Envedónie: Vyvolená

Kapitola 1 - Nečekané setkání

"Počkejte, stařenko, pomůžu vám." Doběhnu až k ní a vezmu jí těžký košík, který nese z trhu.

"Jsi moc hodná, Elin. Děkuji ti," řekne stařenka a usměje se na mě.

"Není vůbec za co."

"Nechceš s tím pomoct?" zeptá se mě Tereza, která je mi v patách.

"To zvládnu sama. Ale možná bys mohla jít na trh napřed. Za chvíli tě dohoním. Zatím můžeš koupit nějaké potraviny pro rodinu a já ti pak pomůžu se zbytkem. "

"Domluveno, uvidíme se za chvíli." Zamává nám a pokračuje dál na náměstí, kde se koná trh. Já se obrátím ke stařence a vyrazíme k jejímu domku, který stojí vedle hrnčírny u městské brány. Byla jsem tam už tolikrát, že to ani nedokážu spočítat.

"Zítra bude mít Anička narozeniny a já jsem jí chtěla upéct nějaký dort, bude mít deset let," řekne stařenka.

"Tak to jí popřejte všechno nejlepší i za mě. Jsem ráda, že jsme vás s Terezou zastihly, ten košík je na vás dnes obzvláště těžký."

"Vyřídím jí to, bude mít radost. Nemusíš si o mě dělat starosti, jeden košík přece ještě unesu," odvětí s úsměvem.

"Já vím, že ano, ale..."

"Já mám tuhý kořínek, Elin, a mám tady syna se ženou a s Aničkou, kteří pracují vedle v hrnčírně. Není se čeho bát, jsem v dobrých rukou," řekne stařenka rozhodně a změní téma. "Spíš mě zajímá, jak se máš ty a tvá sestra. Na trhu už začíná být trochu rozruch."

"Ale, ne. Doufala jsem, že to stihnu ještě předtím, než se sem začnou sjíždět. Máme se dobře, všichni, jen je všechno vzhůru nohama a ještě se musí doladit plno věcí na zítřejší ples."

Jak si tak povídáme, dojdeme až k malému domečku, ve kterém stařenka se svou rodinou bydlí. Zahrádka je jako obrázek a květiny všech barev zlepší náladu každému, kdo kolem projde, přesně jak si to pamatuju. Uvnitř je postel, stůl se čtyřmi židlemi a malá kamna, na kterých se suší nejrůznější bylinky - máta, mateřídouška, levandule, heřmánek, kopřiva a mnoho dalších, jejichž jména si nemůžu zapamatovat. Na všech policích jsou malované talířky a hrníčky, misky a konvice. Pod oknem stojí velká vyřezávaná truhlice, ve které jsou uloženy nejrůznější věci. Stařenka byla hrnčířka a řemeslo převzal její syn se ženou.

"Už budu muset běžet za Terezou, snad se uvidíme brzy." Položím košík na stůl uprostřed místnosti a otočím se k odchodu. Ale stařenka mě rychle chytne za ruku.

"Moc ti děkuji za pomoc. Jsi moc hodná, ať se stane cokoliv a tvá cesta tě zavede kamkoliv, řiď se vlastním rozumem a srdcem. Poslouchej rady ostatních, ale věř sobě a svému úsudku. Uč se ze svých chyb."

"Dobře, budu. A jsem ráda, že jsem pomohla, až budu mít cestu kolem tak se určitě zastavím," odpověděla jsem s úsměvem.

"Ráda tě uvidím a teď už běž, holčičko."

Do středu vesnice skoro běžím, opravdu dnes nemáme s Terezou času nazbyt. Co nevidět se to tu bude hemžit, princi, vznešenými pány, rytíři a jejich doprovody. Ráno jsme s Terezou vstávaly ještě před svítáním, abychom sem stihly zajít, protože do oběda musíme být zpátky. Ulice mi po tolika letech přijdou tak známé, jako bych tady sama vyrostla. Narodila jsem se sice jen kousek odtud, co by kamenem dohodil, ale poprvé jsem tady byla až se svým bratrem, když mi bylo asi deset. Od té doby sem chodím, učím se novým věcem, poznávám zdejší lidi a snažím se pomáhat.

Dojdu na náměstí, kde se každý den koná trh, a rozhlížím se po Tereze. Jsem trochu udýchaná, ale není těžké ji najít, protože je poměrně vysoká, má dlouhé kaštanově hnědé vlasy a stejné šaty jako já. Jsou modré se šněrováním vepředu, jednoduché, ale moc pěkné, prostě šaty pro služebnou v královském paláci. Když ji uvidím, vydám se za ní, je téměř na druhé straně. Když najednou...

"Co si myslíš, že děláš, káčo pitomá! Dívej se na cestu!" oboří se na mě. Vypadá vznešeně, ale rozhodně se tak nechová. Sedí na krásném, uhlově černém koni a dívá se na mě povýšeně a se značným opovržením. Prostě jako na někoho, kdo mu není ani v nejmenším roven. Nedaleko za ním stojí celý jeho doprovod i s dary pro princezny.

"Omlouvám se, nechtěla jsem. Já jen..."

"Takové nemehlo. Uhni mi z cesty a ať už tě tu nevidím!" Pobídne koně a rozjede se. Snažím se mu dostat z cesty, ale o někoho zakopnu a padám k zemi. Snažím se něčeho nebo někoho zachytit...

"Ehm. To od něj nebylo zrovna zdvořilé chování," řekne mladík, který mě nakonec zachrání před pádem.

"Ne, to nebylo, nesnáším tyhle nafoukané panáky. A...a...a moc se omlouvám. Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?"

"Nic se nestalo. Chtěl jsem jenom pomoc s tím náfukou, ale zjevně jsem tě spíš zachránil, před tvrdou zemí," zasměje se.

"Nikdy jsem tě tady neviděla, jsi tu nový?"

"Ano, dneska jsem přijel, a nejspíš se tady nějakou dobu zdržím, hledám nějakou práci," začne si mě se zájmem prohlížet. „Nevěděla bys náhodou o něčem?"

"Tady jsi. Nestalo se ti nic? Jsi celá, nestihla jsem se k tobě dostat včas, omlouvám se. Jestli se o tom dozví kr-" Tereza k nám doběhne udýchaná z druhé strany tržiště.

"Všechno je v pořádku, neboj se. Já se o sebe dokážu postarat." Přeruším ji a snažím se ji uklidnit, naštěstí jsem ji zarazila včas.

"A kdo je tohle?" zeptá se najednou. V jejím hlase je zvědavost.

"To je..." Zarazím se, „jak se vlastně jmenuješ?"

"Jsem Da-Damian, právě jsem dorazil a mohu znát tvé jméno?" Obrátí se na mě a se širokým úsměvem.

"To je Elin, komorná princezny. A já jsem Tereza," řekne rychle Tereza.

"Počkat, tak to musíš znát princeznu velmi dobře. Jaká je?" zeptá se mě se zájmem.

"Záleží, na tom, kterou máš na mysli. Adrianu – tu, jejíž krása je známá široko daleko, nebo její mladší sestru, Evelínu. Každá je úplně jiná," řeknu.

"Je princezna Adriana opravdu tak krásná, jak se o ní povídá?" zeptá se s neskrývaným zájmem. Klasika, jak přijde řeč na princezny, najednou jsem vzduch.

"Promiň, ale už budeme muset jít, budou se po nás shánět," odpoví za mě Tereza a táhne mě za ruku pryč.

"Doufám, že se brzy znovu setkáme," zavolá za námi Damian, než zmizíme ve víru trhu.