Niki byla až moc zvědavá na to, aby nenahlédla dovnitř, opatrně otevřel dveře a opatrně sledovala co se děje vevnitř. Jakmile měla pocit, že není tak nenápadná tak zavřela dveře a sedla si zpátky ke stolu, kde měla roztahané hračky. Po chvíli z ložnice opatrně vyšel Roman, nevěděl, co dělat, ale Niki z něho byla úplně mimo, takže si naschvál sedl ke stolu vedle ní. Niki byla až moc upřímná, takže se hned zeptala. „Vy se znáte s tátou?" zeptala se a hned mu vykala, David ji trochu převychoval, protože předtím byla drzá, a tak nějak se to povedlo. Roman se na ni jen překvapeně podíval. „Známe," Roman chvíli hledal ty správná slova, „dřív jsme byli kamarádi." Niki byla zmatená. „A teď už nejste?" ptala se dál. Roman jí to nechtěl vysvětlovat, asi by to nepochopila, a navíc to byl Davidův úkol, on ji vůbec nezná. „Když odjel, tak jme přestali být kamarádi," pokračoval stále nejistě Roman. Niki jen kývla hlavou, že rozumí.
I přes to, že Roman neměl vůbec žádné zkušenosti s dětmi, tak se mu podařilo uložit Niki a vrátil se za Davidem, aby ho zkontroloval. David nespal, byl vzhůru už nějakou dobu, ale stále se snažil spát, aby to měl co nejdřív za sebou. Slyšel otevření dveří a následně i kroky, které mířily k němu. Roman si vedle něj sedl a lehce ho pohladil po vlasech. Oběma se to začalo zase vracet, všechen ten čas, který strávili spolu. „Jak ti je?" zeptal se ho Roman polohlasně. „Líp," odpověděl David, „když jsi tu ty." Dalších pár slov a Roman je opět překvapený, David si možná v tenhle moment neuvědomuje, že je dva už vůbec nic nespojuje, ale tak rád by chtěl, aby je zase něco spojovalo. „Co Niki?" zeptal se David, když viděl, jak Romana dostal. „Už spí, ani nevím, jak se mi to povedlo," pousmál se Roman. David měl takovou chuť Romana obejmout a už ho nepustit, ale nemohl, radši nic neudělal a zůstal ležet.
