VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

37. kapitola - Záblesk nicoty

Šokovaně jsem zůstala zírat do Christianových rudých očích. Nebyla v nich ani stopa po ledové modři. Jeho pleť byla ještě bledější, než kdy předtím a něco v jeho pohledu mě děsilo. Ano, byly doby, kdy jsme se s Christianem neměli zrovna v lásce, ale nikdy na mě nehleděl s takovým odporem a nenávistí, jako teď.
Všechno se, ale změnilo, když Lissa bolestně vykřikla. "Ne! To nemůže být pravda! Christiane!"
Abbigaile se prudce otočila a fascinovaně sledovala, jak Lissa strhla závěs a tupě zírala na Christiana. Její oči hořely bolestí a já cítila skrze pouto, že se její srdce rozpadá na kusy.
"Jsi tady," vydechla Abbigaile unešeně. "Netušila jsem, že jste se rozhodly mne navštívit obě," pohlédla na mě zaskočeně. "Myslela jsem, že..."
"Ticho!" Ani nevím odkud se ta vlna éteru vzala, ale ta síla srazila všechny Strigoje v místnosti včetně Abbigaile k zemi.
Nikdy jsem necítila, že by z ní vyzařovalo tolik síly. Tohle už nebyla Lissa. Cítila jsem to. Neovládala se. Dala průchod své bolesti a sama se schovala někam hluboko do sebe. To bylo zlé. Byla jako vystrašené a raněné dravé zvíře zahnané do kouta. Všechno v ní se hroutilo. Toužila zemřít, ale zároveň prahla po pomstě. Už to nebyla jen ona. Byl to čistý éter.
Neměla jsem nejmenší tušení, co mám dělat. Jediné čím jsem si byla jistá bylo to, že se odsud musíme ihned dostat, ale taky jsem věděla, že dokud Lissa bude metat éterem všude kolem sebe, nikam se nepohneme.
Rychle jsem pohlédla na Dimitrije, který se pohotově snažil vyškrábat na nohy.
Kde byli ostatní? Adrian musel cítit, že se něco stalo, tak kde zatraceně byli? Naší jedinou šancí bylo odsud Lissu dostat, a to bylo momentálně jen v moci Adriana. Pokud vůbec.
"Má drahá," promlouvala opatrně Abbigaile k Lisse. Její hlas byl překvapivě konejšivý, plný porozumění. "Vyslechni mne, než se rozhodneš rozmetat vše na popel."
Lissa se trochu uvolnila a prudce se na Abbigaile otočila. "To ty!" zasyčela. Její hlas téměř ani nezněl lidsky. Možná vypadala vyrovnaněji, ale uvnitř ní stále přetrvával chaos. "Christiane," zadívala se na Strigoje krčícího se na druhé straně místnosti. "Jak ti to mohli udělat..." zasténala slabě. "Proč?" Její hlas byl najednou plný bolesti a lásky.
"Chceš ho zpátky? Chceš, aby byl takový jako dřív?" zazpívala Abbigaile směrem k Lisse. "Jde to. Máš moc k tomu ho navrátit k životu. Záleží pouze na tobě."
"Neposlouchej jí, Liss!" vykřikla jsem.
Lissa znovu strnula a pohlédla chladným pohledem na Abbigaile. "Lžeš."
"Opravdu?" usmála se na ní Abbigaile. "Ty sama by si měla vědět, jak mocná magie ducha je. Jsi políbena duchem svatým. Pro tebe neexistují žádná omezení," pokračovala.
Lissa se nadechla a otočila svůj pohled ke mně. Abbigailina slova, jako by jí navrátila část rozumu. A teď se mě v duchu ptala, jestli je možné, že jí Abbigaile říká pravdu.
"Pošli je pryč. Vyslechnu tě," zavrčela Lissa směrem ke Strigojce.
"Odejděte!" otočila se Abbigaile ke Strigojům. "Christianusi, ty tu zůstaň."
Všichni Strigojové během pár vteřin zmizeli.
"Rose, jak jste na tom?" zeptala se mě Lissa, aniž by spustila z Abbigaile oči.
