Valorant: Závod s časem ✓

19.kapitola: Lov začíná

Jett se snažila nedívat na ostatní agenty Valorantu v místnosti, hlavně tedy na Breache, který na tom nebyl o nic líp;  nervózně se kousal do rtu a neustále uhýbal pohledem.
Když všichni konečně utichli, postavila se Sage. Ruce nechala volně viset podél těla, aby neměla nutkání opět ťukat do stolu.
,,Dobře, takže... Už jsme se konečně dovtípili pravdy. Tady s Phoenixem jsme se od Jett," máchla rukou k šedovlasé dívce, ,,konečně dozvěděli, jak to bylo."
Jelikož nechtěla mluvit zase jenom ona, kývla na Phoenixe, který se postavil a dlaněmi se opřel o kovovou desku stolu. Cítil na sobě pohledy všech okolo, ale snažil se na sobě nedát znát, že je kapku nervózní.
,,Jett nám popsala její setkání s Reynou, jejich slib a dohodu a následné porušení obojího a pak taky, jak se jí nepodařilo zmizet z Reyniného dosahu. Před asi dvěma měsíci jí Reyna začala dávat úkoly typu dávání bomb do města, ale neřekla Jett, proč to má dělat."
Nikdo neviděl, jak si dívka nervózně skousla ret. Neměla jim lhát...
Když Phoenix domluvil, posadil se a v místnosti na chvíli zavládlo tíživé ticho. Všichni přemýšleli, načež pak zvedl ruku Sova.
,,To je všechno moc hezké, ale... Když chceme Reynu najít a zabít, jak to máme udělat? Sage, Jett, máte nějaký plán? Protože my vlastně nevíme, kde se Reyna nachází, nemám pravdu?"
Sage spráskla ruce. ,,Do háje," zasyčela naštvaně. ,,Na tohle jsem nepomyslela! Pokud tohle nevyřešíme, tak..."
,,Tak ji nenajdeme." Brimstone se otočil na Jett. ,,Ty nevíš, kde bydlí?"
,,Ne, to nevím. Nikdy mi to neřekla."
,,Takže tady jsme skončili, dámy a pánové. Skončili jsme dřív, než jsme začali."
,,Breachi!"
,,Co je? Vždyť mám pravdu."
,,Už teď se cítím víc než mizerně, takže mi to nemusíš otloukat o hlavu!"
,,Ale vždyť já ti to nevyčítám!"
,,Znělo to tak."
,,Ty se do toho nepleť, Joyanno."
,,Tak sorrka."
,,HEJ!" Jett praštila pěstí do stolu. ,,Když se tu začnete hádat, ničemu to nepomůže!"
Nikdo jí neodpověděl, což bylo jen dobře: aspoň mohla dopovědět to, co chtěla. ,,Hele... Možná vím, jak to zjistit."
Sage vyskočila na nohy a Brimstonovi se zaleskly oči, jinak nikdo jiný nereagoval.
,,Vážně? A jak?"
Jett se zprvu otočila na Sage: ,,Ty jsi říkala, že už nemáš s Reynou žádný spojení, ne?"
,,Nemám, ale nevím proč. Když nezemřela, tak by ještě mělo být..."
,,Ona ho nejspíš zrušila."
Všichni se na Jett zadívali, jako by rozluštila nějaký složitý rébus. Což byla vlastně i pravda.
,,Chtěla, ať si myslíte, že je mrtvá, a kdyby mezi vámi spojení zůstalo, došlo by vám to. Cítila by jsi to."
,,Takže chceš říct, že... Že můžeš zjistit, kde Reyna je pomocí toho spojení? Ale vždyť vypotřebovala veškerou svoji energii, ne?"
,,To ano, ale spojení pořád přetrvává."
Sage a Jett byly nejspíš jediné, které to chápaly, protože zbytek osazenstva se tvářil naprosto zmateně. Breach a Brimstone sice věděli aspoň trochu, o co jde, ale Phoenix, Sova a Killjoy nikoliv, pro ně to byla španělská vesnice.
,,Dokážu zjistit, kde je, ale bude to nejspíš chvíli trvat."
Brimstone mávl rukou. ,,Času máme dost."
Sage se zářivě usmála a bezhlesně si oddechla. Doufala, že to vyjde, protože pokud ne...
Nevěděla, co jinak dělat dál.

