Mystery: Fairytale Gone Bad

Alžběta Pomořanská

„Tak jsem tady, Tony."

Na celé základně ale nikdo nebyl. Jen na stole ležela obálka. A v ní byly falešné doklady a letenka.

„Ten Tony je neuvěřitelný."

„Tady to je, paní Pomořanská. Přeji příjemný let."

Musím se usmát. Kdyby jen věděli, kdo to byla Alžběta Pomořanská. No, stačilo by, kdyby to věděl Tony. Když dosedám na místo v letadle, doufám, že stihnu Steva zastavit dřív, než udělá nějakou hloupost. V tom mi přijde SMS od Nataši.

JE TADY. CHCE HO ZASTAVIT.

JSEM V LETADLE.

Takže už ho nejspíš nezastavím dřív, než nějakou tu hloupost skutečně udělá. Zřejmě ji totiž zrovna dělá.

Těch osm hodin letu se zdá nekonečných. Když konečně dosedáme na vídeňském letišti, mám chuť ty dveře vykopnout. Na letišti už čeká Nataša.

„Chci všechno vědět."

Nataša mi vypráví o všem, co se stalo. I o tom telefonátu se Stevem. A já ji na oplátku říkám o svých „bodyguardech" a Tonymu.

„Aspoň, že Tonymu došlo, že jsi jediná, kdo ho může zastavit."

„Jo, jenže jak? Těžko mi zvedne telefon a udá mi svoji polohu. Silně pochybuju, že ho má vůbec u sebe."

Celou cestu k hotelu s Nat mlčíme. Nemáme si co říct. Když vystoupíme z taxíku, Nat se ke mně nahne.

„Věřím, že najdeš cestu, jak ho zastavit."

Do ruky mi vtiskne lístek s číslem.

Usměje se, nasedne zpátky do taxíku a odjíždí. Já se jdu ubytovat. Když si od recepční beru kartu od pokoje, vidím někoho procházet kolem. Někoho, koho znám. Ale to přece... Rychle seberu kartu i svou tašku a vydávám se za ním. Než ho stačím dohonit, vchází do jedněch dveří. Přesto mi ukáže tvář v šíleném úsměvu. To přece nemůže být pravda. Hodím do pokoje svou tašku a rychlostí blesku seběhnu schody k recepci.

„Je něco v nepořádku, paní Pomořanská?"

„Ne, jen jsem tu zahlédla někoho, kdo byl podobný mému starému příteli. Nemohla byste se podívat, zda se tu neubytoval? Neviděli jsme se dlouhé roky."

Přikývne, tak ji řeknu jméno.

„Nikdo takový se tu neubytoval. Nejspíš mu byl jen podobný."

„Nejspíš."

Doufám, že má pravdu. Protože by to byla sakra velká náhoda.

Vracím se zpátky na svůj pokoj. Vezmu ten lístek, co mi dala Nataša a zkouším volat na číslo, co je na něm napsané.

„Carter. Kdo volá?"

„Tady Rogers. Jamie. Manželka Steva."

„Jistě. Takže vám Nataša dala moje číslo."

„Přesně tak. Máte o něm nějaké zprávy?"

„Vím jen, že je na stopě Barnesovi. V Rumunsku."

Já toho debila jednou zabiju. Člověk kvůli němu jede přes půlku země a on si jede zachraňovat kamarádíčka do Rumunska? Nerozmýšlím se ani chvíli.

„Potřebuju se tam dostat. Mohla byste mi s tím pomoct?"

Sedím v jednom z aut, která míří k místu, kde můj manžel dělá největší volovinu svého života. Jen vidím, jak krade jedno z aut. Bože můj, on je kvůli němu opravdu schopen všeho.

„Zastavte!"

Řidič se na mě podívá. Sharon mu dala jasný rozkaz, že mě má ve všem poslechnout. Vystupuju uprostřed rušné silnice a mávám, aby si mě ptáček všiml. Přistává těsně přede mnou.

„Myslel jsem, že se doma staráš o děti?"

„Evidentně se musím postarat o to dospělé dítě, co jsem si vzala. To mu vážně přeskočilo?"

Sam jen pokrčí rameny. Vezme mě do náruče a vzlétáme. V Samově sluchátku se jen ozve, že Steve nemůže setřást toho chlapa v kočičím oblečku. Sam mu odpovídá, že jsme mu v patách a pak se na mě podívá.

„Nemůžeš mu nějak pomoct?"

Jen protočím očima.

„Musíš mě dostat na konec toho tunelu. Hned."

„Rozkaz, madam."

Naštěstí mě tam vyhazuje dost brzo na to, abych dokázala zpomalit sesuv stropu. Viděla jsem, co Bucky chce udělat. Zabránit jsem mu v tom nemohla, ale ochránit ostatní aspoň trochu jo. Steve probíhá zpomalenými troskami a skáče po kočičím muži.

„Vás taky někam pustit."

Steve se po mně ohlédne. Mám chuť ho uškrtit i ulíbat k smrti, ale zachovávám si vážnou tvář.

„Jamie."

Rázně jdu k němu a vrazím mu facku.

„Já ti dám Jamie. Co to má znamenat? Já dokážu pochopit hodně, ale tohle?"

V tu chvíli ale přijíždějí ostatní i s plukovníkem Rhodesem.

„Okamžitě se vzdejte."

Zvedám ruce nad hlavu a podívám se na Steva. Ten jen kývne a dává si štít na svá záda. Rhodey mu ještě říká, že je zločincem. Jak já toho namyšleného idiota nesnáším. Kdo ho sem vůbec zval? To už přichází i ostatní a přivádí i Sama. Ten si stoupne vedle mě.

„Tak takhle jsi to plánovala? Udělat z nás zločince?"

„Zavři zobák a buď rád, že to skončilo takhle. Věř mi."

Chtějí nás spoutat, ale můj řidič je u mě zastaví.

„Ona spolupracuje."

Steve i Sam se na mě vyčítavě podívají.

„Proč je chcete převážet do Berlína?"

Nechápavě si Sharon změřím pohledem.

„Je tam velitelství protiteroristického štábu. S tím já nic nezmůžu."

Jenom kývnu. Bude mě to stát hodně úsilí, abych ho z toho dokázala vytáhnout. A ještě víc sil mě bude stát přesvědčení, že jsem s nimi, a ne proti nim. Povzdechnu si a vyndám z kapsy telefon.

„Ahoj, Natašo."

„Jamie? Jsi to ty?"

„Ano. Už víš, co se stalo?"

„Předpokládám, že je dopadli."

„Jo. Potřebuju pomoc. Mohla by ses spojit se Starkem? Převážejí je do Berlína. A on má s ministrem přece jen lepší vztahy než já."

„Proč mu nezavoláš sama?"

„Tonymu nebo ministrovi?"

Z druhé strany se ozve smích.

„Tonymu."

„Musí to vypadat, že to byl jeho nápad. A ty se s ním určitě umíš spojit tak, aby to nikdo jiný nezjistil."

„Co když tě odposlouchávají?"

„To asi těžko. Ten mobil jsem sebrala jednomu civilistovi, abych ti z něj mohla zavolat."

„Učíš se rychle."

„To musím, pokud chci toho svého blbečka zachránit od kriminálu."

Z telefonu se ozve smích a Nataša pak zavěsí.