VA-Vzplanutí (Stínem spoutána 2)

32. kapitola - Strážce Vasilisy Dragomirové

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že zírá na mou ruku. Nechápavě jsem jí zvedla, když mi došlo, že mám na ní prsten od Abeho. Zlatá růže se třpytila v matném osvětlení denního světla vycházejícího z otevřených dveří ven.
"Tvůj prsten?" zeptala jsem se nechápavě.
Má matka ke mně střelila rychlý pohled. "Chtěla jsem říct... Ten prsten patřil Ibrahimově babičce," opravila se na konec. "Kdy ti ho dal?"
"K mým narozeninám," řekla jsem, jako bych si nevšimla tónu jejího hlasu. Už mi to začínalo docházet. Konečně mi začínalo dávat smysl, co se tenkrát stalo.
"Ovšem," vydechla ochromeně. "To je jedno... Chtěla jsem s tebou mluvit ohledně tohohle." Zašmátrala v kapse a vytáhla nějaký složený papír. Podala mi ho.
"Co to je?" nechápala jsem.
"Jen se sama podívej," pobídla mě vážně.
Rozbalila jsem papír a nevěřícně jsem na něj zůstala zírat. Byla to vytištěná fotografie. Zůstala jsem zírat na Strigojku na fotografii. Abbigaile Ivaškovová, dokonce i s novými starodávnými šaty. Byl to snímek někde z kamery. Pořízen v obchodním domě, kde byla spousta lidí.
"Kde je to focené?" vyhrkla jsem.
"To ti nemohu říct. Je to ta Strigojka, o které jsi mluvila?" zeptala se.
"Ano, to je Abbigaile Ivaškovová. Proč to chceš vědět?" přimhouřila jsem oči.
"Včera v noci zaútočila uprostřed obchodního domu v Pensylvánii, poblíž královského dvora," vysvětlila po chvíli ticha. "Snažili jsme se jí chytit, ale zabila několik lidí s dalšími Strigoji uvnitř dění a vypařila se dřív, než strážci stačili zasáhnout."
"Snaží se dostat k Lisse," zamumlala jsem potichu. "Dává tím najevo, že se k nám dostane ať už budeme kdekoliv."
"To není zrovna pravděpodobné. Odjedete ke dvoru, tam by se žádný Strigoj nikdy nedostal," začala namítat má matka.
"Možná, ale ona si najde způsob. Lissa je pro ní nějakým způsobem důležitá. Ona si počká."
"Je to Strigoj, Rose," připomněla mi.
"Strigoj, který byl..." zarazila jsem se. Nemohla jsem jí to říct.
"Co?" zadívala se na mě pohledem, kterým jasně dávala najevo, že z toho se už nevykroutím.
"Byla uživatelkou éteru, tak jako Lissa." Byla to jen poloviční pravda, ale ta jí musela stačit.
"Dobrá. Asi bude lepší, když se vrátíš k ostatním," zakončila náš rozhovor.
"Mami?" zastavila jsem ji. "Řekla jsi, že je tvůj," pohlédla jsem jí do očí.
"Jen..." zarazila se. "Nějakou dobu byl můj," řekla nakonec a zmizela dřív, než jsem se jí stačila zeptat na cokoliv dalšího.
Vrátila jsem se do jídelny a musela se usmát, když jsem uviděla osobu stojící u dveřích.
"Katherine," pousmála jsem se.
"Pěkný šaty," oplatila mi úsměv.
"Ty tvoje taky nejsou zlý," zasmála jsem se. To byla celá Kath, šaty vždy na prvním místě.
Měla na sobě bledě fialové šaty dlouhé až na zem s rozparkem až do poloviny stehna. Byly bez ramínek a celé byly z volánků až na vrchní část, která byla ze skládané látky.
Moje pozornost se ale od jejích šatů, stočila rovnou k Dimitrijovi a Abemu. Abe zrovna Dimitrijovi něco vysvětloval. A Dimitrij se netvářil zrovna moc nadšeně.
"Ouu... Ráda bych si s tebou povídala, ale vypadá to, že budu muset jít zastavit svého otce, než ublíží mýmu budoucímu příteli," skočila jsem jí do řeči, když mi zrovna vysvětlovala, odkud má svoje šaty.
"Stále si myslíte, že to vydržíte dál tajit?" rozesmála se.
"Budeme muset," zamumlala jsem rychle a vydala se směrem k mému otci, který se momentálně vyžíval v obtěžování Dimitrije se stupidními otázkami. "Starý pane?" vyrušila jsem je zrovna uprostřed rozhovoru.
