„Jsi v pohodě?" zeptal se Roman Davida po konci operace. David se na něj podíval, ale neodpověděl, nechtěl se s ním o tom bavit, pořád ho trápilo, co se stalo a proč by se svěřoval Romanovi, když si to může nechat pro sebe. „Že se zajímáš zrovna ty," odsekl mu David, pořád mu neodpustil, neuvědomoval si, jak ublížil Romanovi, když odjel, nedocházelo mu, že tohle je i jeho vina. Roman na to dál nereagoval, nechtěl mezi nimi způsobovat ještě větší dusno, než je teď, ale něco se mu na Davidovi přece jenom nezdálo. Celou operaci byl potichu a soustředil se, a to dělal tu lehčí část, ale řekl si o ni sám, což ho taky překvapilo, normálně by do toho šel David po hlavě a teď ustrašeně odstoupil. Snažil se to dát nějak dohromady a než se stihl znova zeptat David odešel. Nevydržel tu napjatou atmosféru ještě s tím, co ho čeká. David po operaci zůstal sedět na lékařáku, nechtěl vystrčit paty, věděl, že se s ním teď nepotká, protože dostal dalšího pacienta. Měl od něj klid, měl klid od všech těch emocí, které ho potkávají, když se potkává s ním. Znovu to začalo, něco ho tížilo a on to ze sebe musel dostat pryč, znovu se to opakovalo, slané kapičky dopadali na stůl, když to David přestával zadržovat. Spadl do toho znova, nezajímalo ho, že ho takhle někdo uvidí, nepotřeboval něčí litování. Stačilo mu, když si pobrečí a bude v pohodě. Když se uklidnil a utřel kapky na stole, otevřeli se dveře, přesně jak očekával. Měl úplně opuchlé a červené oči, takže se díval do stolu, aby to nebylo tak vidět. Jenom trochu pozvedl hlavu, aby viděl, kdo to byl a jak očekával, byl to Roman, sedl si vedle něj a mlčel. „Potřebuješ něco?" zeptal se ho David nepříjemně jakmile ho Romanovo hypnotizování pohledem přestalo bavit. „Neodpověděl jsi mi na otázku," začal znova Roman. „Odpověděl, jestli si nepamatuješ," snažil se ho odbít David, ale zatím neúspěšně.
