. Po celém těle měla modřiny a podlitiny. Měla sádru na levé ruce a několik obvazů na zdravé ruce. "Musíš mi pomoct je najít," vysoukala ze sebe.Všichni jsme na ní zaraženě, zůstaly zírat. První však zareagovala Lissa. Přešla k Taše a podepřela ji, odvedla jí k posteli. Všimla jsem si, že Taša trochu kulhala."Neměla by si být na ošetřovně, nebo tak něco?" ujelo mi."Musíte vědět, co se stalo," řekla rychle. "Jsme jejich jediná naděje." Pohlédla na můj batoh a potom na mě. "A jak vidím, ty si to myslíš taky.""Liss, zvládneš Tašu vyléčit?" zeptala jsem se starostlivě."Ano, ale budu potřebovat ten náramek od Oksany, jestli mám být ještě schopná nás odsud dostat a jít s vámi," řekla."Dobře," přikývla jsem. A sledovala, jak se Lissa dala, zatím do léčení nejhorších ran."Rose," vydechla Taša a zadívala se mi hluboko do očí. "Ta Strigojka... Nikdy jsem, tak silného Strigoje...""Já vím," zavrčela jsem. "Tahle je velice stará. Prožila víc, než většina těch nejstarších Strigojů. Vlastně odhadem jí je asi tisíc let plus mínus nějaký to století.""Daniela zabil oheň," vypadlo z Lissy."A i to trvalo," zavrčela jsem. "Budeme muset přijit na to, jak jí zabít nebo přinejhorším, alespoň zpomalit, než se dostaneme dovnitř a ven z jejího úkrytu. Sázela bych na to, že to bude nějaké staré, ale pěkné sídlo, někde poblíž Minneapolisu.""Do Minnesoty se dostat bude chvíli trvat," zamračil se Adrian. "Budeme potřebovat letadlo.""Skvěle já ho řídit neumím, ty jo?" pohlédla jsem na něj otráveně."Ovlivníme pilota," pokrčila Lissa rameny, jako by o nic nešlo."To tě příliš vyčerpá," namítla jsem."Ne, když mu vnuknu představu, že letadlo je plné strážců a že nesmí opustit pilotní kabinu," řekla klidně."Fajn, ale stejně nemáme nejmenší tušení, kde jsou," ozvala se Taša."Dejte mi deset minut. Brnknu, Sageové," pousmál se Adrian."Nebudeme do toho tahat Sydney. Už jsme jí zavařili dost," obořila jsem se. "Odkud máš vůbec její číslo? Pochybuji, že ti ho dala dobrovolně.""Máš lepší nápad?" zeptal se mě vyrovnaně. "Hrajeme tu o čas. Já myslel, že chceš Belikova s Christianem zachránit nebo ne?""Fajn zavolej jí, a potom sežeň Masona a Eddieho," poručila jsem.
"Hodila by se nám i Mia," skočila mi do řeči Taša. "A Nikolaj taky.""Dobře, už běžím," vypadnul Adrian na chodbu."Máš, nějaký plán?" zeptala se mě Taša zvědavě."Ano, ale nevím jestli to vyjde. Budu potřebovat, ale přesně vědět, co se v Minneapolis stalo," přiznala jsem a pohlédla jsem na Lissu, která tiše léčila Tašina zranění. "Ale jestli to má vyjít, asi si budeš muset ušetřit, co nejvíce síly.""Počkej," zarazila mě Lissa. "Možná vím, co by nám mohlo pomoc."