Valorant: Závod s časem ✓

6.kapitola: Návštěva

Když za Jett zapadly domovské dveře, sesunula se na podlahu a rukama si vjela do vlasů.
Neplánovala, že to skončí takhle. Chtěla si jen dát dobré kafe v lidské společnosti a pak jít aktivovat tu bombu na místo, kde nebyli civilisti. Není vrah. Nebo jo, je, ale... Ještě nezabila dítě tak, že by ho zastřelila. Ještě nikdy to neudělala.
Jenomže ona ho vlastně nezabila, to ona...
Zaklonila hlavu a pevně sevřela oči, aby zabránila slzám, které se draly na povrch. Tohle nechtěla. Chtěla, aby se na ni pamatovalo aspoň tady, když se to nepovedlo v Koreji, chtěla něco trvalého. Tak se rozhodla pro tohle. Bomba, díky které se věci vznesou do vzduchu. Jenomže... Chtěla jenom jeden dva výbuchy, a teď... Teď se konec zdál v nedohlednu. Kvůli slibu z minulosti...
,,Snad se nebudeš litovat, ne?"
Jett vyděšeně vyjekla a prudce vyskočila na nohy, načež se praštila o kliku a z úst jí vyklouzla nadávka. ,,To už mi musíš nahánět husí kůži i u mě doma?!"
Nedalo se to považovat za domov. Dům jen se dvěmi místnostmi (vyjma koupelny a záchodu) nebyl moc velký ani moderní a ani v nejlepším stavu. Občas tu vypadávala elektřina a teplá voda tekla jenom večer. Na zemi v obýváku a ložnici dohromady měla opelychaný koberec a televize byla... No, né moc výkonná. Chtěla se pak přestěhovat zpátky do Jižní Korei, ale takhle...
,,Ano. Ale neber to zle, nechtěla jsem tě vyděsit."
Tmavovlasá žena si založila ruce na prsou a pozvedla obočí, načež si začala obdivně prohlížet nehty. ,,Hádej, proč tu jsem."
Jett její otázku ignorovala. ,,Proč jsi zabila to dítě?"
Žena se hlasitě rozesmála a pak pobaveně zavrtěla hlavou. ,,Koho to zajímá. Je to jen další blbý člověk. A teď odpověz ty na moji otázku."
Když se bělovlasá dívka neměla k odpovědi, R8 se zablesklo v očích a ruce jí obmotal sytě růžový kouř.
Jett s sebou škubla a bolestně zachrčela, když se jí na předloktí objevila nafialovělá skvrna.
,,Počítám do tří. Jedna, dva, tř-"
,,Dobře, dobře!" Jett se od ženy odvrátila a nenápadně si promnula zaslzené oči. Je to tady zas... ,,Chceš mi zadat další úkol..."
,,No super. Tak mě pořádně poslouchej." R8 si sedla na pohovku a s úšklebkem si prohlížela odřený nábytek a lehce zaprášené umělé květiny. ,,Přesně za dva týdny položíš další bombu. Kam jinam, než tam, kde už jsi odpráskla ty dvě. Taky zabij agenty, co se tě budou pokoušet zastavit. Je mi jedno, kdo to bude, prostě je zabij."
Jett opět neodpověděla, a tak, aby zaměstnala ruce, radši začala dělat lacinou kávu.
,,Je ti to jasné?" Pak se R8 odmlčela a dodala: ,,Chci slyšet odpověď."
Mladší dívka práskla hrnkem. ,,Ano, je mi to jasné."
Nechtěla to dělat. Nechtěla... Ale musela. Utrpení pro život, tak tomu R8 říkala. Ona trpěla, aby ona mohla žít. To je holt spravedlnost...
,,Jinak víš, co se stane..." Žena ladně vstala z pohovky a vydala se ke dveřím. Ještě se chladně usmála, než je otevřela a odešla. Nezapomněla ještě do Jett vpustit trochu své energie, aby mohla přes její prostřednictví používat kouzla a Jett i - když to bude nutné - ovládat.
Dívka stála u kuchyňské linky ještě několik minut, než se roztřásla. Až pak si uvědomila, že brečí, že jí slzy jedna po druhé stékají po tvářích.
Ruka se jí mimoděk natáhla k telefonu. Bylo by tak jednoduché zavolat na základnu Valorantu a všechno to vysvětlit...
Jenomže pak by přišel trest. Nekonečná muka a bolest, jak to R8 popisovala. A ona nedokázala trpět. I za cenu toho, že by pak nemusela zabíjet...
Ruku vztáhla a vzala si kafe. Ignorovala, že se jí třesou ruce a trochu si tak vylila do dlaní. Měla dva týdny. Dva týdny, kdy se bude muset připravit na zasazení další bomby.
,,Odpusťte mi to..." Zašeptala, i když dobře věděla, že se tak nikdy nestane.
Nikdy.