Mystery: Fairytale Gone Bad

36 hodin

„A hádám, že nemáte nejmenší ponětí, kde teď jsou."

Tony se podívá na ministra.

„Pracujeme na tom. Němci uzavřeli hranice. Satelity je hledají nonstop. Najdou je. Zvládneme to."

„Nechápete to. Nic zvládat nebudete. Je zřejmé, že nejste objektivní. Vyšlu speciální jednotky."

Nataša je z toho značně rozčarovaná.

„A co až začnou střílet? Chcete zabít Steva Rogerse?"

„Donutí-li nás, tak ano. Nebýt Rogerse, tak bychom Barnese v Rumunsku eliminovali. Zemřelo mnoho lidí, kteří by teď žili. Nebo snad počítám špatně?"

Tony si sedl a dal si hlavu do dlaní.

„Při vší úctě, tohle s vojáky a kvéry nevyřešíte. Musíme to udělat my."

„Minule jste se moc nevyznamenali."

„Protože minule jsem měl kvádro a mokasíny. 72 hodin a máte je."

„36 hodin. Barnese, Rogerse, Wilsona."

„Díky, pane."

Tony se podívá na dosud zády otočené křeslo.

„Zvládneš to?"

Otočím se a zvednu se.

„Myslím, že mi má můj muž ještě hodně co vysvětlovat."

V tom se Tony chytí za srdce.

„Brní mě levá ruka, je to normální?"

Položím mu ruku na rameno.

„Jsi v pohodě?"

„Jasně, že jo. A ty?"

„Jak myslíš, že je někomu, komu jsi ukázal to, co mně? Někomu, kdo si myslel, že ho jeho druhá půlka zradila? Někomu, kdo musí stopovat svou lásku, aby ho nezabil jeden nadutý panák? Skvěle, jak jinak by mi mohlo být?"

Tony si povzdechne.

„36 hodin."

V tom se do hovoru zapojí i Nat. A má pravdu. Je nás zoufale málo. A jak znám Steva a hlavně Sama, nebudou sami.

„Teď by se hodilo mít tu Hulka, no ne?"

Šťouchnu do něj a kývnu hlavou směrem k Nat. Ta se jen usmívá.

„A ty myslíš, že by byl na naší straně?"

„Ne. I když... Na naší straně už je i paní Rogers, takže kdoví."

„Měla bych nápad."

Podíváme se na Nat.

„Já taky."

Takže i Tony?

„Kde je tvůj?"

„Dole. A tvůj?"

Tony se jen sebevědomě usměje.

Než odjedeme směr letiště, snažím se najít Sharon. Nakonec ji nacházím před místností, ve které je uschovaná výzbroj mého muže.

„Ahoj. Co tady děláš?"

Trhne s sebou.

„Vylekala jsi mě. Myslela jsem, že se vrací stráž."

„O tu jsem se postarala. Myslí si, že už ho někdo vystřídal."

Pokouší se prolomit zabezpečení, ale nedaří se jí to. Říkám ji, ať to nechá na mně. Kapsy vytáhnu pudr a lepící pásku. Trochu ho naškrábu na destičku určenou pro otisk prstu, nalepím izolepu a voila. Je odemčeno. Trochu mě překvapilo, že tenhle trik okoukaný z nějakého filmu vůbec funguje v praxi. Beru do ruky Stevův štít, když se mě Sharon zeptá, co tu vlastně hledám já.

„Hledala jsem tě, abys mi pomohla dostat tohle," ukážu na štít, „a ty jsi mezitím měla stejný nápad. Každopádně potřebuju, abys to odvezla na tuhle adresu dnes v pět hodin. A o mně ani muk. Steve si určitě myslí, že jsem mrtvá. A přitom stačilo nechat propadnout střechu pode mnou."

Zvoním u jednoho bytu. Vychází nám otevřít moc milá paní. Z Tonyho je úplně vedle. Vede nás do obýváku a nabízí nám něco k pití.

„Kdy se vrátí váš synovec?"

„Měl by tu být každou chvílí."

„Nespěchej, Jamie. Můžeme si užít chvilku klidu."

Zatímco Tony vysvětluje paní Parkerové, proč jsme tady, rozhlížím se po bytě. Je útulný, ale obyčejný. To si všímá, že do místnosti vstupuje kluk. Doslova. Nemůže mu být víc jak 16. Překvapeně se na Tonyho podívám, ale on jen pokrčí rameny.

„Ahoj, teto May."

„Jak bylo ve škole?"

„Fajn. Před barákem stojí nějaký fáro."

To už si nás stihne všimnout. Těká pohledem z Tonyho na mě. Ten ho rovnou osloví, což toho kluka vyvede z míry. Musím se usmát.

„Já jsem Peter."

„Tony. A tohle je moje asistentka Jamie."

Kývnu a usměju se. Ten kluk je z nás úplně vedle. A já si ani nevzpomínám, jak jsem se tvářila, když jsem Tonyho poprvé viděla. Zato si moc dobře vzpomínám na obličej Steva.

„Co tady děláte?"

„Chtěl jsem tě poznat."

Tony se na mě podívá.

„Dostal jsi moje maily, ne?"

Podívám se na něj dost překvapeně. Tony a maily? To si všimnu, že na toho kluka mrknul.

„Jo. Kvůli tomu."

Už mám sto chutí mu vlézt do hlavy, když se jeho teta zeptá, proč jí o tom grantu nic neřekl. Oba jsme si s Tonym oddechli.

„Přihlásil jsi projekt, já ho schválil. Takže od teď pracujeme spolu."

Musím se usmát. Tonyho manipulace s lidmi je více než obdivuhodná.

„Ale mně jsi nic neřekl. Proč? Máš přede mnou tajnosti?"

V tu chvíli si představím, že podobný rozhovor možná budu vést za pár let se svým synem.

„Já vím, jak miluješ překvapení, tak jsem si řekl, že ti to řeknu. A o co jsem si to zažádal?"

„O tom právě dáme řeč. Jamie bude tak laskavá a zabaví tvou velice milou tetu."

Tony se zvedá, ale ještě mi stihne brouknout do ucha.

„Dám ti vědět, až tě budu potřebovat."

A odchází.