Jako z ledu

❄️ 6. ❄️

Kapitola šestá:
ZÁZRAČNÉ RUKAVICE

Úterý 5. prosince

Elliot

„Elliote, co se tady pálí?" zavolá na mě máma z kuchyně. V jejím hlase je slyšet zděšení. Na milisekundu ztuhnu, protože si uvědomím, co jsem udělal. Nebo spíš neudělal.

Vystřelím z místa a běžím do kuchyně. Jakmile se tam ocitnu, s očima dokořán, máma už z trouby vytahuje plech s perníčky.

Máma, trouba a kouř. To je pro mě naprosto nevídaný obraz, protože máma nikdy nic nespálí. Kdežto já a kuchyně je katastrofální kombinace.

„Panebože, ne, to se nemělo stát. Díky, že jsi je vytáhla, mami," řeknu a přistoupím k ní. Nad pachem kouře nakrčím nos a nad celou situací zatřesu hlavou.

„Nemáš zač, ale jsou úplně černé. Co jsi dělal?" zeptá se a otevře v kuchyni okno, takže se kouř začne hrnout ven a čerstvý vzduch dovnitř.

„Zapomněl jsem na ně... Díval jsem se na hokej," vysvětlím s provinilým úsměvem.

„Jasně. Že mě to vůbec překvapuje," zasměje se. „Ale proč vlastně pečeš perníčky? Myslela jsem, že víš, že už jsem je pekla."

„T-tohle jsou speciální Elliotovy perníčky, víš? Chtěl jsem tě překvapit."

„Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsi mě nepřekvapil. Nechceš, abych ti pomohla s novými?" zeptá se.

„Ne, mami, to nemusíš. Nechci tě tím zatěžovat. Určitě máš hodně práce..."

„Vlastně nemám. Pro dnešek už jsem s prací skončila," řekne a uváže si kolem pasu zástěru.

„Tak dobře. Budu rád," vyslovím upřímně a máma se zaraduje. Asi ji těší, že po takové době budeme dělat něco společně. A překvapivě to těší i mě.

V posledních dvou letech jsme se s rodiči trochu odcizili. A můžu za to hlavně já. Když mě odhlásili ze školy a zaměstnali u nás doma soukromého učitele, pana Sanderse, ztratil jsem veškerý sociální kontakt, který mi zbyl.

Nejdřív to začalo mým odchodem z hokejového týmu. Tam, když jsem dostal vztek na svůj výkon, na trenéra nebo na jinou hloupost spojenou s hraním, začal jsem nad svou mocí ztrácet kontrolu. Bylo nutné omezit aktivity, při nichž jsem se mohl naštvat nebo se dostat do stresu. Obojí totiž spouští nepředvídatelné reakce mého těla a mojí ledové síly. A pak taky žal, ten stejně dobře živí ledovec, který mám místo srdce.

Následovalo vyhýbání se veřejným místům, jelikož jsem se za sebe styděl. Byl jsem poměrně nadějný mladý hokejista, a tak když jsem se sportem sekl, přišlo mi, že se na mě všichni dívají. Že si na mě ukazují. Že si šeptají. Bylo to stresující.

Poté se stala nehoda, která mi změnila život. A kvůli ní jsem taky odešel ze školy a přerušil všechny kontakty, které jsem v ní získal. Včetně Brynn.

Brynn byla moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem trávil opravdu spoustu času. Z celé party, do které jsem z ne vlastní vůle patřil, mi rozuměla úplně nejvíc. Naprosto si mě získala svým lehce dětinským humorem, který mi vždycky zlepšil náladu, a zároveň svojí inteligencí, protože pokaždé, kdy se naskytl problém, ona tu pro mě byla a pomohla mi ho vyřešit.

Brynn se mi opravdu líbila. A taky se mi líbilo, že jedině s ní jsem mohl být sám sebou. A to doslova. Díky tomu, že jsme si byli tak blízcí, rodiče mi dovolili jí říct, co dokážu. A ona mě nezavrhla. Neděsila se toho. Nebyl jsem pro ni divný ani prostě jen jiný. Byl jsem pro ni stále ten stejný, obyčejný člověk. A to mi teď zoufale chybí. Mít někoho, kdo mě vidí a chápe. Někoho tak blízkého jako Brynn. Chybí mi mít u sebe ji.

„Až se to dopeče, mohla bys mě tu prosím nechat o samotě? Chci, aby aspoň to zdobení bylo překvapení," řeknu mámě poté, co dáme nové perníčky do trouby.