"Rosemarie, zrovna jsme o tobě mluvili," pohlédl na mě Abe spokojeně.
"Překvapivě," zavrčela jsem. "Dimitriji, právě před chvílí tě hledala Alberta," zalhala jsem. "Prý nám chce něco ukázat. Hned." Na poslední slovo jsem kladla obzvlášť velký důraz.
"Ovšem. Pane Mazure," podíval se na mého otce omluvně.
"Už jsem vám to řekl pro přátele mé dcery jsem Abe," usmál se Abe až podezřele moc přátelsky.
"Jo, jasně. Jdeme?" zadívala jsem na Dimitrije naléhavě.
"Abe," opravil se Dimitrij a obdařil mého otce dalším omluvným pohledem.
"Jen běžte. Později můžeme rozhovor dokončit," pobídl nás.
"Ne!" vyhrkla jsem, ještě dřív, než mi došlo, co dělám. "Teda... Myslím, že... To je jedno."
Cesta z jídelny mi připadala snad nekonečná. Jakmile jsme, ale vyšli ven. Spadl mi kámen ze srdce. Dimitrij už byl před mým mafiánským otcem v bezpečí. Bez varování jsem ho zatáhla za roh blízko zdi a políbila ho. Ano, to bylo to, po čem jsem toužila posledních pár hodin ze všeho nejvíc. Bylo to vášnivé. Stejně vášnivé, jako by nám šlo o život, ale on to ukončil jako první.
"Ne..." zasténala jsem nesouhlasně.
"Co Alberta?" zeptal se mě pobaveně.
"Lhala jsem. Jen jsem tě chtěla dostat dál od Zmejova vlivu," usmála jsem se. "Co říkal?"
Dimitrij se zasmál a políbil mě na čelo. "Jen mi vysvětloval, co by se stalo, kdyby nějaký muž ublížil jeho dceři," smál se dál.
Brada mi málem spadla až na zem. "A ty se směješ?" vykulila jsem na něj oči.
"Docela jsem s ním ve většině bodech souhlasil. Kdyby ti někdo ublížil udělal bych mu to samé," oznámil mi. Celou váhou mě přitiskl k vnější zdi jídelny a prohrábl mi prsty vlasy.
"Víš, že to myslel, tak že by to udělal mému příteli? A tím přítelem jsi ty?" zeptala jsem se ho možná až přehnaně hystericky. "Vyhrožoval tím tobě."
"Já vím," řekl klidně. "A jestli ti někdy ublížím, i kdyby nechtěně, tak souhlasím s tím, co by mi tvůj otec udělal. Vlastně mi to od něj připadá milé. Chce bránit tvou čest."
Překonala jsem chuť ho praštit a zatvářila se uraženě. "Mluvíš, jako bych potřebovala, aby mě někdo ochraňoval," pronesla jsem hravě.
"To jsem netvrdil. Jen tvrdím, že mu rozumím a souhlasím s ním," opravil mě.
"A já tvrdím, že si sebevrah," odsekla jsem. "Oba víme, že můj otec něco tuší! A je fajn, že tě neděsí, ale možná by měl. Možná by si měl utéct dokud máš šanci, protože pokud se se mnou v budoucnosti budeš chtít rozejít mám strach o tvoje zdraví," pronesla jsem vážně.
"Rose, já se s tebou ale nehodlám rozejít nikdy," zašeptal potichu a palcem pravé ruky mi přejel po tváři. "Tak snadno se mě nezbavíš."
"V tom případě je vše v pořádku, ale stejně se radši drž od mého otce dál," zamumlala jsem. "Nechci, aby si od něj pochytil, jeho špatný vkus."
Rozesmál se. "Ty máš, ale starosti."
"No co? Stačí, že máš mizernej výběr hudby a knih nemusíš ještě k tomu všemu nosit fosforově oranžové košile!" smála jsem se.
Dnešní model mého otce byl už vážně extrémně extravagantní. Oranžová fosforeskující košile se zeleno modrým šátkem a jeho typickými zlatými doplňky, tvořily dojem, že vypadl z nějakého špatného módního časopisu.
"Co se děje?" zeptal se mě vážně, když jsem se zarazila.
"Už vím, co znamenají ty dokumenty. A taky mám pár novinek ohledně Abbigaile," zadívala jsem se stranou. Stále mě držel, ale já měla chuť se mu teď vykroutit.
"Co se stalo?" zamračil se.
"Nechceš se projít po kampusu?" navrhla jsem váhavě.
Mlčky se mnou vykročil mimo úkryt, který nám částečně poskytla zeď a budova jídelny.