Podívala jsem se na Dimitrije, který už stál a sama jsem se vyškrábala na nohy. "Jsme v pořádku," odpověděla jsem odměřeně.
"Mluv," pobídla Abbigaile.
"Copak si vážně neuvědomuješ svou moc?" zeptala se jí Abbigaile nevěřícně. "Dokázala si smést Strigoje vlnou duševní energie, léčíš zranění, čteš v záři ducha. Možná i dokážeš proniknout cizí myslí, dokonce jsi svou přítelkyni vrátila mezi živé. Máš moc žít věčně, i bez toho aniž by ses, kdy stala probuzenou. Máš dostatek moci na ovládnutí každé mysli, na kterou narazíš. A také máš dostatek moci k tomu, aby si navrátila duši své lásce," pohlédla Abbigaile na Christiana. "Mohu ti ukázat, jak to udělat. Mohu ti pomoci objevit pravou podstatu své moci. Nebudeš se muset obávat temnoty ve svém nitru, ani stínů, které by ti mohly ublížit skrze tvou stínem políbenou. Jediné, co budu chtít od tebe na oplátku je tvé přátelství a síla."
"Co Rose?" zeptala se Lissa. Skrze pouto jsem cítila, že i přes svou nenávist je natolik zraněná, že by pro Christianovu záchranu byla schopná se Strigojce odevzdat. A to jsem nemohla dovolit. Nikdy.
"Máš mé slovo, že pokud se rozhodneš zůstat tu, ani tobě ani nikomu, kdo je ti drahý se nic nestane," slíbila Strigojka.
"Co se s Lissou děje?" zeptal se mě Dimitrij tlumeně.
"Nemám nejmenší zdání," přiznala jsem. "Jen buď připravený na všechno, brzy odsud budeme muset vypadnout," zavrčela jsem.
"Co když se rozhodne...."
"Pak jí odsud dostanu násilím," skočila jsem mu do řeči potichu.
Lissa dál pokračovala ve smlouvání s Abbigaile a já začínala být nervózní čím dál víc. Už dávno se tu měl objevit Adrian a já neměla ani nejmenší tušení, proč mu to tak trvá.
"Ani se o to nepokoušej," zavrčel Christian.
Otočila jsem se a všimla si, že Dimitrij se značně přiblížil k mému kůlu.
"Co se děje Christianusi?" ohlédla se po něm Abbigaile.
"Belikov," procedil skrze zuby. "Chce vás zabít, paní."
"Christiane," pohlédla na něj Lissa nevěřícně, jako by jed v jeho slovech jí drtil srdce.
"Vzpamatuj se Liss!" vyhrkla jsem naléhavě. "Musíme odsud vypadnout."
"Neposlouchej ji, pokud to uděláte nikdy nebudete moci navrátit Christianuse do původního stavu," naléhala na ni Abbigaile svým něžným hlasem.
"Teď mě poslouchej, Liss! Přísahám, že pokud nelže a existuje způsob, jak Christiana vrátit zpátky, tak ti ho pomůžu najít, ale už musíme jít dokud je čas!" prosila jsem jí.
"Odsud se stejně nedostanete," odvětila Abbigaile klidně. "I kdyby Vasilisa využila veškerou svou moc, nikdy by nedokázala se dostat přes tolik probuzených a lidí."
"Liss," zašeptala jsem sotva neslyšitelně. "Je čas."
Lissa sepnula ruce v pěsti a těžce polkla. Po tvářích jí stékaly nové slzy a její oči se zabořily do Christiana. Já nemůžu...
"Můžeš. Musíš," šeptala jsem.
Nedokážu mu ublížit. Je mi jedno, že je... Stále ho miluju, vzlykala v mé hlavě.
"Přísahám," zopakovala jsem.
"Rose, co to..." začal Dimitrij, ale byl přerušen Lissiným hlasem.
"Miluju tě, Christiane. A pokud tam ještě někde jsi, slibuji ti, že se pro tebe vrátím," pronesla zlomeně a rozbrečela se přitom naplno. "Miluju tě."
"Co to..." vyhrkla Abbigaile, ale už to nestihla dořeknout.
