NEPŘÍJEMNÉ SEZNÁMENÍ/ Nik Tendo...M+

pět

             Tomáš šel domu. Ani nevím jak, ale začali jsme si tykat. Já jsem šel taky. Doma jsem všechno řekl Jakubovi. Taky se bál. Párkrát tam semnou byl. Taky ho to mrzelo. Byl jsem totálně utahaný a do postele jsem zalehl asi už v jedenáct. ~Crrr~ telefon. Je čtvrt na osm ráno. Kdo a co chce takhle brzo? Neznámé číslo. „Prosim...", „U telefonu", „jo, jasně budu hned tam!". Probudila se. Jak to ta holka dokázala? Co jsem vyzjistil, tak umřela ale jen na tři minuty. Srdce se proste zastavilo. Oblékl jsem se, udělal hygienu a razil.
            Chtěl jsem tam jít, ale sestřička mě zastavila. „Před kómatem vás neznala, nebude si vás pamatovat...".
~Pohled Karolíny~
            Nikdo mi neřekl co se stalo. Do pokoje vešel vysokej, docela pohlednej. „Ahoj" pozdravil. Podle jeho chrapláku jsem usoudila že před chvíli vstal. „Ahoj?" já věděla kdo to je. Mám vysoce vyvinutý hippokamp anatomy. Je to část mozku, kde se uchovává paměť. Díky tomu si pamatuju každou tvář, která kolem mě byť jen prošla. Pamatuji si tvář a kdy přesně jsem tu tvář viděla. Jak se jen jmenuje? „Pamatuješ si m...", „nevím kdo jsi, ale tvář si pamatuji" divně koukal. Vybalila bych na něj všechny ty názvy, ale vypadal tak, že latinské názvy nejsou moc pro něj. „Jo tak a kde jsi mě viděla? „tři týdny zpět na fotce z koncertu? Kamoška ukazovala". „To těžko", „prosim?". Bylo to nezdvořilé. Začal monolog, věděla jsem že to bude dlouhé. „Tři týdny zpět, není to možné víš. Tři měsíce zpátky jsi se vybourala. Byl jsem u toho. Byla si v kómatu, tři měsíce jsem tu skoro denodenně seděl a povídal si s tebou. Máma, otčím a ségra tu byli. Táta včera přijel z mise, ale ještě tě neviděl... ty si na mě vážně nevzpomínáš?", „strašně ráda bych věděla kdo jsi, ale nic, nemám tušení, omlouvám se". Seděl u mého lůžka a byl smutnej, asi ho mrzelo že si ho nepamatuju. „Aha, dobře..." zvedal se. „Ikdyž si tě nepamatuju, chci aby si tu zůstal" usmál se a zase si sedl. „Řekni mi něco o sobě" poprosila jsem ho
            Byla jsem unešená jeho životem. Já jsem pravý opak. Jsem zavřená doma s knížkou a on žije, já jen přežívám. „Čekám na to tři měsíce, teď mi řekni něco ty o sobě" usmíval se jak sluníčko. Chtěla jsem si sednout. Nešlo to. „Coje?" zeptal se a byl vážně vystrašený. „Nohy, necítím je" zazvonila jsem na sestřičku.
           „Operace míchy se zdařila, ale je tady pravděpodobnost, že nebudete ovládat nohy" rozbrečela jsem se. Už nebudu moct hrát tenis, nebudu moct tancovat. Budu poutaná na lůžko nebo vozík. „Nevěděl jsem jak ti to říct" byl zase smutný. „V pořádku" usmála jsem se a to mu vykouzlilo úsměv na tváři.

Nutně potřebuju názor❤️Píše se to samo, ale otázka je, BAVÍ VÁS TO?