"Erik Dragomir podváděl Lissinu matku," začala jsem. Bylo těžké to vyslovit nahlas. Možná proto, že tím jsem musela zároveň připustit, že Abe mi řekl pravdu.
"Rose," promluvil ke mně Dimitrij opatrně.
Teprve v tu chvíli mi došlo, že nemám daleko k slzám. Věděla jsem, jak Lisse ublíží to zjištění a možná právě, proto mi to drtilo srdce. Měla jsem strach, jak jí to může poznamenat.
"Má sestru, Dimitriji. Lissa není poslední z rodu Dragomirů!" vykřikla jsem zoufale. Erik Dragomir byl jako můj strýc možná i náhradní otec. Nedokázala jsem si představit, že podvedl Rheu. Rhea. Byla tak krásná a hodná. Nezasloužila si, aby jí manžel s někým podvedl a už vůbec ne, aby měl nemanželské dítě.
Dimitrij si mě přitáhl k sobě blíž a nehledě na následky mě obejmul.
"Jak jí to jen řeknu?" vyhrkla jsem. "Jak jí mám říct, že její otec měl další dítě! Jak jí mám vysvětlit, že jsem jí neřekla o tom, že mi Abe dal ty dokumenty a jak..."
"Pochopí to. Je silná. Pochopí proč si jí nic neřekla. Víš kdo to je? Víš kdo je její sestra?" zeptal se mě naléhavě.
"Nevím. Abe to nedokázal zjistit. Prozatím," vysvětlila jsem a utřela si slzy.
Pustil mě, když si byl jistý, že jsem už v pořádku a obdařil mě chápavým výrazem. "Za pár dní se odstěhujete. Budeš mít dostatek času k tomu, aby si jí to řekla."
"Odstěhujete?" zeptala jsem se ho podezíravě.
"Podle papírů jsem ode dneška strážcem Christiana. Zítra pojedeme ke dvoru s vámi, ale jakmile zvolí Lisse nového strážce, odjedu s Christianem," řekl opatrně.
"Odjedete?" vysoukala jsem ze sebe. "Vždyť Lissa s Christianem plánovali..."
"Klid. Bude to jen na pár dní, možná týden nebo dva. Taša si vzala dovolenou a chce s Christianem strávit nějaký čas po tom, co se před nedávnem stalo," uklidnil mě.
"Nelíbí se mi to," procedila jsem skrze zuby.
"Přiřazení bude pár dní trvat," povzbuzoval mě.
"Budeme u dvora bydlet spíš u tebe nebo u mě?" nadhodila jsem.
"Rose! O tom už jsme mluvili," povzdychl si.
"To, že to budeme pro jistotu nějaký čas tajit neznamená, že se ti musím vyhýbat obloukem, ne?" pousmála jsem se nadějně.
"Měli by jsme se už vrátit," kývl směrem k jídelně.

Vystoupily jsme s Lissou z letadla spolu s ostatními. Bylo zvláštní opustit Akademii sv. Vladimíra, ale ještě víc zvláštní bylo to, že královský dvůr se teď měl stát naším novým domovem.
"Liss?" usmála jsem se na ní.
Vzpamatovala se a vydala se dolu ze schodů letadla. "Tak tohle je asi náš nový domov," vydechla, když jsme se znovu ocitly na pevné zemi.
"Zvykneme si," povzbuzovala jsem ji. "Není to zas tak rozdílné od Akademie."
"Konečně doma!" objevila se za námi Kath.
"No jo, život na Akademii musel být strašným utrpením," zavtipkovala jsem. "Bez Paula."
"Rose!" vyhrkla.
Spolu s Lissou jsme se zasmály, zatímco Katherine nás propalovala rozzuřeným pohledem.
"Jo, už se tu cítím jako doma," usmála jsem se na Lissu.
"Tak pojďte," pobídl nás Dimitrij.
Spolu se všemi spolužáky jsme byli všichni ubytováni. Věděla jsem, že Lisse má být přiřazen u dvora dům, ale bylo nám řečeno, že se stále ještě rozhoduje jaký. Lisse to nevadilo, ale už chtěla bydlet na stálém místě, což jsem jistým způsobem chápala.
Jestli něco v mém životě bylo zdlouhavější, než čekání na rozhodnutí o přiřazení, tak jsem si to neuvědomovala. Trvalo to pár dní. Zvali si nás na pohovory a teprve třetí den jsem zjistila, že letos se strážci budou přiřazovat trochu odlišným způsobem, než v minulých letech. Netušila jsem proč, ale Adrian tvrdil, že je to kvůli zvýšené hrozbě Strigojů.