Na malý okamžik jsem se ocitla uvnitř Lissiny hlavy. Cítila jsem další ohromný nával éteru a zároveň jsem uslyšela zvuk praskajícího skla. Ani ne deset vteřin, potom jsem se byla znovu ve svém těle a sledovala, jak místnost zachvátili plameny. Ostatní byli uvnitř.
"Ven!" zakřičela jsem na Dimitrije a vyběhla jsem k Lisse. Stála vedle ležící Abbigaile a něco potichu mumlala. Po tveřích jí dál stékaly slzy.
Rychle jsem popadla svůj kůl ze země a chystala se ho vrazit Abbigaile rovnou do srdce, dokud byla paralyzovaná, ale v tu chvíli mě Lissa zastavila.
"Ne!" vykřikla. "Musí zůstat naživu. Ona jediná může Christiana udržet naživu," zastavila mě.
"Lisso, tohle je..." začala jsem, ale v tu chvíli se dveřmi dovnitř sálu nahrnuli Strigojové.
"Běž!" vykřikla bolestně. "Musíš odsud."
"Bez tebe nejdu!"
"Odejdi, Rose. Já..." začala.
"Přísahám," řekla jsem a popadla jsem jí za loket. Rychle jsem jí táhla k jednomu z rozbitých oken, ale cestu nám zastoupil Strigoj. Christian.
"Nikam nejdete," zavrčel.
"Ale no tak!" zasténala jsem unaveně. "To snad nemyslíš vážně!"
Lissa na něho šokovaně zírala a odmítala se pohnout.
"Jen přes mou mrtvolu," upřesnil to hořce. "No tak Liss, přece mě miluješ. Zůstaň tu se mnou," natáhl k ní ruku.
"Js-jsi Strigoj," zavzlykala.
"Jsem to stále já, jen trochu jiný. Není to takové, jak to všichni tvrdí. Neztratil jsem duši," snažil se jí ukonejšit. "Stále tě chci."
"Lže," vyštěkla jsem a strčila Lissu za sebe, když se k ní snažil natáhnout.
"Máš pravdu," pokrčil Christian rameny. "Lžu." Vrhl se proti mně a už jsem se chystala na další boj, ale v tu chvíli se Lissa postavila přímo přede mě a Christian odlítl přes minimálně polovinu sálu.
"Pojď, Rose," vydechla rychle a vyběhla k oknu.
"Ne!" ten výkřik patřil Taše.
Ohlédla jsem se rychle za sebe a uviděla, jak Taša zírá na Christiana, ležícího na zemi. A výkřik přilákal další Strigoje. "Dimitriji!" zakřičela jsem a ukázala na Tašu.
Přikývl a běžel přímo k ní.
"Co tu sakra ještě děláte?" ten hlas patřil Arthurovi. "Dostaň ji odsud!" poručil mi.
Otočila jsem se k Lisse, akorát včas jsem poslechla instinkty a otočila se nazpátek, abych přímo probodla srdce Strigoje.
"Ústup!" zakřičela jsem a postrčila Lissu k oknu. "Pomůžu ti nahoru, ale seskočit musíš sama. Není to vysoko. Nanejvýš metr a tři čtvrtě."
Přikývla a přijala mou pomoct s vylezením do okna. Počkala jsem až se skočí a skočila ven hned za ní. Venku už čekala Mia v nastartovaném autě a Mason v druhém. Rychle jsem Lissu dopravila k prvnímu autu.
"Jestli to nepůjde jinak zmizte!" poručila jsem Masonovi a vyběhla zpátky k domu dřív, než mě stačil zastavit. Sotva v půli cesty jsem narazila na Dimitrije, který se snažil táhnout zraněnou Tašu a zároveň se bránil před Strigojem.
Vrazila jsem do Strigoje a vyvedla ho tak na pár vteřin z rovnováhy. "Dostaň jí do auta!"
"Dlouho jsme se neviděli," pousmál se Strigoj.
Zamračila jsem se. Nepřipadalo mi, že bych toho Strigoje znala. "Promiň asi mám okno."
"Zabila si Jasmine," zavrčel. "Moji přítelkyni."
