Je to jako včera co tu stál a dnes tu stojí znova, tentokrát ne sám. „Drž se u mě Niki, ať se neztratíš," řekl a popadl svoji dceru za ruku, aby ji odvedl z toho blázince. Hnědovlasá holčička ho sotva stíhala, ale když se konečně dostali ven, její otec se zklidnil. „Hele to je strejda Adam," rozkřikla se holčička. „Konečně," zamumlal hnědovlásek. „Tak jsem tu," oznámil Adam, jen se dostal blíž ke svému kamarádovi, „čau Niki." „Ahoj," pozdravila ho nazpět holčička a plácla si s ním. „Jak se těšíš domů Davide?" zeptal se posměšně Adam. „Domů?" řekl podrážděně David. Niki je jen zmateně sledovala. „Auto mám dost daleko, tak ty Davide vezmeš tašky a já ti pohlídám dceru," rozhodl Adam a ani nečekal na Davidovu reakci. Tomu nezbývalo nic jiného než vzít svoji cestovní tašku a kufr jeho dcery a vyrazit za nimi. „A je v Rubavě pěkně?" ptala se hned Niki. David radši nechtěl odpovídat, pokaždé když slyšel slovo Rubava, vybavilo se mu, co udělal a koho tam nechal. „Ani, ne je to takový zapadákov," odpověděl Adam a ušklíbl se, věděl, že to Davidovi není příjemné, ale jeho dcera je zvědavá, takže tomu nezabrání.
Po pár hodinové cestě autem z letiště se konečně ocitli u Davidova nového bytu, tentokrát nebydlel na Ronďáku, ale ani ne ve středu, byla to okrajová část Rubavy. David se ani neobtěžoval Adamovi poděkovat a šel ke dveřím bytovky, nechtěl se s ním zbytečně zdržovat. Musel ještě na urgent a doufal, že on už tam nepracuje. „Kam jedeme teď?" ptala se hned nadšeně Niki. „Na urgent," odpověděl jí stručně. Cestu si ještě pamatoval a netrvalo dlouho a už stál před urgentem. Niki za celou cestu ani necekla. Jenom vešel viděl vrchní sestru, které skoro spadla brada. „Davide?" oslovila ho opatrně. „Je u sebe Jirka?" zeptal se hned David. „Jo, ale-" nestihla ani dokončit větu a David si to hned namířil k primářovně.
