Učitel | Changlix au ✓

13.

Celý čtvrteční den byl dlouhý, táhl se a Binovy myšlenky tomu nepomáhaly, a to především ve chvíli, kdy si uvědomil, že vlasy pihatého chlapce se z roztomilé růžové změnily na sexy červenou. Changbin ho za to nenáviděl. A sebe za to, že si toho nevšiml už včera.

Jeho kamarádi měli naštěstí svých starostí dost na to, aby si toho všimli. Bloumaje chodbou, Bin nevěděl, co dělat. Chana si zavolal profesor moderní hudby a Jisunga zase profesorka korejštiny. Oči skenovaly chodbu, plakáty na stěnách a čísla učeben, dokud nepadly na dveře kabinetu, který sdíleli asi tři profesoři, přičemž jeden z nich byl jeho profesor angličtiny. Pro chlapcovo překvapení zrovna zavíral dveře spolu s chlapcem, jehož vlasy svítily jako červená na semaforu v pozdních hodinách a přitahovaly ho jako nočního motýla. A v tom se v jeho hlavě zrodil plán, lépe řečeno odplata.

Zrychlil a rázným krokem vyrazil ke dveřím, v hlavě se snaže vytvořit nějaký plán. To však vzdal, jelikož věděl, že by se jím stejně neřídil. Minul pár studentů a čtvery dveře, než stál před daným kabinetem. Velké množství vzduchu naplnilo jeho plíce, jen aby je opět opustilo. V krku mu jak naschvál vyschlo, a proto si odkašlal. Práva ruka se zvedla do úrovně ramen a opakovaně se dotkla dřeva. Klepání se rozlehlo po chodbě, následované „Dále", a tak vstoupil.

Šlo vidět, že profesor byl ve spěchu k odchodu a pouze Felixovi něco rychle vysvětloval. Prstem ukázal na dané místa v počítači, než zvedl pohled k nově příchozímu.
„Ano? Co si přejete?" Bin si opět lehce odkašlal. Koutkem oka si všiml překvapeného Felixe, jak sedí za stolem a čeká, co ze staršího vypadne.
„Dobrý den, jsem tu kvůli krátké konzultaci tady s panem praktikantem, je-li to možné."

Šedovlásek se snažil mluvit jak nejslušněji to jen šlo, jelikož starší profesor to dokázal ocenit, a to i tentokrát. Pozvedl obočí a pokýval hlavou s jakýmsi zabručením.
„Dobře, s tím nemám problém, stejně jsem na odchodu. Kdybyste si s něčím nevěděl rady, nechte to tak a poznačte to tady na štítek." Poslední věta patřila nyní zaskočenému chlapci s červenými vlasy, jenž se zmohl na pouhé přikývnutí.
„Taky tedy dobře," s těmito slovy profesor odešel.

Nastalo trapné ticho, kdy ani jeden nevěděl, co říct. Felix si neustále přesedával a různě přerovnával věci na stole. Changbin dobře věděl, že by nejraději žmoulal konce rukávů – dnes je měl však krátké. Vypadal tak roztomile, když nemohl přijít na to, co s rukama, až se starší musel držet, aby ho nepopadl za tváře a neumačkal ho.

„Můžu si sednout?" zeptal se sebevědomě. Nějak ho pohled na stydlivého chlapce povzbudil.
„Jasně," hlesl a konečky uší mu zčervenaly, „co teda chceš ko- konzultovat?" To byla přesně ta chvíle, kdy si uvědomil, že možná přece jen měl mít plán.

Venku příjemně svítilo slunce a vítr již kolébal ve své náruči pomalu se měnící listy. Občas po obloze přeběhl nějaký zatoulaný mrak či černí ptáci, kteří se objevovali čím dál tím víc a zdobili oblohu s okolím. Černí poslové ročního období známého svou mocí zabíjet okolní flóru a uspávat faunu.

„Chtěl jsem se zeptat, jaké jsem dělal chyby při tom zkoušení a co bych měl zlepšit." Chlapec mluvil pomalu a tlumeně, jako by se bál narušit tu klidnou, leč trapnou atmosféru. Jako by se bál, že každý hlasitější tón by mohl zničit chlapce před ním, jenž byl pro něj jednou velkou záhadou. Znal jej ze dvou stran, znal jeho dvě tváře a sám nevěděl, která byla lepší. Co když má třetí tvář? Nad tím raději nechtěl přemýšlet, proto se vrátil do přítomnosti, a bylo jen na něm, jak bude probíhat.

Felix si všiml jakéhosi světýlka, podobného svíčce na hřbitově, jež oživuje něco, co již dávno není, a neubránil se jemnému úsměvu. I v jeho očích se ukázalo světýlko, avšak silnější; nebylo pro něj neobvyklé se v chlapcových očích objevovat.