"Já netušila, že i vy bez duše se párujete," odsekla jsem a vyhnula se jeho ráně. Podařilo se mi skrčit se akorát včas a udeřit ho do nohy. Měla jsem, ale smůlu, protože Strigoj reagoval příliš rychle a srazil mě jedinou ranou k zemi.
"Ty dě..." Strigojovým tělem projel zezadu kůl. Strigojovo mrtvé tělo se sesunulo k zemi a za ním zůstal stát Dimitrij.
"Díky," vydechla jsem udýchaně a přijela jeho ruku, aby mi pomohl na nohy. "Jakto, že si vůbec tolik v pohodě. Viděla jsem tě vevnitř, byl si..."
"Lissa mi tam uvnitř hodila na zem stříbrný prsten, když kolem mě prošla," vysvětlil rychle. "Musíme najít Arthura a Adriana už schází jen oni."
"Dobře," řekla jsem rychle.
Už ani nevím, jak dlouho jsme se snažili Adriana s Arthurem najít, jen vím, že jsme zabili další tři Strigoje, když se zničeho nic přede mnou objevil Adrian táhnoucí raněného Arthura.
"Arthure!" vyhrkl Dimitrij a podepřel Arthura z druhé strany, co Adrian.
"Kde jsou ostatní Strigojové?" zeptala jsem se Adriana zmateně.
"Ta psychopatka je stáhla. Mlela něco o tom, že musí všichni zmizet," vyhrkl Adrian.
"To není dobrý," zavrčela jsem.
"Taky se mi to nelíbí," souhlasil Dimitrij. "Co se mu stalo?"
"Strigoj ho probodl urvanou nohou od židle. Snažil jsem se to vyléčit, ale bude se na to muset podívat Lissa," vysvětlil.
Zaslechla jsem hukot motoru několika aut a sotva jsme se dostali k autům objevili se tři vozy strážců. Dveře prvního auta se otevřely a naproti nám se rozběhlo několik strážců, zatímco ostatní se vydali k našim autům, aby zjistili jestli jsme všichni.
"Jste v pořádku?" zeptal se mě a Dimitrije strážce, když dva strážci převzali raněného Arthura.
"Lissa," vyhrkla jsem a rozeběhla jsem se k autu. Ani mi to v tom všem nedošlo, ale odříznula se od našeho pouta. Netušila jsem, jak to dokázala, ale cítila jsem jí pouze natolik, abych věděla, že je naživu. Víc jsem ale necítila.
Doběhla jsem k autu a ztuhla jsem, když jsem uviděla Lissu ležící v Miině náručí.
"Byla tak... Chtěla se vrátit. Neměla jsem na vybranou... Musela jsem jí praštit," přiznala Mia potichu, aby jí nikdo ze strážců kromě mě neslyšel.
Odstrčila jsem jednoho mladého strážce a nasedla do auta vedle Mii. Mia se se mnou vyměnila a vylezla ven, zatímco já si položila Lissinu hlavu do klína.
"Liss..." povzdychla jsem těžce. "Budeš v pořádku," zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. "Slibuju. Přísahám, že ti ho vrátím."

"Můžete mi sakra říct, jak jste něco takového mohla udělat?" obořil se na mě Hans, ředitel Rady strážců hned po tom, co vzlétlo letadlo směřující zpět ke dvoru.
"Já..."
"Ona za to nemůže," skočil mu do řeči Adrian. "To já a Lissa. Nikdo jiný za to zodpovědnost nenese."
"Že nenese? Pokud vím všichni tady jsou svéprávní," namítla strážkyně, jejíž jméno jsem neznala. Jediné co jsem o ní věděla, bylo jen to, že je členkou Rady, tak jako Hans.
"Nemůžou za to. Lissa byla zoufalá. Nikdo jste nechtěli jí pomoct, tak šla za mnou pro pomoct. Spolu jsme vymysleli plán. Ovlivnili jsme strážce za pomoci éteru a ukradli, tak letadlo. Strážkyně Hathawayová, strážce Asford, strážce Castile ani strážce Schoenberg nejednali z vlastní vůle," zalhal. Musela jsem uznat, že líp to podat by už asi nikdo nedokázal. Odhodlání s kterým to tvrdil, i jeho podrážděnost, všechno vypadalo, jako by to vážně udělal.
