Uběhlo pár dní, Davidovi se podařilo přesvědčit Romana, aby u nich aspoň na pár dní a Niki už je líp, takže už spí u sebe. Ale na rozdíl od Niki, Davidovi bylo čím dál tím víc hůř. Byl večer, David seděl na sedačce s notebookem na klíně a jen se do něj díval, ale snažil se přesvědčit Romana, že už je mu líp. Sice počítač zapnul, ale dál nic nedělal. „Svojí myslí ten počítač neovládáš," řekl Roman, zavřel ten počítač a položil ho na stůl. David se na něj podíval, ale mlčel. Roman si sedl vedle něj a čekal co David udělá, ten zůstal sedět, jen se opřel hlavou o sedačku a zavřel oči. „Říkal jsem ti, že si máš jít lehnout," pokračoval Roman. David pootevřel jedno oko. „Sám nepůjdu," zamumlal David, „jedině s tebou." Tentokrát mlčel Roman, který nevěděl, jak reagovat, byl tím docela překvapen. „Nebo ses ještě nerozhodl?" zeptal se ho David znovu, který se pomalu zvedal, „až se rozhodneš tak klidně přijdi." Roman zůstal sedět, David ho tím dost zaskočil a nebyl si vůbec jistý, jestli to myslí vážně nebo ne. Hlavně se bál Davidovi znovu věřit. David se mezitím převaloval na posteli, potřeboval u sebe někoho, kdo by mu dodával pocit bezpečí a ten někdo byl Roman. Přehodil si peřinu přes hlavu a zavřel oči. Trvalo to pár minut a otevřeli se dveře. David si stáhl peřinu z hlavy a podíval se tím směrem. „Tak jak ses rozhodl?" zamumlal David.
Netrvalo dlouho a v Davidově bytě byl úplný klid. Niki spala v klubíčku s plyšákem, kterého objímala, chvílemi to vypadalo, že z té postele spadne, jak moc na kraji ležela. Davidovi se nakonec podařilo přesvědčit Romana, teď spolu leželi v objetí, nalepení na sobě jako by je už nic nemělo rozdělit. David byl rád, že ho má konečně aspoň na chvíli u sebe a Roman si uvědomil, jak moc mu Davidova přítomnost chyběla. Konečně oba měli to, co tak moc chtěli.
Jak to bude s Davidem a Romanem? Jak by Niki reagovala na to, že spolu chodí?
