Když David po několika dnech přišel do práce, schytal přednášku od Mery, že se jí musí ozývat dřív a jestli náhodou nezapomněl, jak to na urgentu chodí, vracel se do práce po skoro týdnu toho, co byl doma a uráčil se jí ozvat až předevčírem. Byl rád, že jde do práce, aspoň si mohl promluvit s Romanem, který se po zatím neozval. A měl na něj štěstí, jen vešel na lékařák, Roman tam seděl a něco si četl. Ani Davida nepozdravil, nejevil o něj nějaký zájem a po chvíli odešel. Davidovi se to zdálo divné, nevysnil si to náhodou? Ale to je nesmysl, protože i Niki ho viděla, ale to, co se stalo přece Niki neviděla, díky bohu. Možná se mu to opravdu jen zdálo. Co nejrychleji na sebe oblekl pracovní oděv a vydal se vstříc práci.
David se za celou službu už s Romanem nepotkal, ten se mu zatím úspěšně vyhýbal, ale vždycky jim byl osudný lékařák. Stejně jako teď, bylo to takové klišé. Ale tentokrát Roman zbaběle neutekl, zůstal sedět, David se tu přece nezdrží. David měl, ale úplně jiný plán. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?" zeptal se ho, když byl připravený odejít z práce. „Co přesně?" snažil se Roman nějak vymluvit. David se na něj podíval a Roman uhnul pohledem. „Co přesně?" zopakoval jeho otázku David, „ty se ještě ptáš? Zase se mi vyhýbáš a děláš, jak kdyby se nic nestalo, to přesně." Roman si konečně uvědomil o čem David mluví. „Tohle? Byla ta chyba, která se neměla stát a doufám, že už se nebude opakovat," odpověděl mu Roman, který byl mnohem klidnější než David, „promiň, že jsem tě uvedl do falešných nadějí. My dva, to už nejde." Dodal, než odešel a David byl z toho úplně mimo. Chvíli měl zase naději, že bude všechno v pohodě a Roman mu teď řekl úplný opak. David měl takový zvláštní pocit, nikdy se v sobě nevyznal, ale věděl o co jde, jakmile papíry nad kterými se skláněl začaly pohlcovat jeho slzy.
