David nepočítal, že by se s ním potkal ten den ještě jednou, ale potkal. Zrovna šel na lékařák, cítil, že s ním není něco v pohodě. A zítra to bude ještě horší. Vtrhl na lékařák a schytal nepříjemný pohled svého kolegy, který se mu zatím celý den úspěšně vyhýbal. Ani se nepozdravili a David přešel ke skříňce. Snažil se chovat co nejvíc přirozeně, ale potřeboval mu něco říct, ale on ho předběhl. „Zpátky v Rubavě? Znova?" zeptal se ho nepříjemným tónem, který doplňoval jeho přízvuk. David se na něj zmateně podíval a pak mu to došlo, rychle schoval krabičku s prášky do kapsy. „Pořád jezdíš tam a zpátky, ale pokaždé jinam," přemýšlel nahlas Roman. David mu neopověděl, nemohl, nedokázal mu vůbec nic říct. Začalo ho tížit svědomí, nedokázal se mu teď ani podívat do očí. „Tentokrát ne sám," pokračoval Roman, „máš dceru, která nevypadá, že by měla tři roky." David věděl přesně na co Roman naráží, myslí si, že mu lhal, ale on o Niki nevěděl, do té doby, než přijel do Londýna a potkal tam svoji ex, se kterou se následně soudil, aby měli Niki ve střídavé péči, ale ona se jí vzdala, takže ji má v péči jen David. „Vím, co tím chceš říct," řekl svoji myšlenku David konečně nahlas, „nevěděl jsem o ní, až teď." Na to už mu Roman neodpověděl, jen odešel. David se opřel o stůl, měl chuť mu to všechno vysvětlit, ale nemohl. Litoval toho, že odjel a ani se sem neměl vracet. Ale uvnitř chtěl, chtěl to všechno vrátit, mít ho znova po svém boku a co nejvíc u sebe, ale podělal to a vrátit to nemohl. Zhluboka se nadechl, otevřel krabičku a nasucho spolknul prášek. Musí se vzchopit, nemůže se neustále trápit, jednou ho třeba získá zpátky.