„Nemám s tím problém," zasměje se a začne si ve dřezu umývat ruce od mouky. Přidám se k ní a když si všimnu, že má na krku trochu bílé mouky, upozorním ji na to.

Zvednu rychle pravou ruku, abych ukázal na místo, kde ji má, ale místo toho nás oba jen postříkám vodou. „Promiň!" omluvím se, protože jsem ji zmáčel skla fialových brýlí, které nosí při práci.

„Promiň," řekne taky.

„Za co?" zeptám se, jelikož mě nenapadá jediný důvod, za co by se měla omlouvat. Sotva to dořeknu, do obličeje mi udeří voda, a máma se zasměje. Nezbude mi nic jiného než jí to oplatit a začít se smát taky. Chvíli spolu bojujeme, ale pak do kuchyně vstoupí táta a naši vodní válku ukončí.

„Elliote, mám pro tebe novinu," oznámí mi s jiskrami radosti v očích. Zdá se, jako by byl tenhle večer přelomový. Je to snad tím, že jsem se sešel s Ravi, svojí kamarádkou z minulosti, a můj život se teď jakýmsi zázrakem začíná vracet do starých kolejí? Kéž by.

* * *

„Tak o co jde?" zeptám se potom, co s tátou vejdeme do jeho pracovny.

„Pamatuješ si ty moje kamarády z vysoké? Michaela a Davida?" zeptá se a vyhrne si rukávy kostkované košile. Sedne si za svůj pracovní stůl a pokyne mi, abych přešel k němu.

„Tati... Řekneš mi to už? V hlavě si již začínám tvořit scénáře, jako třeba možnost, že jste přišli na to, jak mě zbavit mého ledového problému. Nenech mě si dělat falešné naděje," povzdechnu si.

„Ale Elliote," vysloví s mírně káravým tónem. „Michael ani David o tvojí moci nevědí. Ani nedovolím, aby se o ní dozvěděli," vysvětlí. „Každopádně před pár lety jsem se s nimi znovu spojil, protože jsem se dozvěděl, že se snaží vytvořit nenamrzavou textilní látku, aby mohli vyrábět oblečení pro lidi žijící v chladných oblastech. A ono se jim to opravdu podařilo. Zatím sice žádné oblečení neprodávají, ale zařídil jsem, aby mi poslali jeden prototyp jejich rukavic a oni souhlasili," říká nadšeně a já nevím, co říct.

Táta mi na svém počítači začne ukazovat obrázky oněch rukavic a já v úžasu zkoumám všechny jejich detaily. Vypadají, jako že materiál, ze kterého jsou vyrobeny, je tenký, ale zároveň teplý. A zdají se být celkem nenápadné, takže mám naději, že...

„Myslíš, že by dokázaly blokovat moji moc?" vyhrknu otázku rychleji, než si v hlavě začnu tvořit příliš optimistické scénáře.

„Nevím, jestli přímo blokovat, ale rozhodně ti nepřimrznou k rukám. Co na to říkáš?" zeptá se a pohlédne mi do očí.

„To tě muselo stát spoustu peněz..."

„S tímhle vůbec nezačínej. Od doby, co se projevila tvoje moc, hledám způsoby, jak ti usnadnit život, a konečně mám pocit, že jsem nějaký našel. Nějaký, který ti skutečně pomůže. Třeba by ses díky nim mohl alespoň napůl vrátit do běžného společenského života, aniž by ses musel bát toho, že někomu ublížíš. Ale nechci předbíhat, uvidíme, až dorazí."

„To je úžasné," vydechnu a prohrábnu si vlasy. Cítím, jak mi tělem proudí zcela nový příval energie, jak mi zase svitla naděje na trošku normální život. Za takových okolností bych se možná na poslední rok mohl vrátit na střední a vidět své bývalé kamarády. Možná ty rukavice budou v reálu vypadat ještě nenápadněji a nikomu nebude připadat příliš divné, že je pořád nosím. Můžeme to svést na nějakou nemoc, nebo i na strach ze špíny, je mi to jedno. Hlavně že budu mít zpět svůj starý život. „Děkuju ti. Hodně to pro mě znamená," řeknu a táta vstane a poplácá mě po zádech.

„Já vím, synu. Ale nemusíš mi děkovat. Nikdo by neměl být trestaný za to, jaký se narodil," řekne, a pak odejde z místnosti, načež si sednu na jeho místo a začnu si znovu prohlížet obrázky těch zázračných rukavic.

Když si je prohlédnu už asi po sté, vzpomenu si, že mám v troubě perníčky, které tentokrát opravdu nesmím spálit. A tak se rozběhnu zpátky do kuchyně.