To čekání bylo úmorné, ale ani náhodou se to nerovnalo nervozitě, když přišel den, kdy už bylo rozhodnuto. A my museli čekat na svůj verdikt. Stála jsem mezi Masonem a Eddiem. Byla jsem vděčná, že mě Mason, před tím než vstoupil ředitel Rady strážců držel kolem ramen, protože jsem měla, co dělat abych stála rovně.
Sál byl plný strážců, ale vyskytovalo se tu i pár Morojů. Lissa byla u Taťány, takže tu se mnou nebyla. Za normálních okolností se k přiřazování konalo v jiném sálu, kde se účasnili všichni Morojové, kteří chtěli nového strážce. Nikdo jsme netušili, proč jsou teď s námi jen někteří z nich. A k naší smůle nikdo u dvora se neobtěžoval nás nějak informovat.
K mému překvapení se v sálu objevil hned po řediteli Rady i Dimitrij, což mě překvapilo. Neviděla jsem ho už dva dny, když nepočítám okamžiky, kdy jsem ho někde zahlédla. Bylo to utrpení, ale měl příliš práce, o které jsem údajně nesměla vědět.
Byla jsem na nervy, když ani po příchodu ředitele se nic nezačalo dít, ale vše mi docvaklo, když se dveře do sálu znovu otevřely a v nich se objevil Arthur Schoenberg.
"Omlouvám se, ale musel jsem ještě zajít za královnou," pohlédl na ředitele Rady tvrdě. Po jeho typickém sarkasmu a vtipech nebylo ani stopy.
"Před nedávnem se stal ředitelem Rady Hans Croft, před tím byl hlavním strážcem u dvora. Královna tu pozici nabízela Artovi, ale on tu nabídku odmítl, takže povýšila Hanse a hlavním strážcem jmenovala Arthura," zašeptal mi Dimitrij těsně vedle ucha, až se mi divoce rozbušilo srdce z jeho blízkosti. Cítila jsem jeho horký dech na mém krku. "V té uniformě se svázanými vlasy, vypadáš nádherně," dodal ještě tlumeněji. Mluvil, tak potichu, že ho nemohl slyšet ani Mason ani Eddie, kteří stáli ode mě sotva metr a o něčem spolu mluvili.
"Arthur přijal pozici u dvora?" zamumlala jsem, zrovna když se Arthur usadil s Hansem za stolem rady. Byla přítomná už celá kompletní rada strážců a Arthur jí teď byl součástí. "Myslela jsem, že po tom, co se stalo s Ekaterinou..." zarazila jsem se, protože byl vyhlášen začátek přiřazovacího vyhlášení.
"Nechtěl to přijmout, ale královna mu nedala zrovna moc na výběr," řekl Dimitrij rychle a vzdálil se ode mě takovou rychlostí, že jsem to sotva zaznamenala.
"Co chtěl?" zeptal se mě Mason zvědavě, zatímco Hans měl dlouhý proslov o tom, jak dnešní den změní životy všech nových strážců.
"Jen mi vysvětlil, že Arthur je teď hlavou bezpečnosti tady," odpověděla jsem tlumeně.
"Fakt?" vykulil oči překvapením.
"Vidíš ho sedět v Radě, ne?" odsekla jsem.
"Mason Ashford," přečetl Arthur z jednoho z papírů. "Předstupte."
Mason mě obdařil úsměvem a prošel davem bývalých noviců z několika Akademií až ke stolu Rady. Stejně jako já i ostatní měli uniformu strážců, která se u královského dvora nosila.
"Blahopřeji. Zůstáváte u dvora jako jeden z královniných strážců," oznámil mu Hans.
Tupě jsem zůstala zírat před sebe. Věděla jsem, že Mason je dobrý, ale tohle jsem nečekala. A ani on to nečekal. Vypadal ohromeně, ale vzal si složku papírů, kterou mu podala strážkyně sedící v Radě a vrátil se na místo vedle mě.
"Gratuluju, moc ti to přeju," usmála jsem se a obejmula ho.
Nadechoval se, že něco řekne, ale v tu chvíli jsem uslyšela další rozsudek.
"Eddie Castile, Vasilisa Dragomirová," pronesla strážkyně sedící úplně na kraji.
Ty slova, jako by byla kůlem, který mi probodl srdce. Střelila jsem pohledem k Dimitrijovi v naději, že mi poskytne vysvětlení nebo mě alespoň utěší. Já vím, bylo to naivní, ale nemohla jsem si pomoct.