~•<{}>•~

Procházela se ulicemi, přes hlavu měla staženou kapuci, ruce zaražené v kapsách. Hlavu měla skloněnou a zírala do země.
Byl už podvečer a proto se na ulicích moc lidí nenacházelo. Viděla už sice pár jedinců, kteří byli sami a nejspíš tak byli lehkou kořistí, ale cítila, že byli slabí a tak je nechala být. Nenasytili by ji.
Když došla až na konec parku, hbitým pohybem si sundala kapuci a usedla na lavičku pod lampou, která svítila z posledních sil skomírajícím a světlem. Přivřela zlostně oči, když se ozval prázdný žaludek. Kdyby nebyla tak hloupá a šetřila si energii uloženou v Jett, mohla by řešit něco důležitějšího, než hledání večeře...
Spojila ruce za zády a protáhla se, načež zavřela oči a užívala si jemného vánku, který si pohrával s jejími vlasy. Jak dlouho už nebyla jen tak venku a neužívala si noční klid? To už bude dlouho...
A pak k ní dolehly hlasy.
Musela se sama pro sebe ušklíbnout, když zaslechla jejich rozhovor.
,,Čumte, tam je nějaká pěkná čajka, co tak za ňou jít?"
,,Máš recht kámo, vypadá k sežrání!"
,,Zvedejte prdele pánové, směr poslední lavička s tou kočkou!"
Přestože jí vadilo, jak o ní mluvili, byla velmi ráda: večeře jí přišla sama od sebe přímo pod nos.
Natáhla opálené nohy, aby působila uvolněněji a pohodlně se rozvalila na lavičce. Pohaslé oči jí lehce žhnuly, ovšem parta mládenců, která k ní už došla si toho nejspíš nevšimla. Ucítila odér alkoholu a musela se ušklíbnout, ovšem pak se zatvářila jak nejatraktivněji dovedla.
,,Čauec kotě, můžu si přisednout?"
Asi dvacetiletý mladík nečekal na odpověď a sesunul se na lavičku hned vedle ní, načež na ni přiopile zamrkal.
,,Tak hele, není jenom tvoje!"
,,Ty seš ale idiot, já ji viděl první."
,,No a, vole?"
Nevydržela to a musela se zasmát. Podle smradu alkoholu odhadovala, že jsou opilí, ale né tak moc, aby se chovali tak pitomě. Nejspíš se snažili působit odvážněji a zábavněji, než ve skutečnosti byli...
,,Ale ale, pánové," zavrněla, i když se jí to chování víc než příčilo. Musela už ovšem dělat i horší věci, aby se najedla. Mnohem horší, takže mohla být ještě ráda... ,,Nemusíte se hádat, jsem tu pro všechny!"
Mladíci se ušklíbli: bylo to ještě lehčí, než si mysleli.
,,Je mi zima," hraně se otřásla a zamrkala dlouhými řasami. ,,Nechcete mě někdo obejmout, ať mi je líp?"
Div se o to nepoprali.
Nakonec vyhrál velký brejloun se světlými vlasy, který odhodil flašku alkoholu za sebe a téměř se na ni posadil, načež jí chytl za boky.
Otřásla se, ale dál se usmívala, teď už upřímně. Za chvíli bude hostina...
,,Tak co, krasavice, na co máš chuť?" Brejloun se na ni lišácky usmál a olízl si přitom rty, což vypadalo dost nechutně, ale rozhodla se to nekomentovat.
Tak, hra začíná.
,,Na tvoji krev..." zavrněla a v očích se jí zablýsklo, lehce se zavrtěla. Cítila, že lehce znejistil. Ale opravdu lehce, úplně nepatrně.
Bylo jich kolem ní sedm, z nichž byli jen dva naprosto střízlivý a pak další dva, kteří byli zase nejvíc ožralí. Byla to groteskní podívaná.
,,Jo?" Brejloun se zašklebil. ,,Po čem teď toužíš?"
,,Po tvém křiku bolesti..." zašeptala tiše a pomalu se k němu naklonila. Viděla, že dva střízliví se nejistě otřásli. Už to bude...
,,A co teď chceš, ty dračice?" Už ani jeho hlas nebyl tak pevný jako na začátku, užívala si jeho nerozhodnost.
Naklonila se k jeho uchu a zlomyslně zašeptala: ,,Teď chci, aby jsi trpěl a trpěl a já mohla žít a radovat se z tvé bolesti a křiku. Teď chci, aby jsi zemřel..."
A pak mu zaryla špičaté nehty do krku. Brejloun začal řvát bolestí a svezl se na trávu, která se začala barvit do ruda.
Začala se smát, když cítila novou dávku energie a viděla, jak ostatní vyděšeně ustoupili. Oči jí začaly zářit a vyšlehl z nich tmavě fialový dým. ,,Lov začíná..."
Nejbližší dva nestihli nic udělat a už leželi na zemi s podřízlými hrdly pocákání vlastní krví. Čtyři zbývající začali křičet a ona se začala smát ještě hlasitěji než předtím. Ruce měla zamazané od krve, který jí stékala i po tmavé blůze.
,,Kdo další?"
Skočila na jednoho ze dvouch střízlivých a přiblížila k němu obličej natolik, že je dělily pouhé centimetry. ,,Kdo další si jde hrát?"
Zrzek začal křičet bolestí a svíjet se v křečích. Po celém těle se mu objevovaly krvavé rýhy a dokonce i světle růžová statická elektřina, kvůli které byl donucený řvát ještě víc.
Další dva padli, když jim prostřílela břicho na maděru. Tolik energie...! Tolik jídla!
Vstala a ladným krokem se vydala k poslednímu přeživšímu a ještě nezraněnému opilci, který se snažil utéct, ale zakopl o kořen nejbližšího stromu, takže zůstal ležet jak dlouhý tak široký na zemi.
,,Ty si snad nechceš hrát?" podivila se naoko, ale pak, když začal i on řvát bolestí klesla na kolena. Z hrdla se jí vydral nelidský šílený smích. Zaklonila hlavu a smála se a smála. Tohle... Tohle je život, tohle znamená žít! Tohle znamená cítit bolest a nevzdávat se a bojovat do poslední kapky krve!
Tohle... Znamená trpět.
Zdálo se to jako hodiny, než vstala z prochladlé země. Mladík před ní se už dávno přestal svíjet bolestí a totéž platilo i o zrzkovi, který zůstal ležet v nepřirozené poloze blízko lavičky. Mohla být trochu mírnější, aby neumřeli na vykrvácení tak brzo, ale co už... Krev byla doslova všude, ale ona na to byla zvyklá. Ona si v tom libovala...
Otočila se a odešla z místa činu, jako by nic neudělala. Jako by se tu před chvílí nesmála jako naprostý šílenec a neužívala si jejich bolesti...
Protože ona je Reyna a ona nezná slitování.