Jak bylo Davidovým zvykem, vtrhl dovnitř bez zaklepání, Niki stála hned za ním a zmateně si prohlížel dva muže, kteří do teď vedli poklidnou konverzaci. David se střídavě díval na primáře a jeho minulého i budoucího kolegu. „Davide, co tady děláš?" zeptal se hned muž sedící v čele stolu. Jeho dosavadní společník se postavil, jen rychlím kývnutím se rozloučil a protáhl se kolem Davida a Niki. Niki jenom zaklonila hlavu, málem otevřela pusu, když viděla, jak byl vysoký, pak se podívala na svého otce, který se za ním taky díval. „Pojď dál a posaď se, máš mi co vysvětlovat a taky mi musíš představit někoho," začal hned primář. „Nic moc co říct Jirko, jen potřebuju místo," začal hned David, jen se posadil, „a tohle je Nikol." Niki se pořád zmateně dívala. Nakonec jen zašeptala pozdrav a držela se Davida jako klíště. „Pracovní místo? Na jak dlouho?" ptal se hned Jirka a začal vytahovat všemožné papíry. „Na co nejdýl, klidně do konce života," řekl David z části ironicky. Nakonec podepsal pár papírů a domluvili se kdy nastoupí. „Takže Roman tady pořád dělá," začal David poněkud nervózně, nechtěl se k tomu moc vyjadřovat. „Pořád, ale chtěl se tě vydat hledat, když si se nevrátil," vysvětloval mu stručně Jirka. David jen kýval hlavou, že chápe. „Vypadá to jako byste si něco udělali," začal pátrat Jirka a David jen na sucho polkl. „Už je to několik let a on to stále nenechal plavat," zamumlal David, „neříkal ti něco?" „Nic konkrétního, jen to, že jsi parchant," pokrčil rameny Jirka a David si konečně oddechl. Neřekl mu vůbec nic o tom, co se stalo. Niki je ani neposlouchala, hrála si s Davidovými prsty a její okolí ji nezajímalo.