"A co Nataša Ozerová a ta holka?" zeptal se Hans a kývl směrem k Mie, která potichu seděla na sedadle vedle Masona.
"My jsme šly dobrovolně," ozvala se Taša. "Šla jsem za Lissou, abych jí požádala o pomoc a nakonec se ukázalo, že mě s Adrianem v plánování předběhli."
"Vážně jste slečno byla ovlivněna magií?" zeptal se mě Hans znovu.
"Ano," přiznala jsem.
"Společně s Lissou jsme Rose ovlivnili jako první. Lissa věděla, že by nejspíš šla s námi i dobrovolně, protože by ji nenechala jít do doupěte Strigojů samotnou, ale zároveň se chtěla ujistit, že z toho Rose nebude mít žádné problém, a tak jí ovlivnila éterem," potvrdil to Adrian znovu.
Teď jsem byla vděčná, že jsme vážně byli všichni vystaveni magii éteru, jen jiným způsobem, než jsme tvrdili. Každý jsme u sebe měli léčivý prsten a Adrian i Lissa v letadle udělali jednoduché opatření tím, že nás nátlakem donutili, abychom v případě výslechu lhali. Musela jsem uznat, že v obcházení pravidel jsem byli, čím dál lepší.
O půl hodiny později můj výslech skončil a já se konečně mohla jít posadit na svoje sedadlo. Lissa spala na sedadle vedle Adriana. Chtěla jsem být vedle ní já, ale Adrian ji chtěl udržet ve spánku do té doby, než nahlédne do jejích snů a donutí jí, alespoň částečně znovu přijmout realitu. A tak bylo moje místo vedle Dimitrije.
Posadila jsem se na svoje místo u okýnka a zadívala se ven. "Zlobíš se hodně?" zeptala jsem se potichu, aniž bych odtrhla pohled od mraků venku. Byla stále noc, ale i tak jsem dokázala rozeznat černé mraky od indigově zbarveného nebe.
"Neměla si to dovolit," zavrčel.
"Pak by si, ale teď byl mrtvý nebo..." zarazila jsem se. Nebo by skončil jako Christian.
"Tady nejde o mě, Rose," zastavil mě. "Vím, že to nebyl jen tvůj nápad. Lissa chtěla zachránit Christiana a ostatní chtěli pomoct, ale ty si měla být dostatečně rozumná na to, aby si jim to rozmluvila. Věděla si, že je to past. Tak jak jsi to mohla dovolit? Jak jsi mohla dovolit, aby riskovali svoje životy?" Jeho hlas zněl téměř až zoufale.
"Právě proto, že to byla past. Abbigaile by si stejně našla způsob, jak nám všem ublížit. Dala by vědět, že Christian je Strigoj a vylákala by všechny z úkrytu, tak nebo tak. A čím déle by jsme odolávali tím horší by to mělo následky. Tohle byla jediná možnost. Navíc... Nikdy bych tě tam nenechala," zašeptala jsem.
"Rose..."
"Neříkej, že ty by si to sám neudělal, kdybych tam namísto tebe byla já!" vyhrkla jsem. Stále jsem se snažila šeptat, ale stejně jsem to řekla možná až příliš nahlas. Strážci nás sice neslyšeli, ale to jen díky tomu, že jsme seděli trochu dál od ostatních. "Vlastně ta situace už byla obrácená a ty si pro mě taky přišel," připomněla jsem mu hořce.
"To byla jiná situace," namítl.
"Vážně?" zeptala jsem se ho drze a odtrhla pohled od okna, abych mu pohlédla do očí.
V jeho očích se zalesklo porozumění a něco mi říkalo, že už to pochopil.
"Teď už nejsem studentka, soudruhu," vydechla jsem. "Teď jsme si rovni."
"Nikdy jsem tě nebral jako studentku," odvětil klidně.
Ta slova mě trochu překvapila. "I kdybych věděla, co se stane, stejně bych to udělala znovu, protože, tak jsme zachránili tebe."
"Rozo..." nadechl se už k námitce, když jsem ho chytila za ruku a tím ho zastavila.
"Teď ne," vydechla jsem a očima střelila směrem ke strážcům. "Promluvíme si o tom později."