District 9 |Book 2| {Translate} ✓

Slibuji

První co Felix ráno po probuzení viděl, byla Chanova hruď. Zaklonil hlavu a pousmál se, když uviděl šedé kudrnaté vlasy, díky čemuž trochu připomínal myš, a spící tvář.

Chan na něm skoro ležel, nohy měli propletené a rukama ho pevně objímal kolem pasu. Vypadal úžasně, když spal. Felix se musel potichu zasmát, když zaslechl, jak Chan pochrupkává.

Jenže Chan byl už v polospánku, tak ho slyšel a snažil se udržet úsměv, aby to vypadalo, že pořád spí. Felix vjel rukou staršímu do vlasů a to už nezvládl. Tak otevřel oči a položil si hlavu na Felixovu hruď a usmíval se na něho.

,,Dobré, Lixi." Promluvil Chan s ranním chraplákem.

,,Dobré, Krysíku." Zasmál se Felix.

Chan se zamračil a nafoukl tváře.

,,Proč tahle přezdívka?" Zabručel.

,,Protože tak vypadají tvoje vlasy." Zasmál se Felix o něco víc nahlas než předtím.

Chan ze sebe vydal "hmpf" zvuk a podíval se na něho, jako nakopnuté štěně.

,,Říkej mi Krysíku..a naučím tě, mi tak neříkat." Zamumlal Chan, pustil Felixův pas a přiblížil se k němu, až se jejich nosy dotýkaly.

Felix se natáhl, aby ho mohl lehce políbit na nos, jenže se Chan rychle odtáhnul a zavrtěl hlavou. Teď byla řada na Felixovi, aby nafoukl tváře a Chan se nad ním jenom zasmál. Starší se nakonec smiloval a lačně ho políbil na rty.

Felix ze sebe vydal nějaký pazvuk z překvapení, ale rychle se vzpamatoval, dal ruce kolem jeho krku a oplatil mu ho. Neměli na sobě deku, ale i přes to, Felix cítil, jak se mu celé tělo zahřívá.

Polibek mohl pokračovat další tři minuty, než se kvůli nedostatku vzduchu odtrhli.

,,Můžeme..takhle zůstat navždy?" Vydechl Felix.

Chan se ušklíbl a zasmál se.

,,Kéž bychom mohli, kéž by.." povzdechl si Chan.

Jeho úšklebek nahradil jemný úsměv a opřel si čelo o Felixovo.

,,Mimochodem..Jooheon mi dal tvůj dopis." Zašeptal.

Felix otevřel pusu, aby něco řekl, ale Chan ho utnul. ,,Ne, nic neříkej, jenom mě vyslechni." Zhluboka se nadechl. ,,Pro mě to bylo peklo taky, doufám, že to pochopíš. Cítil jsem se, že bez tebe nemůžu dýchat. Často jsem se neudržel a začal jsem brečet, i před ostatními. Srdce mě bolelo, hlava jakbysmet, celé tělo jsem měl jako v ohni, jen protože jsem byl tak daleko od tebe, mého Mate, mojí lásky, mého života. Strašně se omlouvám, že jsi kvůli mně tohle cítil taky; všechnu bolest a utrpení, které jsem mým odchodem způsobil a nechal tě bojovat samotného. Miluji tě, Felixi. Tak strašně moc tě miluji." Hlas se zlomil, jak moc se snažil potlačit slzy. ,,Všechno jsem to cítil také. Když jsi křičel nebo brečel, tak moc to bolelo; slyšel jsem tě a bolelo mě tě takhle slyšet. Trhalo mi to srdce. Ale slibuji, že tě nenechám tohle zažít znovu, že tě už neopustím a nedopustím, aby tohle někdo snášel taky." Slíbil mu Chan.

Felixovi se začaly do očí tlačit slzy a tiše popotáhl.

,,Já..nejsem na tebe už naštvaný. Ano, trochu smutný..ale aspoň už necítím tu bolest." Otočil hlavu stranu, tudíž se slzy vsakovaly do matrace.

Chan se sklonil, dal mu menší pusu na tvář a lehl si k němu. Objal ho kolem pasu a do jeho krku si schoval hlavu.

,,Slibuji," zašeptal a dýchal hybridovu vůni. ,,Slibuji, že tě už nenechám samotného."

_____

Zdraviiim

Docela odpočinková kapitola, I think✨

Upřímně jsem myslela, že dneska kapitolu nedám, protože, well, ne vždycky se daří :))

Doufám, že se vám aspoň dařilo víc než mně a kapitola se vám trochu líbila💗

Omlouvám se za chyby🙏

Opatrujte se🎃

Saranghaee💕