"Daniel Petrovič, Marcus Conta," pokračoval jiný strážce.
Začínala jsem cítit bolest, která mě začínala spalovat. Lissiným strážcem se stal Eddie. Moje snahy byly zbytečné. Hleděla jsem Dimitrijovi stále do očí a až po chvíli mi došlo, že se na mě povzbudivě usmál.
"Rose," přistoupil ke mě Eddie, akorát když vyvolali dalšího novice. "Je mi to líto. Jestli chceš, zažádám o jiné přiřazení," díval se na mě se starostí v očích.
Zavrtěla jsem hlavou a stále zírala na Dimitrije. "To po tobě nemůžu chtít. Aspoň vím, že bude v dobrých rukou," pokusila jsem se o úsměv a donutila se odtrhnout pohled od Dimitrije.
"V nejlepších rukou by byla s tebou. Máte pouto a jste nejlepší kamarádky. Je špatné vás chtít rozdělit," odporoval mi Eddie. "To ty by si jí měla chránit, ne já. Máš lepší hodnocení."
"Ty máš lepší známky a míň červené v záznamech," opravila jsem ho. "A nemáš na ní špatný vliv."
"Rose Hathawayová!" zvolal Arthur.
Ztuhla jsem. Koho jsem měla být strážkyně? Plánovali mě odeslat někam tisíce kilometrů od Lissy? Jen ta představa mě děsila víc, než cokoliv jiného. Hodlají nás rozdělit násilím?
Donutila jsem se k pohybu a na pár vteřin hleděla na Dimitrije, kterého jsem míjela, když jsem šla ke stolu Rady. Tak tohle byl ten okamžik. Okamžik, který měl rozhodnout o celé mé budoucnosti strážkyně.
Všimla jsem si toho až po chvíli, ale vyvolání mého jména způsobilo v místnosti rozruch.
"Rose Hathawayová," pohlédl na mě Hans překvapeně. Už jsem se s ním setkala, ale i tak na mě hleděl, jinak než posledně. V jeho očích bylo něco, co jsem ani přinejmenším nečekala. Obdiv. "Dívka, která se už několikrát vyhnula smrti. Blahopřeji, strážkyně Hathawayová, jste přidělena k princezně Vasilise Dragomirové," řekl s nepatrným úsměvem.
Ty slova se mi rozezněli v hlavě jako ozvěna. Byla jsem přiřazena k Lisse! Nerozdělí nás! Moje sny se splnily. Teď už mě čekala jen budoucnost s ní. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Eddie se stal jejím druhým strážcem. Byl náhradou za Dimitrije.
Trochu otupěle jsem přijala složku s přiřazením a poděkovala. Oplatila jsem úsměv Arthurovi, který se tvářil docela pobaveně. Napadlo mě, že to možná on nějak zařídil, aby mě vyvolali až po Eddiem. Nevím jak, ale byl by to jeho styl. Tu myšlenku jsem, ale ztratila ve chvíli, kdy jsem zaregistrovala Dimitrije stojícího na druhé straně sálu, než kde stáli Masona a Eddie.
Bez zaváhání jsem zamířila k němu a celou cestu mu hleděla do očí. Tvářil se až podezřele pobaveně a mně konečně docvaklo, proč.
"Věděl si to!" obvinila jsem ho. "Tys to celou dobu věděl!"
"Arthur mi to řekl už před pár dny," přiznal a obdařil mě dalším úsměvem.
"A tos mi to nemohl říct!" vyštěkla jsem naštvaně.
"Nechtěl jsem ti pokazit překvapení," pokrčil rameny.
Trochu jsem do něj strčila. "Počkej, to si ještě odskáčeš!"
"S tím počítám," řekl klidně a letmo mi přejel rukou po té mojí. Někomu přihlížejícímu by to asi připadalo jako nevinné přátelské gesto, ale já cítila oheň, který se mi začal šířit po těle, jakmile se mě dotkl.
"Kde si vůbec poslední dny byl?" zeptala jsem se zvědavě.
"Pomáhal jsem tvé matce s něčím na čem pracuje," odpověděl. "Měla by si už asi jít za svými kamarády," naznačil směr k Eddiemu a Masonovi, který na nás nejspíš celou dobu pozorovali.
"Začínám žárlit, že moje máma tě vidí častěji, než já," zavrčela jsem tlumeně. "Uvidíme se večer u večeře? Lissa s Christianem plánujou večeřet spolu v restauraci, a jako jeho strážce by si asi měl být u toho, ne?" usmála jsem se.