NEPŘÍJEMNÉ SEZNÁMENÍ/ Nik Tendo...M+

devět

„Vstávat, jde se na vyšetření" pomalu jsem se probrala. Byly jenom tři. Dominik mi pomohl na vozík. Cítila jsem se strašně. "Nechci aby si mě takhle viděl" měla jsem kamennou tvář, neměla jsem v ní ani kousek života. „Pročpak?" vidím to, vidím to že ho to mrzí. Nebo spíš to nechápe. „Nechci aby si mě takhle viděl, tohle nejsem já. Já jsem energická a šťastná, teď? Teď jsem připoutaná na vozík, tohle nejsem já, teď jsem troska" klekl si ke mně. Rukou mi pohladil tvář. „Nejsi, jsem tu s tebou ty dlouhý tři měsíce. Znám tě strašnou chvilku, ale já ti slíbil, že ti pomůžu, tak slib splním" bylo to hezké. Už jsem se usmívala.
Dominik mě dovezl do ordinace, „Dobrý den slečno" pozdravil doktor. „Dobrý" oplatila jsem mu s úsměvem. „Přítel?"ukázal na Dominika. „Nee, v tuhle složitou chvíli mi hodně pomáhá" doktor kývl. „Nějaké pokroky?" zakývala jsem hlavou na nesouhlas. „Ne, furt stejné, nedokážu s nima hnout" byla jsem z toho smutná. Od jedenácti hraju tenis, od devíti rybařím a střílím, co budu dělat teď? „Občas mi přijde že mě brní prsty, je to nepříjemné" doktor od mých nohou vzhlédl. „To jste měla říct hned na začátku. To je dobré znamení. Ale nemáte poškozenou míchu do extrémů. Vidím to pozitivně" ten doktor byl milý. Takový pozitivně naladěný. Jeho pozitivita přešla i na mě a Dominika. Dokonce jsme se i smáli. Bylo to moc hezké ho vidět se smát.
„Zachvilku tu bude Jakub, chce tě poznat" pomohl mi se dostat zase na mé lůžko. „Cože?" mohl mi to říct dřív, ale neměla jsem mu to za zlý, pouze mě to zarazilo. „Slyšela jsi správně, zachvilku je tady" smál se přitom, myslim si že se smál mému výrazu, byl takový stažený do grimasu, velmi zvláštního grimasu. Taky jsem se ale usmála. „Pojď mě prosím obejmout" chtěla jsem obejmout. „To mě ještě nemáš dost?" hlavou jsem zakývala na nesouhlas. Potřebovala jsem obejmout, prostě jsem chtěla. Přišel ke mně a obejmul mě. „Umřou mi záda" stál ke mně nakloněný, proto ho bolely. Usmál se a lehl si ke mně. Je hezké vedle sebe někoho mít.
Chvilku jsme si povídali, ale po chvilce bylo ticho. Přitulila jsem se. „Čauko vy dvě hrdličky" Jakub vrazil do nemocničního pokoje. „Čus debile" zasmál se Dominik. „Ahoj, konečně jsi tu", „jsi se nemohla dočkat?" usmíval se. „Chtěla jsem tě poznat jinak než přes mobil". „Koukám ale že se tady bavíte i beze mě" ukázal na mě a na Dominika, leželi jsme v objetí. „Jen jsem chtěla obejmout" tváře se rázem barví do červena a kluci se tomu zasmějí.