Valorant: Závod s časem ✓

14.kapitola: Ona

Nedalo se to moc považovat za věznici. Místnost byla docela veliká a tři ze čtyř zdí byly čistě bílé. V rohu stála postel, vedle ní stůl a židle. O kus dál byly bílé dveře - toaleta a umyvadlo. Vstupní dveře tu nebyly, vlastně celá přední zeď byly dveře. Několik centimetrů tlustá bariéra zabraňovala lidem dotknout se jí, a tak byla šance na útěk mizivá.
Phoenix stál společně se Sovou před průhlednou modrou stěnou a mlčky pozoroval Jett, která stále v bezvědomí ležela na posteli. Kolem levého zápěstí měla tenký, stříbrný náramek, který jí měl dávat elektrošoky, pokud by se dostala za bariéru.
,,To jsi ji bouchl fakt silně, když se ještě neprobrala," poznamenal blonďák a s viditelným zájmem v očích si prohlížel její zranění. ,,Jen jestli si ji nezabil."
Phoenix protočil oči v sloup. ,,Tep jsem jí nahmatal, takže neplaš."
,,Zavolal jsi Mirai a zbytek, ať sem okamžitě přijdou?"
,,Bylo to to první, co jsem udělal, sotva jsme ji sem zavřeli."
Na chvíli oba zmlkli, ovšem né na dlouho. Sova se na Phoenixe po chvíli koukl a skousl si ret. ,,Měl jsi mě zavolat... co kdyby ti ublížila?"
Agent mu chlácholivě položil ruku na rameno a jemně mu ho stiskl. ,,Bylo to dobrý, neboj. Nic mi neudělala, bylo to v pohodě."
,,No jo, ale... Co kdyby zas dělala ty svoje čáry máry, nikdy nevíš."
Phoenix se krátce uchechtl. ,,Tak příště tě zavolám, už se neboj. Jinak, kolik je hodin? Mám pocit, že tu čekáme už hrozně dlouho."
Blonďák se podíval na hodinky a přimhouřil oči. ,,Za asi deset minut bude dvanáct."
,,Hej, Sovo..."
Jett se pohnula. Pak ze sebe vydala bolestný skřek a rukou, která se jí dost třásla si prohmatala hlavu.
Phoenix nevěděl, co si o tom myslet. Přišlo mu divné, že se teď dívali v naprostém klidu na někoho, kdo je předtím několikrát porazil a oba málem zabil. Ale teď tu stáli, jako by se nechumelilo a pozorovali ji, naprosto zdevastovanou a zničenou.
Jett se vysoukala do sedu a zamžourala kolem sebe. Šlo vidět, že se usilovně kousala do tváře a přemýšlela.
,,Tenhle moment mi přijde... No, dost nereálný," přiznal se Sova a pramen vlasů si zastrčil za ucho, načež se otočil, jako by čekal, že za ním někdo bude stát.
,,Neboj, nejsi jediný," přitakal Phoenix, který se necítil o nic méně nepříjemně než blonďák.
Jett se postavila na rozklepané nohy, očividně pořád dezorientovaná. Pak se pomalu rozešla k bariéře, konečky prstů se lehce dotýkala hladkých zdí. V jejích očích šel vyčíst strach, narůstající panika a ještě cosi, co Phoenix nedokázal identifikovat.
Když se Jett dostala až k bariéře, dlaní se o ní opřela, ale pak s okamžitým výkřikem odskočila. Rukou jí začala pulzovat silná bolest a dívka měla co dělat, aby se jí v očích nezaleskly slzy.
Pak konečně otevřela pusu. ,,Kde to... jsem?"
Sova odpověděl, i když jeho kolísavý tón prozradil, že mu nastávající rozhovor není příjemný: ,,Na základně Valorantu ve věznici."
Phoenix viděl, jak se jí zalesklo v očích a popálenou dlaň sevřela v pěst. Neznatelně se roztřásla. ,,No dobře, dobrá, tak... kolik je hodin?"
,,To ti nemusíme říkat," opáčil kyborg, načež se otočil k odchodu. ,,Petere, půjdeme?"
,,Ne, počkej!" zakřičela Jett z ničeho nic přiškrceně a prudce zavrtěla hlavou. ,,Prosím, řekni mi to. Já... já to potřebuji vědět. Prosím."
Sova se otočil na Phoenixe a lehce nazvedl obočí, jako by tím chtěl říct je to na tobě.
Agent si povzdechl. ,,Za šest minut bude dvanáct."
Jestli to bylo vůbec možné, Jett zbledla ještě víc. Už nebyla jenom bledá, vlastně byla křídově bílá. Roztřásl se jí ret i ruce a žaludek se jí stáhl.
Phoenixe její reakce překvapila, ovšem, zároveň i vyděsila. Omluvně se podíval na svého parťáka. ,,Bude vadit, když se zdržím?"
,,Ne, jasně že ne... Jen by jsi měl být na ošetřovně." Sova si povzdechl, ale zavrtěl hlavou a mávl rukou. ,,Klidně tu ještě zůstaň, já půjdu. Až dorazí ostatní, řeknu jim to."
Když odešel, Phoenix se otočil zpět k Jett, která se zády opřela o zeď a svezla se na podlahu. Rukama si objala kolena a začala převýravě dýchat.
Agent si uvědomil, že se jí už z nějakého neznámého důvodu nebojí.
,,Tak hele... Co se děje?"
,,Potrestá mě, ach bože, ona mě potrestá..." Jett sklonila hlavu a k chlapcově obrovskému překvapení se rozvzlykala. ,,Mám být doma, až bude dvanáct, a když nebudu, tak začne trest. Ne, ne, ona mě zabije, já to vím, je mi to jasné... Ach můj bože... ne..."
Phoenix nevěděl, co má dělat. Bál se, co znamenaly její slova, avšak byl i velmi zvědavý. Co se má stát? Asi to bude něco vážného, když je z toho tak na nervy...
,,Kdo tě potrestá? A jak?"
,,Já, já nevím... Já nevím, jak se jmenuje..."
Nezodpověděla jeho druhou otázku, což Phoenixe akorát tak naštvalo, zároveň však začal mít v žaludku svíravý pocit, a rozhodně to nebylo kvůli ještě úplně nedohojeným orgánům. Tady šlo o něco jiného...
Nevěděl, co dělat, a tak tam jen tak stál a pozoroval, jak se Jett choulí do klubíčka a brečí. Z toho pohledu se mu, byť si to nechtěl přiznat, stahoval žaludek.
,,Petere! Co tu děláš?!"
Chlapec s sebou trhl a prudce se otočil; za ním stála Sage s né moc nadšeným výrazem.
,,Máš být na ošetřovně!"
,,Však jo Mirai, neboj, hned tam půjdu..."
,,Co tu děláš?"
,,Já..." Phoenix se zadrhl. ,,Já vlastně ani nevím."
Jenomže Sageinu odpověď už neslyšel. Všechny slova zmizely v děsivém a bolestivém jekotu, z něhož mrazilo v zádech. Jett se svíjela na zemi v křečích a nelidsky řvala.
Tak o tohle šlo, došlo Phoenixovy, když tu zrůdnou podívanou se strachem v očích pozoroval.

...

Tak.
A je to tady :D.
Taky chci říct, že od teď se to bude trošku protahovat, ne jako předtím, kdy se za tři kapitoly stalo fakt dost věcí.

Zároveň se mi tu teď míchají kapitoly, pokusím se to nějak vyřešit, ale zatím se v tom snad vyznáte.