„Jaký ty jsi pilný student, Seo Changbine, to bych do vás neřekl," Felix to už nevydržel a jedinou větou navodil opět přátelskou a pohodovou atmosféru, na jakou byli oba zvyklí z večerky.

„No, straně moc, hlavně v angličtině," odfrkl si a podíval se před sebe na vysmátého Felixe, jenž seděl za elkovým stolem s počítačem. Za ním se nacházelo okno, vedle něj pak skříňka. Světlo pronikali přímo na jeho červené vlasy, které tak prosvítily celou místnost.

„No, takže!" odkašlal si a vyhrabal z tašky svazek eurosložek, ve kterých chvíli listoval, než z jedné konkrétní vyndal pár papíru. Starší si všiml, že jsou na nich jména a poznámky. Jakmile mladší našel papír s poznámkami, obsahujícími znalosti angličtiny staršího, začala konzultace.

◈

„... Dobře?" Felix vysvětlil poslední věc chlapci, který se ztratil někdy u třetí věty, kdy mladší začal svůj výklad prokládat angličtinou – to pro něj byla konečná.
„Ehm, jo?" I když to znělo spíše jako otázka, Felix se jen zářivě usmál a založil papír zpátky do složky, stejně tak i ostatní. Následně se otočil na Bina.
„Ještě něco? Je sice dvacet, hodina končí za pět minut, ale to nevadí," usmál se a s nadějí v očích, že straší ještě něco má, se na něj podíval.

„Hm, asi ne... Teda, jedna věc by tu byla." Changbin se zvedl a s pohodovým výrazem bez jediné známky nějaké nekalosti se postavil a přešel za Felixe, který se chtěl na židli otočit, aby na něj viděl. Changbin jej však předběhl. Prudce židlí otočil o sto osmdesát stupňů, aby pak na její opěrky drsně položil své ruce, o něž se zapřel. Jeho svaly tak byly viditelnější. Mladší ztěžka polkl a zadíval se do jeho obličeje.

„Něco ti dlužím," s těmito slovy se přibližoval ke rtům druhého, stejně jako večer před tím. Horký dech cítili oba na svých rtech a Changbin by přísahal, že slyšel Felixovo srdce, jak splašeně bije; ne že by to jeho bylo klidnější. Za dveřmi byly slyšet kroky a stejně jako včera, i dnes se od sebe rychle odtáhli, tváře červené a v hlavě chaos.

◈

„Kdes byl?" Bylo to první, co uslyšel po příchodu domů. Oba jeho spolubydlící na něj čekali i s jídlem, což shledal za milé gesto. Obvykle již byla jen jeho porce, zatímco ti dva někde leželi a věnovali se svým vlastním věcem. Dnes však ne, i když zrovna dneska by to potřeboval. Být sám a urovnat si myšlenky, které ještě stále byly v chaosu. Vidina Felixových rtů byla až moc živá.

„Konzultace s profesorem angličtiny." Batoh hodil již na dva, které ležely v rohu předsíně, než se doplazil na gauč a vzal si svou porci.
„Vážně? Smažená rýže s krevetami? Kde jste k ní přišli?" zeptal se překvapeně, jelikož v jejich obvyklém stánku je neprodávali.
„Doprovázeli jsme Minha, tak jsme to koupili po cestě," pokrčil rameny Chan. Chvíli bylo ticho, než to Jisung pokazil.

„Teď uvažuju... Co vznikne ze žluté a modré?" Oba na něj pohlédli, jestli to myslí vážně.
„Zelená?" řekl nedůvěřivě a stále zaraženě Chan. Binovi to však konečně začalo v hlavě šrotovat, a to i přes ten strašný chaos.
„Co? Přemýšlíš, jakou barvu vlasů by měly vaše děti s Minhem, kdyby to šlo?"

Během chvíle se z jejich obýváku stal bordel. Chris se smál s plnou pusou, až se rozkašlal, a tak se dostala kreveta na stůl. Jisung se také rozkašlal, jelikož mu překvapením zaskočilo a on se snažil vzpamatovat. A Changbin? Ten toho chytře využil a zalezl si do pokoje, kde se v klidu najedl a následně udělal něco málo do školy. A pak vzhůru do práce.

◈

Chlapec s vlasy stříbrné barvy neustále koukal na hodiny, které se tím nejspíš bavily, a tak schválně zpomalily. Čas se táhl neskutečným způsobem, až se mu zdálo, že i zákazníci mluví zpomaleně. To vše se změnilo, když dveřmi prošel chlapec v černé kožené bundě, kalhoty a botami stejné barvy a čistě bílým trikem, které bylo velké a odhalovalo jeho klíční kosti.

◈